Bylo zajímavé sledovat, jak si Maestro Andris Poga s orchestrem poradil. Tento Lotyš, který je šéfdirigentem Lotyšského národního symfonického orchestru a který na římském koncertu zastoupil hlavního dirigenta Sira Antonia Pappana, je zajímavou dirigentskou osobností. S orchestrem Accademia Nazionale di Santa Cecilia měl jistě rozličný pohled na uvedená díla, především na Straussova Zarathustru, ovšem svým způsobem došlo mezi ním a orchestrem k zajímavé symbióze, která se zakládala na tom rozličném chápání obou dvou. Poga tak mohl tíhnout spíše k procítěnému, meditativnějšímu a více melancholickému směřování interpretované hudby. Orchestr přes všechna klišé o italských orchestrech, která touto větou uvedu na povrch, měl jistě blíže k temperamentnější, svižnější a osekané hře. Výsledný zvuk byl tak poměrně vyrovnaný, hlavně v již zmíněném Straussovi, ale i v prvním Wagnerovi. Nechyběla mu ovšem velikost, interpretační náboj a silné nadšení všech.
Francouzský pianista Bertrand Chamayou zasadil programu další, pozitivně myšlenou interpretační ránu – jeho hra v Klavírním koncertu č. 2 g moll Camilla Saint-Saënse tíhla až k rozvolněné impresionistické povaze, a tak vzala za své Saint-Saënsova uhlazená a technicky přesná hudební náročnost.
Byla to rozevlátá hra, plná uvolněné tonality, nesčetných vrcholů a nesmírného nasazení sólisty. Vlastně mě poměrně překvapila, protože Chamayou je známý svou klidnou, precizní a na inovace skoupou interpretací romantických skladeb. Navíc Klavírní koncert č. 2 je řazen spíše k těm opravdu klasickým, se všemi romantickými intencemi.
Již v prvním sólu první věty hraje Chamayou improvizaci na Bacha poměrně roztříštěnou, k ní se pak v závěru věty stejným způsobem ještě navrací. Druhá věta byla veselou a citlivou hrou a poslední ve význačném forte, plném dynamiky rychlosti a objemu. Zručná interpretace, i přes nečekaná místa jistě promyšlená. Nesmírný a nečekaný zážitek ve spojení s orchestrem a dirigentem.
Symfonickou báseň Also sprach Zarathustra Richarda Strausse ve většině posluchačů evokuje především známá velikost fanfár v první, úvodní části. Ta byla zde v Římě opravdu plná velikosti a netrpělivého očekávání v tomto „svítání“, kdy Zarathustra oznamuje slunci, že se po deseti letech samoty vrací mezi lid. Byla to dlouhá část, Maestrem Pogou ještě o trochu protažená. Richard Strauss komponuje tuto skladbu po úspěchu svých předchozích děl Don Juan a Enšpíglova šibalství. Nechává se strhnout tehdejším celospolečenských tématem a vytváří tuto variaci na filozofický spis Friedricha Nietzscheho. Spíše než jeho myšlenkovou podstatu Strauss zpracovává témata některých básnických textů a jejich znaků, a tato hlavní myšlenka tak není skrze hudbu až tak silně vidět.
Báseň končí nejednoznačně, obtížně a takové může být i vnímání Zarathustry. Z jedné strany to je přívětivá hudba, plná jemnosti, z druhé strany tajemná, jako jsou rozechvělé struny hlubokých smyčců. Stejně nejednoznačně vyzněl Straussův Zarathustra zde v Římě. Ovšem nebyla to negativní nejednoznačnost, naopak, koncert byl plný neuvěřitelné mnohosti, a proto byl pro mě tak bohatý.
Hodnocení autora recenze: 90%
Così parlò Zarathustra
Dirigent: Andris Poga
Bertrand Chamayou (klavír)
Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia
4. března 2017 sál Santa Cecilia Accademia Nazionale di Santa Cecilia Řím
program:
Richard Wagner: Idillio di Sigfrido
Camille Saint-Saëns: Concerto per pianoforte n. 2
Richard Strauss: Così parlò Zarathustra
