Osmdesátník Libor Pešek

Dirigent Libor Pešek patří k nejvýraznějším osobnostem české klasické hudby posledního půlstoletí. Světové renomé získal zejména jako šéfdirigent Královského liverpoolského filharmonického orchestru, od kterého odešel na vrcholu v roce 1997.Libor Pešek, který tuto sobotu, tedy 22. června, oslaví osmdesátiny, ale ani po deseti úspěšných, ale náročných sezonách v Liverpoolu nezamířil na odpočinek, dnes nejčastěji diriguje Český národní symfonický orchestr.

Přiznává ale, že sil již přeci jen nemá tolik jako dřív. „Je to jiné než v sedmdesáti, když dnes dám zkoušku dlouhé Mahlerovy symfonie, večer představení a mezi tím párkrát vyběhnu schody v Obecním domě, nohy už začínají bolet,“ svěřil se v rozhovoru dirigent, který je známý i jako milovník krásných žen. „Ženy mám opravdu rád. Jsou inspirací, bez které se muž neobejde. Já se na ženy i rád dívám, mám z nich prostě radost, je to blaho,“ dodal tento vždy elegantní muž.A vedle vína, které jej „provází životem jako dobrý kamarád“, má Libor Pešek také jednu na dirigenta netradiční zálibu – střelné zbraně. „Mám několik revolverů… Střílím rád. Ale jenom na střelnici. Já bych po zvířeti nevystřelil,“ prohlásil Pešek, který se ostatně netají tím, že mu učaroval zen-buddhismus. „Tam už člověk o věcech nefilozofuje, vůbec nic neposuzuje, ale bere život takový, jaký je. Jsem to, co jsem. Je to tak, jak to je,“ řekl také v interview.

Příznivec a propagátor Sukovy tvorby, jehož repertoár obsáhne klasické hudební období stejně jako hudbu 20. století, přitom proslul jako náročný šéf. Říká však, že dirigent má být hlavně přítelem hudebníků. „Hudební problémy víc předkládám k uvážení, než abych vnucoval svůj pohled. Každý se sám musí zamyslet, zda by nebylo lepší zahrát něco tak či onak. Když se problém promyslí, vyřeší se sám,“ popsal svou metodu dirigent, známý precizností, ale také hlubokým smyslem pro toleranci.Původně ostatně Peškovou láskou nebyla klasická hudba, ale jazz. Coby gymnazista hrál rodák z pražských Dejvic na trombon a s vlastním big bandem swingoval na čajích a zábavách. V mládí studoval i hru na klavír a violoncello. „Nejsem žádný extra instrumentalista a jako dirigent nemám čas cvičit. Pro dirigenta je dobré mít zkušenosti s nějakým smyčcovým nástrojem a klavír je nutný, aby si v mládí mohl přehrávat partitury, které později už jenom čte,“ svěřil se Pešek.

Vážná hudba ho pohltila až na Akademii múzických umění, kde v roce 1956 absolvoval obor dirigování. Jeho učiteli na AMU byli Karel Ančerl, Václav Smetáček a Václav Neumann. První komorní soubor, Komorní harmonii, založil v Praze na konci padesátých let minulého století. Živil se tehdy jako korepetitor baletu v Plzni a poté v pražském Národním divadle. V letech 1963 až 1969 pak působil jako dirigent Severočeského symfonického orchestru v Teplicích.

V roce 1969 dostal první nabídku ze zahraničí, šest let vedl orchestr v nizozemském Leeuwardenu a později orchestr v Enschede. V letech 1970 až 1977 také jako šéfdirigent přispěl k vzestupu pardubické komorní filharmonie. Za svá nejlepší léta považuje mistr taktovky období zhruba mezi svým pětačtyřicátým a pětašedesátým rokem, tedy dobu, kdy řídil Slovenskou filharmonii (1981–1982), vznikly některé úspěšné Peškovy nahrávky s Českou filharmonií a samozřejmě trvalo angažmá v Liverpoolu.Nabídku z Británie dostal rok poté, co tamní kritiku i publikum uchvátil svým provedením Sukových děl. Jako šéfdirigent a umělecký ředitel liverpoolských filharmoniků působil do roku 1997. Rozšířil repertoár orchestru o českou hudbu, mimo jiné právě o skladby Josefa Suka. „Asi po dvou či třech letech mého působení v Anglii se povedlo, že londýnská kritika napsala, že liverpoolský orchestr je nejlépe česky znějící orchestr mimo Československo,“ vzpomínal nedávno.

S britským orchestrem zůstal Pešek spjatý i po svém odchodu jako jeho čestný dirigent, už v roce 1996 jej královna Alžběta II. vyznamenala Řádem rytíře britského impéria. Doma mu o rok později Václav Havel udělil medaili Za zásluhy a převzal i cenu Classic za mimořádné zásluhy o českou hudební kulturu. Přes pracovní vytížení nezapomíná pozorovatel hvězd ani na svou rodinu. Má syna, který se „nepotatil“, protože vystudoval matematiku a fyziku a je vědec, a vnoučata.