Opojný Nápoj lásky ve Vídni

Prahu již pokryly mimořádně vyvedené plakáty zvoucí na prosincovou premiéru Donizettiho opery L´elisir d´amore – Nápoj lásky v Národním divadle, a proto nechám na tom, kdo bude tvořit recenzi, aby případně napsal i o Donizettim či opeře samé. Poreferuji o jedné, konkrétně 179., repríze, která se hrálá 29. října ve Vídeňské státní opeře.

Inscenace Otto Schenka letos slavila třicet let od premiéry a po roztažení opony jsem si řekl, že takové inscenace měly, a pořád mají, něco do sebe. Na jevišti se objevil dvůr italského statku, vlevo stodola, vpravo schodiště do domu, v pozadí se rýsuje nedaleké městečko. Všechno „jako živé“: omítka již na několika místech spadla a vystoupily cihly, zeď oddělující statek se již také poroučí k zemi. Na schodišti stojí množství květináčů s bylinkami a květinami, okrasná palma na římse se v horku sklání. Marně jsem hledal známku, která obvykle prozradí papundeklovost takové scény. Tady je vše včetně kostýmů do detailu propracováno a vše drží pohromadě. Dnes by podobná inscenace působila anachronicky, ale lze ji vnímat jako dokument dřívější inscenační praxe a jako milou nostalgickou vzpomínku. Prostinký příběh naivního venkovana Nemorina, který se zamiluje do bohaté statkářky Adiny a usiluje o její přízeň prostřednictvím kouzelného nápoje, jenž však není nic jiného než víno, navíc do zmíněného rámce dobře zapadá.

Představení bylo dlouho dopředu vyprodané, neboť roli Nemorina nezpíval nikdo jiný než Juan Diego Flórez, jeden z nejlepších tenoristů na světě. Kdo chtěl Nápoj lásky zhlédnout alespoň vestoje, musel se tentokrát do fronty na lístky k stání zařadit opravdu brzy (já přišel více než čtyři hodiny před plánovaným začátkem a dostal jsem se do první řady v parteru). Po pražském koncertu jsem měl trochu strach, zda Flórez rozlehlý prostor Vídeňské státní opery uzpívá. Již úvodní árie Quanto e bella mne zcela přesvědčila. Flórez zpíval jako z nahrávky. Jeho hlas rozezvučel celé divadlo a nedokážu odhadnout, proč mi v Rudolfinu přišel jeho hlas poněkud bezbarvý. Teď to byl přesně ten Flórez, kterého znám z cédéček. Navíc Neodolatelným způsobem Nemorina i zahrál. Komediantsky předváděl nadšení i smutek naivního hrdiny, přitom nikdy nepřehrával. Ve druhém dějství určitě všichni napjatě čekali na Una furtiva lagrima a Flórez (samozřejmě) slavil triumf. Po doznění posledního akordu v orchestru se rozpoutalo pravé šílenství: potlesk, výkřiky „bravo“ a „da capo“, takže Flórez jako v předchozích večerech opakoval. Když se běsnění publika uklidnilo a dirigent už už dával pokyn orchestru, ozvalo se sálem zavolání: „Danke!“ Flórez pak árii jen znovu neodzpíval, ale vkusně, téměř neznatelně, ji ozdobil.

K Nemorinovi se po všech stránkách hodila Adina v podání ve Vídni debutující Sylvie Schwartz (předchozí představení za ni odzpívala Julia Novikova). Předstoupení před náročné publikum se neobešlo bez nervozity: bylo dobře slyšet, jak byl její hlas zpočátku stažený a jak strach brzy opadl a její vřelý soprán se naplno rozvinul. Poslouchat její duety s Flórezem byl balzám pro uši. Také tato německá rodačka je dobrá herečka, navíc velmi pohledná a publikum si získala na svou stranu. Tipnul bych si, že o ní ještě uslyšíme.

Belcore jihokorejského Tae Joong Yanga vládne dostatečně silným a kovovým barytonem, aby naplnil představu vychloubačného vojáka, stejně jako byl basista Lars Woldt tím správně chvástavým i úlisným Dulcamarou. Za zmínku stojí také Anita Hartig v roli Giannety. Flórez je opravdu zázrak, se kterým nemůžeme v běžném provozu počítat, ale i třeba taková Hartig by u nás kralovala. Hlasy všech zmíněných nevykazovaly sebemenší známky opotřebení (jednalo se o mladé zpěváky, resp. zpěvačky, do čtyřiceti let), ale ani námahy.
To nejlepší je možné říci také o výkonu sboru. Jediná menší výhrada směřuje k orchestru, který hrál místy dosti hlasitě, nikdy ale nikoho nepřekryl. Však to od několika spolustojících dirigent Yves Abel pěkně „schytal“. Ostentativně netleskali a hlasitě jeho osobu komentovali („no jo, když to také dají někomu takovému… Zase chtěli ušetřit…“). A já zadoufal, že se v Praze dočkám aspoň polovičního zážitku.

Gaetano Donizetti:
L´elisir d´amore
Dirigent: Yves Abel
Režie: Otto Schenk
Výprava: Jürgen Rose
Sbormistr: Martin Schebesta
Orchestr a sbor Vídeňské státní opery
Premiéra 24. dubna 1980
(psáno z reprízy 29. října 2010)

Adina – Sylvia Schwartz
Nemorino – Juan Diego Flórez
Belcore – Tae Joong Yang
Doctor Dulcamara – Lars Woldt
Gianetta – Anita Hartig
Ein Trompeter – Konrad Monsberger
Diener des Dulcamara – Walter Kunz

www.wiener-staatsoper.at