Orchestrální večer s PKF — Prague Philharmonia: Bach a Mozart postaru i nově

Dramaturgii koncertu můžeme už při prvním nahlédnutí do programu hodnotit jako zdařilou. Byli vybráni dva hudební velikáni, jejichž díla slýcháme často, ale repertoár zvolený pro dnešní koncert působil díky zařazení transkripcí osvěžujícím dojmem. Transkripce/orchestrace/aranž je cesta, jak najít novou zvukovost u známých skladeb velkých skladatelů a tím dodat posluchačům další motivaci (kromě porovnávání interpretací) k poslechu toho, co už dávno zná. Nutno však dodat, že pro dnešní večer nebyly vybrány notoricky známé kusy, jejichž aranže vídáme nejčastěji, což koncert pozvedlo o úroveň výše.

Dalším měřítkem úrovně kvality je pak samozřejmě aranž samotná. Hodně diskutabilním polem je například případ, kdy jde aranž za hranice stylu původní skladby, čímž se aranžér odchyluje od původního záměru skladatele, když jeho hudební myšlenky přetváří ve své vlastní dílo. Ani to jsme však dnes ve svých myšlenkách nemuseli řešit, protože se jednalo „pouze“ o orchestrace, které – alespoň do určité míry – následovaly kompoziční styl původních autorů.

Stravinského přepisem čtyř preludií a fug z Bachova Dobře temperovaného klavíru dnešní koncert započal. Mistrná instrumentace, pro kterou bylo zvoleno poněkud neobvyklé obsazení (smyčce, tři klarinety a dva fagoty), velice dobře fungovala. Přestože se Stravinskij nijak neodchyluje od původního zápisu, už jeho obsazení předznamenává, že se zde nepokouší o stylovou kompozici. Proto je obhajitelné i to, že výsledek nenese barokní zvukovost mj. vzhledem k tomu, že zde chybí páteř barokní hudby, basso continuo (což by v případě rozsáhlých fug bylo těžko zrealizovatelné).

Vzhledem k absenci continua a celkové „obnaženosti“ partů se však ze skladby stává dosti obtížná záležitost a ze strany hráčů byl znát určitý respekt k této kompozici. To, že jako celek skladba (respektive jednotlivá preludia a fugy) držela pohromadě a určitá zaváhání při nástupech hlasů (zejména ve fugách) se vždy po čase srovnala, však bylo vykoupené místy až úpornou snahou, která se samozřejmě promítla do celkového dojmu. Pro smyčce se jako problematická ukázala být dlouhá fuga h moll (místy problém s nástupy či s vynášením témat; občas drobné intonační nedostatky), nakonec se však podařilo zdárně dostat až do konce; „dechy“ se zapotily při dvouhlasé fuze e moll (v „běhavém“ charakteru je dirigent tempově vůbec nešetřil, takže i přestože měl místy posluchač pocit, že jeden nebo druhý z hráčů nestíhá, jde o obdivuhodný výkon) a posléze u pětihlasé fugy cis moll (problémy v jednom z klarinetových partů se posléze rozrostly v souhru celého souboru). Závěrečná fuga F dur však vyšla skvěle, stejně jako většina preludií, ze kterých bych vyzdvihla především „odlehčenou“ stylovost preludia e moll nebo skvěle – jako jeden táhlý oblouk – vystavěné preludium cis moll.

Podobné technické problémy, které byly nastíněny výše, se bohužel objevily i v druhé orchestraci dnešního večera, kterou byla Mozartova Fantazie f moll (KV 594), původně psaná pro „varhany v hodinách“ (speciální varhanní hrací hodiny). Harry Bicket v této úpravě ctí klasicistní obsazení (dva lesní rohy, flétna, hoboj, fagot a smyčce) i instrumentaci (je zde zřejmá jeho dirigentská znalost Mozartových partitur). Pomalý začátek nastavil zajímavou barvitost, zvýšená obtížnost durové střední části však bohužel měla opět za následek přílišnou koncentraci na přesnost souhry, což se projevilo v hráčském sebevědomí a výrazové jistotě.

Daleko lépe než úpravy dnes jednoznačně vyšly původní kompozice. Přestože v Bachově Orchestrální suitě č. 3 D dur (BWV 1068) občas „řádily“ intonačně nepřesné či dobrou kvalitu tónu postrádající vstupy žesťů, celkově působil soubor v tomto díle lépe. Hlavně je však třeba ocenit Bicketovo rychlejší tempo u slavného „Air“, které zůstalo stylově v baroku a nepřekročilo práh romantismu, jak je mnohdy interpretováno. Jednoznačně nejpřesvědčivěji dnes vyzněla poslední skladba, Mozartova Symfonie č. 34 C dur (KV 338). Symfonie měla náboj; hráči ji po technické i intonační stránce zvládali naprosto s přehledem.

Velice oceňuji záměr přijít s novým reperotárem, který je oživením koncertních programů. Škoda jen, že některé části nevyzněly vzhledem ke své obtížnosti dostatečně přesvědčivě a že tak celkový dojem z koncertu lehce utrpěl.

PKF — Prague Philharmonia: Bach. Mozart
26. října 2021, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum

Účinkující:
PKF — Prague Philharmonia
Harry Bicket – dirigent

Program:
Johann Sebastian Bach, úprava Igor Stravinskij: Čtyři preludia a fugy z Dobře temperovaného klavíru
Johann Sebastian Bach: Orchestrální suita č. 3 D dur BWV 1068
Wolfgang Amadeus Mozart, úprava Harry Bicket: Fantazie f moll/dur (podle Fantazie f moll KV 594)
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 34 C dur KV 338