Operní panorama Heleny Havlíkové (7)

Týden od 8. do 14. listopadu 2010

° Normě v Boloni vládla Adalgisa
° Obstarožní Don Pasquale jiskřil v MET jen hudebně
° Operní objevy i lahůdky na festivalu Janáček Brno 2010
° Inspirace pro dny následující

Díky operním přenosům do kin jsme mohli u nás minulý týden vidět hned dvě méně často uváděné opery mistrů vrcholného italského belcanta: Belliniho Normu z Boloně v síti kin Palace Cinemas a Donizettiho Dona Pasquala z Metropolitní opery.

***

Normě v Boloni vládla Adalgisa

Normaje prubířským kamenem světových sopranistek – a zdaleka nejde jen o „krásné zpívání“ . Vincenzo Bellini (1801-1835) složil extrémně pěvecky náročnou titulní roli pro primadonu Giudittu Pastu, múzu takových velikánů, jako byli Balzac, Stendhal nebo Chopin. Bellini si pro zhudebnění vybral libreto zkušeného Felice Romaneho, který vyšel z velmi populárního stejnojmenné tragédie Alexandra Soumeta, která měla premiéru v Théâtre de l’Odéon o pouhých osm měsíců dříve než Norma operní. Drama velmi vyhovovalo francouzské národní hrdosti, kdy pokořující okupace Galie Římem v prvním stolení našeho letopočtu dostala díky druidské kněžce Normě přijatelné parametry odboje. Tyto politické souvislosti byly nepominutelnou součástí vítězného tažení Normy od premiéry v milánské La Scale v roce 1831. Z dnešního pohledu je především psychologickou studií souboje dvou žen o jednoho muže, zakázaného milostného vztahu, který nutně musí vyústit do tragédie až antických rozměrů: Norma zradila své kněžské poslání a tajně se provdala za nepřítele svého národa (římského prokonzula Polliona) a porodila mu děti. Nyní se její osud zrcadlově opakuje, když se jí mladá kněžka Adalgisa svěří, že se beznadějně zamilovala do muže, který je Norminým tajným manželem. Karty osudu jsou rozdány bezvýchodně – zamilovaný manžel odmítne se své nové lásky vzdát a zoufalá Norma vyzve Galy k boji proti okupantům. Nejdříve chce Adalgisu i dvě své děti upálit na hranici – pak ale se svému lidu přizná ke své zradě a vyjeví, že je Pollionovou manželkou. Ten, ohromen velikostí její odvahy i zoufalství, se vzdá Adalgisy, ale už je pozdě – oba nakonec společně vstoupí na hranici, aby oheň očistil jejich hříchy.

Jakkoliv by opeře měla dominovat Norma, pozornost na sebe v boloňském provedení strhávali hlavně Pollione a Adalgisa; ale také orchestr, který – alespoň dle dojmu z přenosu do kina – respektoval a zároveň plně využil svoji doprovodnou roli pod suverénním vedením zkušeného italského dirigenta Evelina Pidò, který se prosadil v Covent Garden. Charismatický a volným otevřeným tónem zpívající italský tenorista Fabio Armilliato byl skutečně mužem, o kterého se ženy perou. V Boloni jasně zvítězila Kate Aldrich, která v roli Adalgisy předvedla, jak od doby, kdy v Praze nadchla jako Sesto v Mozartově opeře Clemenza di Tito (a získala cenu Thalie), vyzrála v mezzosopranistku světového formátu s plně barevným hlasem, skvělou technikou a plastickým výrazem. Norma Daniely Dessi tak byla odsunuta na druhou pozici stárnoucí manželky, když její manžel (zde pikantně nejen v roli, ale i ve skutečnosti) dal přednost mladší milence. K tomu, aby se prosadila do ústřední postavy, ovšem Dessi postrádala přes dosavadní úctyhodnou kariéru více energie, vášně, ale i odvahy odvrhnout nic neříkající ladnost gest. Na její obranu budiž řečeno, že jí (ale ani nikomu dalšímu) příliš nepomohl ani režisér Federico Tiezzi ani režisér záznamu.

Italský režisér Federico Tiezzi s výtvarníky Pierpaolem Bislerim (scéna) a Giovannou Buzzi soukromé i politické drama Normina osudu z prvního století přenesl do jakéhosi postmoderního bezčasí, kde Druidové v bílých řízách jsou konfrontování s Římany, postrojenými ale v jakési neorganické směsici stylů od starověku po kabáty spagetti westernů. Norminy děti si hrají s vláčkem, zatímco na scéně popojíždějí jakési alegorické vagóny s výjevy/živými obrazy bojů starověkých keltů s Římany. Výtvarný zmatek pak dokresluje mohutný posvátný dub vyvedený na oponě formou jakési dětské čáranice. A sólisté i sbor v tom všem bezmocně trčí a zdálo se, že záleží na jejich zkušenostech, nakolik se jim i za této situace podaří herecky vyjádřit alespoň něco z vulkánu emocí, které jimi bouří. Nepříjemně pak působilo i filmové zpracování přenosu, kdy režisér místo „chladného“ záznamu zřejmě toužil vytvářet umění a rozostřoval a zatmíval střihy jako v nějakém kýčovitém sentimentálním seriálu – na rozdíl od nich však Norma nemá dobrý konec a tyto „ozdůbky“ její krutý osud rozhodně nezjemnily. Některé scény ve Tiezziho pojetí působily až komicky, když se například obě rivalky o svého muže doslova fyzicky přetahují. Stačilo naštěstí zavřít oči.

Obstarožní Don Pasquale jiskřil v MET jen hudebně

Také v přímém přenosu Donizettiho Don Pasquala z MET byla hudba lídrem představení. Humor, ale i jemná melancholie této Donizettiho opery vyzněla díky pěveckým výkonům, citlivému hudebnímu vedení Jamesem Levinem i sezpívanosti v brilantních ansámblech. Anna Netrebko doslova řádila ve skvělé pěvecké i herecké kondici, stále umí kotrmelec, skákat roznožky a zpívat lahodnou kantilénu i koloratury bez sebemenšího zadýchání; ovládla jeviště jako šibalská vdovička Norina, dobře si vědomá síly svých ženských zbraní. Její Norina byla čiperně sebevědomá, s komickou nadsázkou stydlivě upejpavá, panovačně arogantní, něžně milující i laškovně koketní – až hodně vyzývavě vůči Mariuszovi Kwiecienovi v roli dosti mladě působícímu doktoru Malatestovi, zosnovateli celé intriky proti obstarožnímu Pasqualovi, na kterého nastraží past fingovaného sňatku. Až bylo divné, jakže takový rtuťovitý mladíček s černými brýlemi a hůlčičkou získal tak bezmeznou důvěru starého věčně podezřívavého morouse. Dokonce to mezi Kwiecienem a Nebtrebko jiskřilo výrazně víc než mezi Norinou a jejím milencem, poněkud mdlým Ernestem v podání amerického tenoristy Matthewa Polenzaniho. (Při premiéře tohoto nastudování v MET před čtyřmo lety byl do role Ernesta obsazen Juan Diego Flórez a „chemie“ vztahů zde byla pravděpodobně jiná.) Ono prosadit se vedle energií sršící Netrebko nebylo snadné – americký basista John Del Carlo po roli Bartola v Lazebníku sevillském ovšem opět předvedl, že mu upovídané buffo role komických starců sedí a umí jim dodat nejen humor, ale dokáže prohloubit tento prastarý divadelní typ i tím, že vyvolává špetku soucitu.

Vnášet psychologii do commedie dell’arte je poněkud obtížný a možná nadbytečný záměr; typologie postav je po staletí dána. Hledat novou motivaci a interpretaci pro starého skrblíka, obratného doktora, mladou podnikavou vdovu a zamilovaného mladíka jistě lze – a do značné míry tento krok k jejich “zlidštění” úspěšně učinil již Donizetti. Jenže režisér Otto Schenk jakoby se až příliš spolehl své zkušenosti rakouského populárního filmového komika a omezil se na vyzkoušené, prvoplánově zabírající scénky. Čtyři roky stará inscenace jako celek zůstala trčet v hodně obstarožním tradicionalismu letošního osmdesátníka, který se v MET etabloval už od sedmdesátých let a dozajista dokáže odhadnout gusto amerických diváků. A právě v komediích se většinou nejvíce projevuje ono „jiný kraj, jiný mrav“. Ten český je jiný než americký, ale i rakouský. Schenkův rakouský humor byl těžkopádný, jednoduše přímočarý, „pointy“ se daly lehce uhodnout předem. Když se po zvednutí opony ve scéně situované do Norinina podkrovního bytu na prádelní šňůře visely růžové punčochy, bylo otázkou času, kdy je Norina rozpustile sundá a patřičně si vychutná jejich navlékání tak, aby zejména pánské části publika neušla její poodhalená stehna. Budiž ke cti Schenkovi, že nepokračoval dalšími kusy prádla z oné šňůry; dobře ví, že pro prudérní americké diváky by to už bylo příliš. (Zatímco na Divadelním festivalu německého jazyka prakticky nemine inscenace bez nahoty ženské i mužské.) Spád a dynamiku komedie navíc narušovaly dlouhé přestavby, než se za zavřenou oponou vyměnily rozměrné plošiny, na kterých byly do detailu poslední lahvičky, knížky či květináče vyvedena jednotlivá místa děje – nepořádek v Pasqualově rozlehlém patrovém domě, Norinin byt nebo sentimentálně kašírovaná noční zahrada.

Operní objevy i lahůdky na festivalu Janáček Brno 2010

Už zítra, 16. listopadu začíná v Brně druhý ročník Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2010. Až do 28. listopadu chce moravská metropole vzdát hold „svému“ mistrovi bohatým a pestrým programem s třicítkou operních i činoherních představení, koncertů, multimediálních i site-specific produkcí nebo workshopů. Festival slibuje hned dvě dosud nikdy neuvedené původní verze Janáčkových oper. Brněnské Národní divadlo uvede původní verzi Výletu pana Broučka do Měsíce (z roku 1917) v režii Pamely Howardové, která se v Brně zajímavě uvedla už nastudováním Martinů Ženitby, s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem a Jaroslavem Březinou v titulní roli. Výlety pana Broučka do Měsíce – tedy bez druhé části Výlety pana Broučka do 15. století – se budou hrát v kombinaci s Janáčkovou Sinfoniettou pojatou jako video-art Tomáše Rychetského a s 3. větou v choreografii Jiřího Kyliána.

Zazní i dosud nikdy neuvedená původní verze Janáčkovy operní prvotiny Šárka z roku 1887. Diváci budou mít navíc jedinečnou příležitost – díky hostování ostravské opery – porovnat tuto verzi se zněním, k němuž se Janáček dopracoval o více než třicet let později.

Pro ty, kteří mají rádi humor, ba i trochu mystifikace, festivalová dramaturgie zařadila na sobotu týmovou kompozici Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán v nastudování alternativního souboru Opera Diversa. Tato scénická hříčka, koláž brněnského týmu Miloše Štědroně, Ivo Medka a Aloise Piňose nahlíží moravského génia hudby jako cholerika, který nadává slepicím, že mu podělaly lavečku, komanduje nejen své oddané žáky a kolegy, ale i svoji fenu Čiperu, že zanedbává právě ono odhánění kálejících slepic (part Čipery při uvedení v roce 1997 zpívala tehdy vycházející hvězda Magdalena Kožená). Pointou je intelektuální hudební mystifikace, kterou by bylo škoda prozrazovat.

Národnímu divadlu Brno, které je hlavním pořadatelem festivalu, se i pro letošní ročník podařilo získat zahraniční hosty – moskevský soubor Helikon-Opera přijede s Věcí Makropulos. Jde o relativně mladý soubor, který před dvaceti lety založil režisér Dmitrij Bertman a soustředil kolem sebe především mladé pěvce a hudebníky. Dnes má Helikon-Opera na repertoáru více než 50 inscenací jak světové i ruské operní klasiky, ale i Bergovu Lulu, Prokofjevovu Lásku ke třem pomerančům, Šostakovičovu Lady Macbeth, z českého repertoáru ještě Dvořákovu Rusalku. Helikon-Opera je držitelem mnoha divadelních cen, má za sebou zájezdy po celém světě. V České republice se představí poprvé. A divadlo z Essenu uvede Lulu Albana Berga, dnes už klasiku 20. století, kterou však naše divadla chronicky opomíjejí – pokud vím, poprvé a naposledy Lulu u nás uvedl v Brně Václav Nosek v roce 1972. Do Brna také přijede pražské Národní divadlo s Káťou Kabanovou v režii Roberta Wilsona.

Podle ředitele Národního divadla Brno Daniela Dvořáka „…je Janáček náš národní poklad…festival širokou škálou rozmanitých programů představuje ideální příležitost Janáčka pochopit a zamilovat si ho.“ Uvidíme, jak se podaří janáčkovský festival – bienále – prosadit u brněnského a vůbec českého publika a získat i zahraniční diváky. Koná se nedlouho po zavedeném Mezinárodním festivalu Moravský podzim, jehož 45. ročník se během prvních čtrnácti dnů v říjnu nesetkal právě s hojným zájmem.

Inspirace pro dny následující

Připomínám také soutěžní festival Armel, o kterém jsem v Operním panoramatu podrobně referovala minulé pondělí: Až do 17. listopadu je možné prostřednictvím internetu svým hlasem rozhodnout o divácké ceně pro nejlepší z pěti festivalových inscenací – kromě plzeňské opery se Sluhou Marca Tutina se do festivalového klání, které probíhá v maďarském Segedínu, zapojila norská opera s Veslefrikkem Knüta Vógeho, segedínská opera s Traviatou, newyorský soubor Dicapo Opera se současnou americkou operou Thomase Pasatieriho podle Čechovova Racka a divadlo z Debrecínu s Prokofjevovým Ohnivým andělem. Záznamy inscenací jsou umístěny na internetových stránkách Arte, lze se k nim dostat i přes webové stránky festivalu Armel.

Připomenu také premiéru ostravského Národního divadla moravskoslezského, které uvede Massenetovu romantickou operu Werther podle Goetha. Hudební nastudování Robert Jinda, režie Jiří Nekvasil, v titulní roli alternují Luciano Mastro a americký tenorista Steven Harrison, v roli Charlotte Jana Sýkorová a Zuzana Šveda.

A ještě poslední tip na neděli – koncertním uvedením průřezu Fibichovy trilogie Hippodamie v neděli vyvrcholí na Žofíně 13. ročník Mezinárodního festivalu koncertního melodramu.

Vinzenzo Bellini:
Norma
Dirigent: Evelino Pidò
Režisér: Federico Tiezzi
Scéna: Pierpaolo Bisleri
Kostýmy: Giovanna Buzzi
Orchestra e Coro dell’Opera di Bologna
Teatro Comunale di Bologna duben 2008
Projekt Opera in Cinema – Palace Cinemas 9.11.2010

Norma – Daniela Dessì
Pollione – Fabio Armiliato
Adalgisa – Kate Aldrich
Oroveso – Rafal Siwek
Clotilde – Marie Luce Erard
Flavio – Antonello Ceron

www.palacecinemas.cz

***

Gaetano Donizetti:
Don Pasquale
Dirigent: James Levine
Režie: Otto Schenk
Scéna a kostýmy: Rolf Langenfass
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 31.3.2006 Met New York
Met in HD live 13.11.2010

Don Pasquale – John Del Carlo
Norina – Anna Netrebko
Ernesto – Matthew Polenzani
Dr. Malatesta – Mariusz Kwiecien
Notary – Bernard Fitch

www.metinhd.cz

***

www.janacek-brno.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde