Osamělá superstar aneb Ovace pro Kissina

Zápisník Jindřicha Bálka (22)

Jsou týdny, kdy jeden neví, který koncert navštívit dřív. Je ale asi přirozené, že hlavní pozornost získala Dvořákova Praha. Jinak ovšem začala sezona FOKu a první koncert Hudebního mostu Praha–Drážďany. Obě akce by stály za pozornost, protože FOK hrál po delší době Husovu Hudbu pro Prahu 1968 a Václav Luks začal svou pražskou sezonu u nás vzácně uváděným Monteverdim. Navíc tento týden vyšla nahrávka Bachovy Mše h-moll právě s Collegiem 1704 – s velkou zvědavostí očekávaná! Dvořákova Praha ale nabídla violoncellistku Alisu Weilerstein a klavíristu Jevgenije Kissina – a tak stálí pořadatelé zůstali mírně ve stínu. Je trochu škoda, že má pražský hudební život tyto nárazové vlny – jeden týden pět atraktivních akcí a pak třeba několik týdnů nic zvláštního. Nic s tím nenaděláme, ale je dobré si toho občas všimnout, protože nejsledovanější akce nepřináší vždycky nejzajímavější zážitek.Dvořákova Praha začala na pražské poměry nejambicióznějším možným způsobem – měřeno televizními kamerami a počtem známých osobností v publiku. Penderecki sice nepřivezl nové dílo ve smyslu nového tvůrčího počinu, ale přijel osobně na premiéru transkripce starší skladby. Opravdu očekávaným hostem byla ovšem Alisa Weilerstein. Tím, že si ji Daniel Barenboim vytáhl v roce 2010 pro Evropský koncert Berlínských filharmoniků, a navíc jako sólistku Elgarova Violoncellového koncertu, jasně určil, že bude vždycky srovnávána s Jacquelinou du Pré. Sama v rozhovoru řekla, že pro ni Jacquelina byla v dětství velkou ikonou, dobře ale ví , že musí jít svou cestou. A také jde. Technicky je daleko suverénnější a emocionálně ukázněnější, což je i určitý generační posun. Jacquelina du Pré je takovou Marií Callas mezi violoncellistkami – nikdo ji nemůže pominout, ale nikdo ji nemůže napodobit. A mimochodem, její nahrávka Dvořáka dirigovaná Celibidachem působí leckde až bláznivě, jako nevyzpytatelná emocionální sopka. Oproti tomu zahrála Alisa Weilerstein Dvořákův Violoncellový koncert v naprosto klasickém tvaru, což podpořilo i pojetí Jiřího Bělohlávka.Sympaticky uměřený a přitom vůbec ne chladný byl i středeční recitál 11. září, den po zahajovacím koncertu Dvořákovy Prahy. Podtrhl bych všechna kladná slova, která se zatím v recenzích objevila. Nejemocionálnější byl nakonec přídavek, který Weilerstein věnovala obětem teroristického útoku, jehož výročí na tento den padlo. Byl v tom znát zřetelný rozdíl mezi naším a americkým prožíváním této události… Recitálový program v Pražské křižovatce má vždy trochu duchovnější rozměr a málokdy vyzní jako exhibice sólisty. Dosáhnout podobné atmosféry v Rudolfinu se mi někdy zdá téměř nemožné. I když se sólista snaží, série přídavků a ovace vstoje dají koncertu velmi rychle podobu one man show.Je logické, že takto vyzněl 12. září koncert Jevgenije Kissina. Jeho světová sláva způsobí, že i program, který jde celou první polovinu spíš proti publiku, získá velké ovace. Kissin opravdu sebe ani publikum nešetřil. Schubertova  Sonáta D dur je třičtvrtěhodinovým klavírním monologem, ze kterého jen občas probleskne lyrická melodie velkého písňového autora.Bylo hezké slyšet klavír v Rudolfinu v plném zvuku, v tom se ruská škola nezapře. Jinak je ale otázka, čím tato kompozice opravdu oslovila. A jak ji vnímat už od Schuberta samotného. Svjatoslav Richter i Alfréd Brendel se za Schubertovy sonáty postavili plnou vahou své geniální osobnosti – ten první je ovšem muzikálně a emocionálně bohatší než Kissin. A ten druhý je zase preciznější, vzdělanější a sofistikovanější ve svém porozumění vídeňským klasikům. A těžko říct, kam zařadit přístup Kissinův – nebyla to exhibice, spíš opravdu monolog osamělého člověka na pódiu. Kissin hraje tento program v nadcházejícím roce  ještě na desítkách míst, takže skladbě stoprocentně věří. Sám ale nevím, jak tomu rozumět.Po velmi náročné první polovině Kissinova recitálu byla Skrabinova romantická Sonáta – Fantazie a Etudy v druhé polovině úplně jiný a vděčnější svět. Dala se obdivovat rychlost prstů a opět kvality úhozu ruské školy – nebylo pochyb, že takto technicky disponovaných klavíristů je jenom několik. Z hlediska hudební nápaditosti, zajímavosti frázování a výrazového bohatství ale opět nevím. A hledám odpověď na otázku, proč mě Kissinovo provedení ani tady nevtahovalo. Když pak srovnávám s největší legendou všech virtuosů, Vladimírem Horowitzem, skoro vždycky se ukáže, že jeho nahrávky zdaleka nepůsobí jen rychlostí prstů, ale velkou hudební nápaditostí, vtipným a výrazným frázováním a jednoznačným silným citem. A naopak, když Kissin zařadil jako čtvrtý přídavek Chopinovu Hrdinskou polonézu v rusky hrubé, nenápadité a značně zašumlované podobě, moje pochyby to spíš utvrdilo.Recitály se samozřejmě nedají měřit posledním přídavkem, ale bouřlivé rudolfinské ovace vstoje jsem tentokrát sdílet nemohl. Sólista působil dojmem do sebe ponořeného, osamělého člověka, který vládne zcela jedinečnou prstovou technikou. Všude bude mít ovace a už se ho nikdo nikdy nezeptá, jaká díla a proč vlastně hraje na klavír.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Martin Divíšek, Patra Hajská