Operní panorama Heleny Havlíkové (99)

Týden od 26. listopadu do 2. prosince 2012
 – Liberecký boj s větrnými mlýny Massenetova Quichotta
 – Příliš grandiózní Titus
 – Inspirace na dny příští
***

Liberecký boj s větrnými mlýny Massenetova Quichotta

Liberecká opera se vyznačuje vynalézavým objevováním neznámých či málo hraných titulů, z poslední doby připomeňme Offenbachova Robinsona Crusoe, Rubinsteinova Démona, Pucciniho Edgara, ale i Belliniho Náměsíčnou nebo Gluckova Orfea. Nyní se rozhodla připomenout nejvýznamnějšího francouzského skladatele druhé poloviny 19. století Julese Masseneta jeho operní adaptací slavného románu Miguela de Cervantese Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Massenetův Don Quichotte, lyricko-konverzační opera s výstižným podtitulem „heroická komedie“, má řadou autobiografických konotací. Slávou hýčkaný, avšak nemocný skladatel ji složil ve svých 67 letech, když vzplanul pro svou poslední „múzu“, Lucy Arabellovou – roli Dulcinée napsal právě pro ni. Objednavatel opery a ředitel divadla v Monte Carl Raoul Samuel Gunsbourg pragmaticky využíval úspěch fenomenálního basisty Fjodora Šaljapina, který pak s novou parádní rolí po bouřlivých ovacích premiéry v roce 1910 dobýval světová operní jeviště (a v roce 1934 v ní vystoupil i v pražském Národním divadle). Z našich basistů se jako duchaplný rytíř smutné postavy proslavil především Eduard Haken ve výtečné dvojici s Karlem Bermanem jako Sancho Panzou.

Liberecký ansámbl má mezi svými sólisty basistu Pavla Vančuru. Svými výkony v rolích Marbuela (Čert a Káča), Dulcamary (Nápoj lásky), Mefista (Faust) nebo Alfia (Sedlák kavalír) naznačoval, že by komplikovaná quijotovská postava se specifickou oscilací mezi komickým a vážným s filozofickým přesahem k ušlechtile bláznivému idealistovi, mohla být dalším pokračováním v jeho úspěšné operní kariéře. Při druhém představení 29. listopadu 2012, týden po premiéře, se to nepodařilo. Bylo zřejmé, že Pavel Vančura pěvecké uchopení role Quichotta teprve hledá a zatím se nesžil ani s francouzskou výslovností. Nebyl jediný. Nerovný  „boj“ s Massenetovou hudbou, která v dojemných melodiích, komplikovaných ansámblech i konverzačních pasážích rozhodně není snadná, sváděla i Dana Šťastná, pro kterou byla role krásné Dulcinée ještě předčasná a svými hlubokými altovými polohami ani neodpovídala jejímu rozsahu. Quichottovu vysněnému idolu, v Massenetově pojetí obletované kurtizáně, se sice snažila dodat ženskou svůdnost, ale se složitějšími, pochybovačnými vrstvami této postavy se míjela. A Filip Bandžak vnesl do představení spíše než očekávanou drsnější komiku mazaného sluhy Sancho Panzy baryton s neklidně chvějivým vibratem.

Pustit se za této situace do Quichotta bylo až příliš drsnou metaforou Quijotova boje s větrnými mlýny, tím spíše, že ani orchestr pod taktovkou Martina Doubravského nepostihl jemnou melancholii Massenetovy hudby, která se sice tu a tam rozohní španělským koloritem, ale v dosti odchýlené adaptaci od původní literární předlohy spíše jen chatrně spojuje slavná hudební čísla, jakými jsou zejména Quichottovo dostaveníčko, Sanchova árie o věrolomnosti žen nebo Dulcineina píseň s kytarou.Mladá režisérka Linda Keprtová přistoupila k Massenetově opeře neotřele a s výtvarnicí Marií Blažkovou nabídla vizuálně atraktivní tvar. Ocitáme se uprostřed arény, kterou do výše dvou pater uzavírají posuvné zdi s průhledy do barevně proměnlivého horizontu. V bláznivých kostýmech a maskách zde lidé v divokém reji trhavých pohybů křepčí a posmívají se „normálnímu“ Quichottovi, provázenému koněm Rosinantou s podání skupiny tanečníků. Jako bychom nahlíželi rytířovo putování za ženským idolem jeho zamilovanýma snílkovskýma očima, kdy nikoli on, ale ostatní kolem něj (s výjimkou Sancho Panzy) se jeví jako excentričtí blázni. Včetně banditů v rudých vycpaných bundách, kteří se se rytířovou modlitbou dojmou natolik, že zalehnou kolem něj do půlkruhu a dobrovolně vydávají perly Dulcineina náhrdelníku. A třebaže se Quichotte nad vším tím hemžením na chvíli dokonce vznese do vzduchu, nepodařilo se bezesporu talentované režisérce toto převrácené pojetí Quichotta přesvědčivě vypointovat. (Předpremiérový rozhovor s režisérkou Lindou Keprtovou o její inscenaci Dona Quijotta najdete zde.)Připomenutí francouzské opery z přelomu předminulého tisíciletí v sevření Pucciniho italských veristických triumfů a Straussova německého pozdního romantismu vyznělo v Liberci spíše rozpačitě.

Hodnocení autorky: 50 %
***

Příliš grandiózní Titus

Metropolitní opera svým zaměřením na celou šíři světového operního repertoáru se sotva může vyhnout takovému opernímu géniovi, jakým byl a je Wolfgang Amadeus Mozart. V Met se mu ale, podle přímých přenosů soudě, v poslední době příliš nedaří. Po loňském příliš „spořádaném“ a konvenčním Donu Giovannim revival téměř třicet let staré inscenace Tita v režii Jean-Pierra Ponnella, „jen“ připomněl divadelní umění tohoto guru novodobého inscenování barokních oper.Titus je Mozartovým rozloučením s žánrem opery seria, který byl v té době vnímán již překonaný, schematický (k prolamování jehož hranic ostatně Mozart mocně přispěl). Nicméně rozloučením svrchovaně mistrovským. Operu si pro oslavu korunovace Leopolda II. českým králem objednali u impresária Nosticova divadla čeští stavové a ten ji zadal Mozartovi.

Volba stavů pro předtím i potom mnohokrát zhudebněné libreto právě pro příležitost korunovace Leopolda II. českým králem byla uvážená – stejně tak Mozart uchopil vztah mezi objednávkou a dílem snad „nejtěsněji“ ve své tvorbě.

Původní Metastasiovo libreto pro Mozarta upravil Caterine Mazzola – ku prospěchu divadelního účinu ho výrazně zkrátil (z 25 árií ponechal jen 7) a tři dějství zredukoval na dvě. Oproti tradované historce, že Tita složil Mozart za 18 dní je pravděpodobnější, že do Prahy přijel s již téměř hotovou operou (současně pracoval na Requiem a Kouzelné flétně – ta měla premiéru ve Vídni jen měsíc po Titovi).

Na rozdíl od desítek libret barokních oper, vycházejících velmi volně z antických námětů, má hlavní hrdina opery reálnou oporu v historii – Titus vládl Římu necelé tři roky (79-81), proslavil se dobytím Jeruzaléma a dostavbou Kolosea. Za jeho vlády nebyl údajně nikdo popraven a získal velkou oblibu lidu – po smrti mu byl postaven na Foru Romanu vítězný oblouk. Téma tak bylo pro korunovaci Leopolda II. případné – odpuštění „dobrotivého panovníka“ bylo stěžejní i pro Leopolda, který se snažil vstřícným přístupem urovnat neklid, způsobený jeho bratrem Josefem II. a jeho reformami, u vědomí nebezpečí revoluce ve Francii. Leopold II. přežil Mozarta jen o rok.

Pražskou premiéru v tehdejším Nosticově divadle pětatřicetiletý Mozart 6. září 1791 osobně dirigoval (krátce před smrtí – zemřel v prosinci téhož roku).

Na našince, uvyklého komorním rozměrům Mozartova Stavovského divadla, působí prostor Met rozlehle a zvuk orchestru se současnými nástroji při vší vyhlášené preciznosti jeho hráčů zněl při Titovi z reproduktorů kina Světozor masivně a „rozmazaně“. A to i přesto, že ho řídil Harry Bicket, jehož zkušenost s interpretací barokních a klasicistických oper je nezpochybnitelná.

Při přenosu Tita z Met se nelze ubránit srovnání s pražskou inscenací manželů Herrmannových z roku 2006. Těžko si představit zřetelnější rozdíl v přístupu: inscenační koncepce Herrmannových ve strohé geometrii čiště bílých stěn komolého jehlanu s moderní replikou ubíhající barokní perspektivy záměrně opustila reprezentativní aspekty spojené s objednávkou a vůbec zasazení této Mozartovy opery do historických kontextů; zaměřila se na obecné / nečasové téma nedůvěry, zrady a osamělosti, provázející panovníky libovolné epochy. Titovo závěrečné „Kolik vás ještě je, kteří mě zrazujete?“ ponechali Herrmannovi bez happyendu, který byl jinak pro operu seria povinný – Titus sice ty, kteří ho zradili, neztrestá, ale každý odchází jinam, osamělý, zdrcený a navždy poznamenaný.Jean-Pierre Ponnelle vystavěl na jevišti Met do posledního detailu propracovaný monumentální palác, jehož stavbu podpírají mohutné antické sloupy. Pro zavrženou Bereniku si přijede loď, Titově císařské komnatě vévodí velký mramorový stůl s listinami opatřenými pečetěmi, včetně té, kterou má být na smrt poslán zrádce Sesto, který se po několika hodinách věznění náhle objevuje v zubožených, vzorně potrhaných a „špinavých“ šatech místo předchozího nažehleného oblečení. V efektních kostýmech, které kombinují antické prvky a módu doby vzniku opery, velkolepě rozehrává historický příběh římského císaře, jehož všeodpouštějící velkorysost působila v chladném podání Giuseppe Filianotiho jako apriorní  schematická danost. Elina Garanča jako Sesto a Kate Lindsey v roli Annia unikaly od neživotného patosu díky svému hereckému umění tím, že s realitickou přímočarostí vyjadřovaly trýzně i radosti svých postav ve spojení s perfektní mozartovskou „dikcí“ svých krásných hlasů. Při svém debutu v Met se k nim přidala i Lucy Crowe jako půvabná Servilie, která najde odvahu vzdorovat císaři a uhájí si svou lásku. Pro sopranistku Barbaru Frittoli je po Elvíře v Donu Giovannim postava Vitellie další rolí žárlivé sebestředné ženy; pro dosažení dramatického výrazu se však Frittoli uchyluje k ostrým tónům a pro mozartovský styl nadměrnému vibratu. Závěrečný hold císařově velkodušnosti s mohutným sborem Metropolitní opery jen  dovršil toto realisticko-monumentální historizující pojetí, připomínající až velká romantická tableau typu Aidy.Jean-Pierre Ponnelle byl velkou režisérkou osobností a jeho stylově konzistentní a detailně promyšlené pojetí stojí za to si i po tolika letech připomenout – dnes však už jako jedno z mnoha možných.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Inspirace na dny příští

Juan Diego Flórez – tenor, Vincenzo Scalera – klavír. Písně a árie italských, francouzských a španělských skladatelů. Praha, Dvořákova síň Rudolfina, čtvrtek 6. prosince 2012 19:30 hod.

Richard Wagner: Lohengrin. Dirigent Daniel Barenboim, režie Claus Guth. Účinkují: Jindřich Ptáčník – René Pape, Lohengrin – Jonas Kaufmann, Elsa z Brabantu – Anja Harteros, Telramund – Tómas Tómasson, Ortruda – Evelyn Herlitzius, Královský hlasatel – Zeljko Lucic. Přímý přenos zahajovacího představení sezóny 2012/13 v La Scale, Bio Oko, pátek 7. prosince 2012 17:00 hod.

Giuseppe Verdi: Maškarní ples. Dirigent Fabio Luisi, režie David Alden. Účinkují Sondra Radvanovsky, Kathleen Kim, Stephanie Blythe, Marcelo Álvarez, Dmitri Hvorostovsky. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČRo, sobota 8. prosince 2012 18:45 hod.

***

Jules Massenet:
Don Quichotte
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Linda Keprtová
Scéna a kostýmy: Marie Blažková
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie baletních výstupů: Martin Goga
Orchestr, sbor a balet Divadla F.X.Šaldy 
Premiéra 23. listopadu 2012 Šaldovo divadlo Liberec
(psáno z reprízy 29.11.2012)

Dulcinée –Dana Šťastná
Don Quichotte –Pavel Vančura
Sancho – Filip Bandžak
Pédro – Lucie Kašpárková
Garcias –Věra Poláchová
Rodriguez – Michal Bragagnolo
Juan – Miloš Guth

www.saldovo-divadlo.cz

***

Wolfgang Amadeus Mozart:
La clemenza di Tito
Dirigent: Harry Bicket
Režisér: Jean-Pierre Ponnelle
Scéna a kostýmy: Jean-Pierre Ponnelle
Světelný design: Gil Wechsler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Bradley Brookshire, Harpsichord Continuo
Anthony McGill (Clarinet Soloist)
James Ognibene (Basset Horn Soloist)
David Heiss (Cello Continuo)
Premiéra 18. října 1984 The Metropolitan Opera New York
Live: Met in HD 1.12.2012

Tito – Giuseppe Filianoti
Vitellia – Barbara Frittoli
Sesto – Elīna Garanča
Servilia – Lucy Crowe 
Annio – Kate Lindsey
Publio – Oren Gradus
Berenice – Toni Rubio

www.metopera.org

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Petr Zbranek (Don Quijotte), Ken Howard a Marty Sohl (Titus)