Operní panorama Heleny Havlíkové (85)

Týden od 6. do 12. srpna 2012
 – Kouzelná flétna ze Salcburku
 – Inspirace na dny příští 
***

Kouzelná flétna ze Salcburku

Pražské Bio Oko v pondělí 6. srpna 2012 uvedlo v rámci svého zajímavého a bohatého programu přímých přenosů oper, baletů, činoher, ale i komentovaných prohlídek výstav s názvem Živě druhé představení ze Salcburského festivalu –  po Pucciniho Bohémě tentokrát Mozartovu Kouzelnou flétnu. Od vídeňské premiéry roku 1791 se z tohoto německého singspielu stal úspěšný „kasaštyk“ – protřelý divadelní podnikatel, komediant, dramatik, režisér i bratr zednářské lóže, chvástal, šarlatán a dobyvatel ženských srdcí Emanuel Schikaneder dobře věděl, že pohádkové kouzelné hry „letí“ nejen v jeho Divadle Na Vídeňce, ale i u Marinelliho konkurence v Divadle v Leopoldstadtu (Brahmínská slavnost slunce Wenzela Müllera i jeho Kašpar fagotista aneb Kouzelná citera čerpající stejně jako Kouzelná flétna z Wielandovy sbírky umělých pohádek Džinnistan).

Je obdivuhodné, jak tato suma dobových praktik, módy, zlidovělých hanswurstiád i myšlenkových proudů osvícenství s jeho vírou v rozum a sebezdokonalování člověka dokázala především díky Mozartovi přesáhnout dobu svého vzniku. Právě díky jeho hudbě slepenec dosti nesourodých témat od klasických pohádkových motivů přes egyptská mystéria zasvěcení až po zednářské obřady drží pohromadě. O málokteré opeře bylo sepsáno tolik pojednání jako o Kouzelné flétně – hlavně pro její prokazatelně zednářské motivy, symboly a rituály. A inspirovala a stále inspiruje divadelníky k různým výkladům od prosté pohádky po freudovsko-jungovské analýzy.Zkušený německý operní režisér Jens-Daniel Herzog (1964), patrně i díky svému vzdělání filozofa, nepadl do pasti černo-bílého mudrování o tom, na čí straně je „dobro“. Výbornou funkční scénu Herzogovi připravil jeho stabilní spolupracovník, scénograf Mathis Neidhardt, který na jevišti bývalého skalního jezdeckého cvičiště s arkádami dokázal díky posuvným modulům, kopírujícím architekturu jízdárny, pružně proměňovat prostředí od Taminova jinošského pokoje přes školní internát po prostory laboratoře s ohněm a vodou. Mathis se nebál kostýmy (jejichž byl také autorem) přenést do padesátých let minulého století a ze starších dob jen postmoderně „citovat“ – vtipné byly fraky, krátké kalhoty, černé podkolenky, polobotky a plešky se zbytky prošedivělých vlasů tří chlapeckých „starých / mladých géniů“, ale i „vědecké“, poněkud ukoptěné bílé pláště Sarastrových stoupenců. Panovačná žensky energická Královna noci (Mandy Fredrich s dramatickými koloraturami až na hranici svých možností), v blyštivé velké večerní, byla obklopena afektovanými hysterkami, ovšem s vyrovnanými a sezpívanými hlasy Sandry Trattnigg, Anjy Schlosser a Wiebke Lehmkuhl. V čepcích zdravotních sestřiček vstupují do snu překvapenému mladíkovi v bílém tílku a trenýrkách.Pak jdou s celým zástupem koupěchtivých „hausfrau“ v zástěrách a s košíky obstarat ptačí delikatesy, které v tříkolovém mopedo-autíčku typu Ape nabízí zavedená a žádaná Papagenova pojízdná „masna“. Její majitel v podání Markuse Werby na sebe svým rošťáckým projevem s průrazným barytonem oprávněně strhával pozornost.Sarastrovu říši inscenátoři nepojali jako šlechetné společenství šířící světlo pravdy, moudrosti a rozumu, ale s vtipnou, ovšem notně štiplavou ironií jako nějakou soudobou sektu ala scientologové, kdy zástupy manažerů jsou školeny, aby školily a svéráznými „vědeckými“ metodami zkoumali další manažery. Mají tu v jednotných školních uniformách i sekci pro mladé, kde budoucí mocenská elita sní své erotické sny na patrových postelích ubikací Sarastova internátu. Šmírují nespokojenou studentku Paminu s půvabným lyrickým sopránem Julie Kleiter, kterou si tajně fotí chlípný šéf internátu rozložitý Monostatos (Rudolf Schasching). A dělají, že nevidí, když více než učitelskou náklonnost k Pamině projeví i autoritativní šéf Sarastro (s hlubokým basem Georga Zeppenfelda). Mladí aktivisté se také baví tím, že Papagenu v podobě odporné stařeny navigují na dálku vysílačkou, aby Papagena, kterého rituály zasvěcení tolik neberou, zavlažila kapačkou. Sarastrova přednáška o Taminově osudu nápadně připomínala bláznivá jednání evropského parlamentu.

Do čeho byl nesmělý Tamino (Bernard Richter) zasvěcován, či spíše mu byl dost nevybíravými praktikami vymýván mozek, je spíše trpkou výpovědí o soudobých manipulativních manažerských praktikách. Sarastrovi z mozku vede hadice do blikající krabičky zavěšené na hrudi. Když Královna noci s Monostatem vtrhne do Sarastrova výukového centra, strhne se mezi Sarastrem a Královnou noci o tento symbol slunečního kruhu moci rvačka. Zatímco se ti dva potupně válejí po zemi a brání jeden druhému, aby dohmátl na spadlou blikající krabičku, čtveřice Tamino, Pamina, Papageno a Papagena má v tu chvíli nad kočárky s mrňaty úplně jiné „radosti“ a blikající krabička jim slouží jako hračka k utišení brečícího mimina. Pokud režijní pojetí mohlo vyvolat rozporuplné reakce, hudební nastudování Nikolause Harnoncourta s jeho souborem Concentus Musicus Wien bylo excelentní. Setřelo letité nánosy rutiny. Zejména vypracováním frází a plasticitou vedení nástrojových i pěveckých hlasů, ale i promyšleně volenými tempy se Kouzelná flétna objevila v novém svěžím pojetí. Zásluhu na tom měla i vyrovnaná sestava sólistů.Salcburská Kouzelná flétna v podobě zprostředkované přenosem přinesla velký zážitek ze syntetického hudebního divadla, když propojuje historicky poučenou interpretaci se scénickým pojetím, které nachází nové, s dneškem rezonující souvislosti.

Pochvalu zaslouží i vedení Bia Oko: oproti přehlušenému přenosu Bohémy respektovalo, že opera není rockový koncert a upravilo / snížilo nazvučení kina způsobem, který odpovídá požadavkům přenášeného žánru. Takže se můžeme těšit na operní hostinu, kterou Bio Oko připravuje v přenosech z Královské opery v Londýně, La Scaly nebo Pařížské národní opery na sezónu 2012/13.  ***

Inspirace na dny příští

18. srpna 2012, 19:30 h. Český rozhlas 3 – Vltava: Claude Debussy: Pelleas a Melisanda (Pelléas et Mélisande). Záznam koncertního provedení z londýnského festivalu BBC Proms z 15. 7. 2012 v Royal Albert Hall u příležitosti 150. výročí skladatelova narození. Osoby a obsazení: Pelleas (Phillip Addis), Melisanda (Karen Vourc’h), Golaud (Laurent Naouri), Arkel (Sir John Tomlinson), Genevieva (Elodie Méchain), Yniold (Dima Bawab), Pastýř/Doktor (Nahuel Di Pierro). Spoluúčinkují Monteverdiho sbor a Orchestre Révolutionnaire et Romantique s uměleckým vedoucím Laurentem Quenellem. Provedení řídí Sir John Eliot Gardiner. (195 min)

***

Salzburger Festspiele 2012
Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Zauberflöte
Dirigent: Nikolaus Harnoncourt
Režie: Jens-Daniel Herzog
Scéna a kostýmy: Mathis Neidhardt
Světla: Stefan Bolliger, Licht
Choreografie: Ramses Sigl
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Dramaturgie: Ronny Dietrich
Concentus Musicus Wien
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Premiéra 27. července 2012 Felsenreitschule Salcburk
(přímý přenos do kin 6.8.2012 – Bio Oko Praha)

Sarastro – Georg Zeppenfeld
Tamino – Bernard Richter
Königin der Nacht – Mandy Fredrich
Pamina – Julia Kleiter
Erste Dame – Sandra Trattnigg
Zweite dame – Anja Schlosser
Dritte dame – Wiebke Lehmkuhl
Drei Knaben – Tölzer Knaben
Papageno – Markus Werba
Papagena – Elisabeth Schwarz
Monostatos – Rudolf Schasching
Sprecher – Martin Gantner
Erster Geharnischter / Erster Priester – Lucian Krasznec
Zweiter Geharnischter – Andreas Hörl

www.salzburgerfestspiele.at

Foto: Neubauer