Operní panorama Heleny Havlíkové (92)

Týden od 8. do 13. října 2012
 – Nabucco – tentokrát opavský
 – Opojný Nápoj lásky z Met
 – Operní hostina na Zlaté Praze
 – Armelu vévodí soudobá opera
 – Inspirace na dny příští
***

Nabucco – tentokrát opavský

S pouhým týdenním odstupem se u nás sešly hned dvě inscenace Verdiho Nabucca – předminulý týden tuto operu premiérovalo Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí (viz Operní panorama z 9. října 2012 zde) a v neděli ji uvedlo Slezské divadlo v Opavě. Jak je to vlastně s uváděním Nabucca z nás?

Verdi tuto svoji v pořadí třetí operu, která mu vynesla triumfální úspěch, komponoval s aktuálním politickým podtextem: biblický příběh o osvobození Židů z babylonského zajetí rezonoval s Verdiho neskrývanými sympatiemi k italskému boji za sjednocení Itálie a svobodu, která by rozdrobené italské státy vyvázala z cizí rakouské nadvlády. Verdi se právě díky Nabuccovi stal dokonce jedním ze symbolů italského risorgimenta a jeho jméno bylo akronymem pro krále-sjednotitele v heslu Viva Vittorio Emanuelle Re D’Italia (Ať žije Viktor Emmanuel, král Itálie).

Jakkoli se nám z dnešního pohledu může opera jevit žánr od politiky odtržený, je zajímavé, jak síla politického kontextu Nabucca přetrvala i přes polovinu 19. století a toto dílo jako politicky nebezpečné vnímal i komunistický režim. Je to zřetelné zvláště ve srovnání s dalšími dvěma Verdiho nejhranějšími operami – Rigolettem a Traviatou, Zatímco ty se u nás po roce 1945 hrály průběžně a přesáhly padesátku nastudování, Nabucco byl na indexu a na scénu ho prosadilo pouze pět divadel v druhé polovině šedesátých let, v období české naděje na svobodu při uvolnění komunistického režimu. Během následující normalizace byl Nabucco u nás opět uvalen do klatby – reakcí pak byla celá série nastudování v osmdesátých letech. Dnes je nasazení Nabucca z dramaturgického hlediska vnímáno jako sázka na diváckou jistotu. A z celosvětového hlediska je Nabucco podle databáze Operabase za posledních pět sezón devatenáctou nejhranější operou, kterou z Verdiho odkazu předstihují pouze Traviata, Rigoletto a Aida.

Dvě premiéry Nabucca v tak krátkém časovém odstupu vybízejí ke srovnání. Zatímco v Ústí dirigent Milan Kaňák ve velkých výrazových kontrastech, které k této opeře patří, rozvinul mohutný zvuk velkých sborových výjevů i dramatických situací v kontrastu ke komorním, lyrickým scénám, Tomáš Hanák v Opavě bohužel nedokázal zkáznit opavský orchestr ani v tak elementárních předpokladech, jakými jsou intonace a souhra –  týká se smyčcové i dechové sekce. Doslova utrpením byla místa, kde orchestr hrál doprovodné přiznávky, které mají tvořit podkres, silně, zatěžkaně, nepatřičně „důležitě“ – a bezohledně k sólistům. Těm za takové situace nezbývalo nic jiného, než zpívat naplno, což pochopitelně vedlo k celkové dynamické jednotvárnosti.

Opavská opora sólistického ansámblu – Katarína Jorda Kramolišová před dvanácti lety doslova ohromila jako Belliniho Norma. Také mocichtivá Abigail patří k oněm mimořádně náročným v dramatickém koloraturním oboru. Kramolišová si udržuje muzikalitu, pohyblivost hlasu a především z ní vyzařuje energie, kterou dokáže obdařit své tragické postavy zhrzených žen. Kramolišová ovšem zůstala v opavském repertoárovém divadle, které nedovoluje soustředění na vyhraněný pěvecký obor; její dříve i barevně nádherný soprán má nyní větší ostrost a především nepříjemné chvění tónu. V titulní roli Nabucca osvědčil v Opavě svou mnohaletou spolehlivost Vladislav Zápražný, jehož měkký, lyričtější baryton více odpovídal situacím, kdy tento babylónský král úpěnlivě prosí o záchranu pro svou dceru, než vítěznému vojevůdci, který se zpupně označí za boha. Ani v Opavě se nepodařilo najít osobnost pro charisma židovského velekněze Zachariáše. Bas Davida Szendiucha postrádal větší plasticitu a barevnost, nicméně oproti nadměrnému vibratu ústeckého basisty Sergeje Nikitina byl Szendiuchův výkon o třídu výš. Michal Vojta se jako Ismael spolehl především na sílu svého tenoru. Obě divadla ovšem zaslouží uznání za sborové scény, které i v případě opavské opery pod vedením Kremeny Pešakovy vyzněly velkolepě.Podobně jako v Ústí ani v Opavě inscenátoři neusilovali o přenesení děje ukotveného v biblickém příběhu ze šestého století před naším letopočtem v Jeruzalémě a Babylónu jinam.  Zatímco ústecké uvedení Martina Dubovice je až téměř archaické, Jana Pletichová-Andělová prokreslila charakteristiky postav a jejich vztahy barvitěji i díky kostýmům Romana Šolce, které dodávaly příběhu divadelní přehlednost. Poměry v babylónském královském paláci po té, kdy se vlády ujala Abigail, dokresluje prznění židovských dívek babylonskými vojáky nebo obětování mladíka, kterému je nad stříbrnou mísou podříznuto hrdlo a Abigail si pak v této krvi zálibně myje ruce. Velmi pomohla scéna Jaroslava Milfajta – pro něj typické posuvné segmenty v tomto případě zlatistých dvoumetrových kvádrů, bran, pódia a schodišť vytvářely variabilní a funkční prostor, který umožňoval i plynulé rychlé přestavby. Nadužívání světelných efektů se střídáním jakýchsi světelných vodotrysků a projekcemi dýmů a ohňů po prvotním velkolepém dojmu však postupně upadalo do klišé.

Hodnocení autorky: 50%

***

Opojný Nápoj lásky z Met

Zahajovacímu představení letošních sezóny Met s novým nastudováním Donizettiho Nápoje lásky dominovalo především brilantní obsazení sólistů, které známe už z inscenace jiné Donizettiho komické opery – Dona Pasquala.

Že Anna Netrebko jako sebejistá bohatá statkářka Adina v jezdeckém kostýmu s cylindrem a frakem sršela pěveckou i hereckou energií, dobře si vědoma svých ženských půvabů, asi nikoho nepřekvapí. Ačkoli se Netrebko postupně zaměřuje na dramatičtější role, oslnila znovu svým mistrovstvím belcanta s měkce klenutou kantilénou a především strhující dynamikou i jako zamilovaná Adina, která pokorně přiznává svoji lásku k Nemorinovi. Toho suverénně zpíval Matthew Polenzani: nezploštil tuto roli do přihlouplého prosťáčka, ale pojal ji jako pošetilého chlapa, který je pro svou lásku ochoten udělat cokoli. Také pro polského barytonistu Mariusze Kwieciena je role chvástavého důstojníka Belcoreho přesně tou postavou, v níž jiskří jeho komediální talent.A konečně čtvrtá typická postava oper, které vycházejí z kořenů komedie dell’arte – buffo bas, v tomto případě mastičkář Dulcamara byl v podání Ambrogia Maestriho vskutku nepřehlédnutelný spíše svou tělesnou rozložitostí než brilancí svých „upovídaných“ árií, znělými hloubkami a vtipnějším rozehráním „rejdů“ tohoto podnikavého šarlatána. Což byla ovšem dozajista dáno tím, že se režisér Bartlett Sher místo rozdováděné buffy (kterou tak excelentně předvedl v Met při své režii Lazebníka sevillského) koncentroval spíše na realistický obrázek z italské vesnice třicátých let devatenáctého století. Ostatně výtvarnice kostýmů Catherine Zuber během rozhovoru o přestávce potvrdila, že prováděla hluboký průzkum dobového oblečení. (Nad dokonce třemi převleky sboru šetření uvyklý našinec ovšem mohl jen tiše vzdychat závistí.) Pod Sherovým vedením nebyla z příběhu Nápoje lásky jen plytká „operetka“, ale ani bezuzdná komedie. V souladu s charakterem Donizettiho hudby věrohodně, vesele i jímavě rozehrál příběh přelétavé koketní ženy, kterou prvně zasáhne skutečná láska, jakkoliv „prohlédne“ až díky podfukům prohnaného šejdíře. Ten nakonec ve vesnici udělá svůj největší obchod s iluzemi. Z hlediska morálního „ponaučení“ docela drsná lekce.

Donizettiho „melodramma giocoso“ jako lyrická romance je určitě jednou z možností výkladu této opery. Přiznám se však, že navzdory všem nedokonalostem mi byla bližší olomoucká inscenace Oldřicha Kříže, který vyvolával bouře smíchu svou perlivou komedií ve stylu „vesničko má italská“ (viz Operní panorama z 2. října 2011 zde).

Hodnocení autorky: 80%

***

Operní hostina na Zlaté Praze

Od soboty do středy probíhá 49. ročník mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, který nabízí doslova operní hody – díky takzvaným videokioskům, ve kterých si zájemci mohou během festivalu zdarma individuálně pouštět soutěžní i nesoutěžní snímky v kategoriích hudba na obrazovce nebo dokumentární pořady. Nabídka je skutečně skvostná – mezi záznamy dvacítky operních představení je například Händelův Julius Caesar z Pařížské národní opery, Lullyho Atys z Opéry Comique, Cherubiniho Medea z belgického Théâtre de la Monnaie, Čajkovského Jolanta z madridského Teatro Real, Bergův Vojcek ze Švédska nebo opera současného britského skladatele Mark-Anthonyho Turnage Anna Nicole o silikonové modelce časopisu Playboy, jejíž loňské uvedení v „úctyhodné“ londýnské Královské opeře vyvolalo skandál. Obdivovatelé Cecilie Bartoli si mohou vychutnat její mistrovství ve dvou curyšských inscenacích Rossiniho oper – Otella a Hraběte Oryho.

Příležitostí poznat, jak  – bez zátěže tradice – nakládají s českými operami v zahraničí jsou na Zlaté Praze záznamy Dvořákovy Rusalky z Bruselu a Prodané nevěsty ze Štýrského Hradce. Českou televizní produkci na festivalu zastupuje Scarlattiho opera Kde je láska, je i žárlivost uvedená v unikátním barokním divadle v Českém Krumlově. A v souvislosti s touto inscenací vznikl i dokument Klenot baroka. Dokumentární sekce soutěže na Zlaté Praze pak nabízí portréty dirigentů (Arturo Toscanini, Herbert von Karajan) nebo zpěvaček (Kathleen Ferrierová, Dagmar Pecková, Erika Miklóssová), vhled do rekonstrukce Velkého divadla v Moskvě nebo do tajemství zednářské hudby. Série pořadů dává také nahlédnout do zákulisí přípravy operních inscenací.
***

Armelu vévodí soudobá opera

Hlavní zvláštností Armelu, soutěžního operního festivalu, jehož pátý ročník zítra vyvrcholí v maďarském Segedínu, je to, že zde sólisté nesoutěží přednesením árií na pódiu, ale v celých rolích při festivalovém představení vybraných pěti inscenací. Ty ve svých vlastních divadlech nastudují zúčastněná divadla v rámci svého repertoáru a přijedou pak předvést do krásného honosného divadla v Segedínu. Letos to byl Andréa Chénier Umberta Giordana hostitelského Národního divadla Segedín, opera Smrt v rodině současného amerického skladatele Williama Mayera, s níž se soutěže účastní newyorské centrum současného umění, Mileva, opera současné srbské skladatelky Aleksandy Vrebalové o životě Milevy Marić, srbské fyzičky a matematičky, první manželky Alberta Einsteina – tu na festival přivezla Srbská národní opera. Dále čerstvá novinka – opera současného rakouského skladatele Rolanda Baumgartnera Marie Terezie, kterou minulý týden ve světové premiéře uvedlo Slovenské národní divadlo. A do pětice festivalových inscenací patří ještě Glassova opera V kárném táboře v nastudování plzeňské opery.

Nepominutelnou součástí festivalu jsou nejen přímé přenosy inscenací na televizních stanicích Arte a Mezzo, ale i jejich zpřístupnění z webových stránek Armelu ještě dalších šest měsíců. Prostřednictvím internetu tak mohou i ti, kteří se do Segedínu nevypravili, hlasovat a spolurozhodnout tak o divácké ceně. Ovšem lze pouze do zítřka, kdy festival končí koncertem s vyhlášením vítězů.
***

Inspirace na dny příští

J. D. Zelenka: Missa omnium sanctorum ZWV 21. V rámci cyklu Hudební most Praha – Drážďany. Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, Václav Luks – dirigent. Kostel sv. Šimona a Judy, pondělí 15. října 2012 20:00 hod., přímý přenos na stanici Český rozhlas 3 – Vltava.

Struny podzimu – Inspirace. Gavin Bryars: Potopení Titaniku. Gavin Bryars Ensemble, řídi Gavin Bryars, kontrabas, Philip Jeck – gramofony, Bill Morrison a Laurie Olinder – projekce. Veletržní palác čtvrtek 18. října 2012 19:30 hod.

Giuseppe Verdi: Rigoletto Záznam představení Teatro Regio v Turíně ze 14. 3. 2012. Rigoletto, – Giovanni Meoni, Gilda – Désirée Rancatore, Vévoda mantovský – Piero Pretti, Sparafucile – Alessandro Guerzoni, Maddalena – Irini Karanianni, Monterone – Ziyan Atfeh. Sbor (sbormistr Claudio Fenoglio) a orchestr Tetro Regio v Turíně řídí Daniele Rustioni. Český rozhlas 3 – Vltava, 20. října 2012 20:00 hod.

Mezinárodní festival koncertního melodramu 15. ročník, 21. října – 25. listopadu 2012 vždy v neděli v 18:30, Galerie HAMU nebo Pálffyho palác. Zahajovací koncert k 100. výročí prvního melodramu Arnolda Schönberga (Pierrot Lunaire) a soudobá německá tvorba: Haag, Hidemann, Proszczałek, Sievritts. 21. 10.2012 18:30 hod. Galerie HAMU.

***

Giuseppe Verdi:
Nabucco
Dirigent Tomáš Hanák
Režie Jana Andělová-Pletichová
Scéna: Miroslav Milfajt
Kostýmy: Roman Šolc
Sbormistr: Kremena Pešakova
Premiéra 14. září 2012 Slezské divadlo Opava

Nabucco – Vladislav Zápražný
Abigail – Katarína Jorda Kramolišová
Fenena –  Ilona Kaplová
Ismael – Michal Pavel Vojta
Zachariáš – David Szendiuch
Anna – Vendula Stiskalová-Černá
Abdallo – Zdeněk Kapl

www.divadlo-opava.cz

***

Gaetano Donizetti:
L’elisir d’amore
(Nápoj lásky)
Dirigent: Maurizio Benini
Režie: Barlett Sher
Scéna: Michael Yeargan
Kostýmy: Catherina Zuber
Světla: Jennifer Tipton
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 24. září 2012 Metropolitan Opera New York
Met-Live in HD 13.9.2012

Adina – Anna Netrebko
Nemorino – Matthew Polenzani
Belcore – Mariusz Kwiecien
Dulcamara – Ambrogio Maestri
Giannetta – Anne-Carolyn Bird

www.metopera.org

***

Televizní festival Zlatá Praha 2012
13. – 17. října 2012
www.ceskatelevize.cz/specialy/zlatapraha

***

Armel – Opera Festival Szeged
6. – 15. října 2012
www.armelfestival.org

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde