Osobnosti české opery: Jan Konstantin

Jen nemnoha pěvcům, hercům či tanečníkům je dopřáno, aby jejich jméno zářilo jako hvězda a vešli (alespoň na určitý čas) do obecného povědomí. Vedle nich jsou to ovšem další, jimž z těch či oněch důvodů se takové popularity nedostalo, ale bez jejich osobitého uměleckého vkladu by byl obraz divadla či hudby v určitém období velmi ochuzen. Proto bychom na ně neměli v žádném případě zapomínat.

Typickým příkladem takovéhoto kumštýře byl basbarytonista Jan Konstantin, od jehož narození uplynulo dnes sto dvacet let. Jan Konstantin, vlastním jménem Jan Schindler, se narodil 30. dubna 1894 v Jeseníku nad Odrou, ale jeho mladá léta jsou spjatá s Plzní. Zde maturoval na reálce a posléze absolvoval abiturientský kurz při obchodní akademii, ale umělecké prostředí jeho rodiny ho vedlo k tomu, že se začal učit zpěvu. Navštěvoval pěveckou školu, kterou v Plzni založil bývalý přední tenorista Národního divadla Bohumil Pták (první představitel Prince v Rusalce) a poté v Praze pěvecké kurzy Carlo Emmericha. Jeho angažmá v plzeňské opeře znemožnila v roce 1915 válka. Musel narukovat, po konci války se vrátil do Plzně. Zde mimo jiné spolupracoval s Josefem Skupou při zábavných představeních v Loutkovém divadle feriálních osad, ve kterém se posléze narodili Spejbl a Hurvínek… Pokračoval ve svém pěveckém školení a v srpnu 1919 si poprvé pohostinsky zazpíval v plzeňské opeře.

V srpnu téhož roku ale zahájilo svůj provoz Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Ředitel Václav Jiřikovský a šéf opery Emanuel Bastl vytvořili operní soubor a pro barytonový obor vybrali mladého plzeňského adepta. Během provozně velmi náročné první sezony měl Jan Konstantin možnost nastudovat pěknou řádku rolí, které se později vesměs staly součástí jeho základního repertoáru. Byly mezi nimi role smetanovské (Tomeš v Hubičce, Krušina v Prodané nevěstě, Renato ve Verdiho Maškarním plesu, Marcel v Pucciniho Bohémě a další). Po roce přechází Jan Konstantin do nově zřízeného Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde stráví další sezonu. V dubnu 1921 mu nabídne nový šéf opery pražského Národního divadla Otakar Ostrčil, který potřebuje doplnit soubor o mladé pěvce, hostování. Na základě svých výkonů v roli Tomše v Hubičce a Valentina v Gouodově Faustovi a Markétce je přijat a 16. září téhož roku poprvé vystoupí na scéně Národního jako plnoprávný člen v roli knížete Přemysla ve Fibichově Šárce, V Národním stráví plných třicet devět sezon a diváci se s ním mohli setkat v řadě inscenací i po jeho odchodu do důchodu.

Trojice rolí, kterými se pražskému publiku představil, jasně dokumentovala schopnosti mladého pěvce, jež rozpoznala i odborná kritika. Jan Konstantin vládl velmi příjemným hlubším barytonem schopným i basových poloh (čehož bylo leckdy v tehdejším náročném operním provozu využíváno). Schopností působivého lyrického i dramatického projevu. Charakteristickými znaky jeho zpěvu byla dokonalá kantiléna a důraz na precizní výslovnost. Byl rovněž velmi dobře herecky disponován, což se zvláště projevilo ve vývoji jeho další umělecké kariéry. Začal být obsazován do komediálních rolí, jimž dokázal propůjčit nevtíravou komiku bez přehrávání obdařenou navíc hluboce lidským emocionálním prožitkem. Zářným případem v tomto směru byla role čerta Marbuela  v Dvořákově Čertu a Káče, kterou zpíval v desítkách představení (naposledy již jako důchodce 2. března 1963). Svých schopností precizní pěvecké i herecké charakteristiky postav využíval dokonale zejména v pozdějších letech v postavách vedlejších, ale mimořádně důležitých rolí, jež v jeho podání byly nadlouho přímo vzorem pro jejich interpretaci. Platilo to například o jeho Stárkovi v Janáčkově Její pastorkyni, kterého ztělesnil v desítkách představení a kterým se také 26. září 1974 definitivně s publikem rozloučil.V éře Otakara Ostrčila (1920 – 1935) se opera Národního divadla výrazně orientovala na český repertoár. Ostrčilovým záměrem bylo dostat českou operu do evropského kontextu, a to jak po stránce autorské tvorby, tak po stránce interpretační. Vedle toho ovšem značnou roli zde hrálo i popřevratové vlastenectví se všemi pozitivními, ale také negativními vlastnostmi. Z nichž vynikalo především pseudovlastenecké čecháčkovské fangličkářství, s kterým musel po celou dobu svého šéfování Ostrčil s velkým úsilím a mnohdy (jako ve známé aféře kolem Bergova Vojcka) bojovat. V každém případě přinášel repertoár zpěvákům mnohé vynikající příležitosti z domácí tvorby jak z klasické, tak z té nejsoučasnější. Jan Konstantin, který byl pro interpretaci českých oper takřka ideálně disponován, toho dokonale využil.

Ze smetanovských rolí vedle Tomše, se ušlechtilostí svého projevu výrazně prosadil především jako král Vladislav v Daliboru či Vok v Čertově stěně. S úspěchem se zhostil rovněž postavy Přemysla v Libuši anebo obou rolí, které vytvořil v Tajemství (Kalinu po čase vystřídal Mistr zednický). V pozdější fázi své kariéry byl také Oldřichem Rokycanským v Braniborech v Čechách.

Samostatnou kapitolou jevištní tvorby Jana Konstanima byl Krušina v Prodané nevěstě. Na seznamu jeho rolí najdeme řadu takových, které dosahují tříciferných čísel, ale v Krušinovi dosáhl svého rekordu. Tuto roli zpíval a hrál na prknech Národního více než čtyři sta osmdesátkrát (poprvé 5. dubna 1924, naposledy 7. července 1963). V této postavě se objevil i ve filmu.Historie filmové Prodané nevěsty z roku z roku 1933 je poněkud zvláštní. V roce 1932 ji natočil vynikající německý filmový režisér Max Ophüls v Mnichově její filmové zpracování. Ačkoli Mařenku v něm s velkým úspěchem ztvárnila Jarmila Novotná (která se velmi dobře uplatnila i v řadě hraných filmů) a film se setkal s velkým úspěchem, u nás nebyl vůbec připuštěn k promítání. Kromě vypjatého vlasteneckého postoje (filmu bylo vyčítáno nečeské pojetí) zde svou roli sehrálo pohoršení nad tím, že opera byla zkrácena na sedmdesát sedm minut. Provedeným úpravám byla vyčítána hrubá necitlivost. V roce 1933 přistoupila společnost Espo k natočení Prodané nevěsty v plné podobě. V praxi se ovšem jednalo o statický přepis divadelního představení režisérů Jaroslava Kvapila a Emila Pollerta, v němž jim po filmové stránce vypomáhal zkušený filmový režisér Svatopluk Inneman. Mařenku hrála a zpívala Ota Horáková, Jeníka Vladimír Tomš (obě tyto jasně zářící vycházející hvězdy souboru bohužel brzy zemřely), Vaška Jaroslav Gleich a Kecala jeden z nejdokonalejších představitelů této postavy v celé její jevištní historii, Emil Pollert. Film se díky svému charakteru a délce netěšil příliš velké pozornosti, ale existuje v něm zajímavý dokument tehdejšího pojetí opery, zejména díky výtvarné stránce Františka Kysely.

V dvořákovském repertoáru se Konstantin výrazně uplatnil v roli Bohuše v Jakobínu, Knížete v Šelma sedlákovi, po léta byl častým Lovcem za scénou v Rusalce, v níž si dokonce zazpíval i Vodníka. Účinkoval i v Tvrdých palicích v roli Vávry a v Armidě v postavě Bohumíra z Bouillonu. Z fibichovských rolí jmenujme dona Manuela v Nevěstě messinské a v (až do probíhající sezony zatím poslední) jevištní inscenaci Pádu Arkuna na Národním roli Absalona, kterého v inscenaci z roku vytvořil ve čtrnácti z celkového počtu šestnáct představení.V Janáčkově Lišce Bystroušce byl po dlouhou dobu velmi úspěšným představitelem Harašty. V roce 1954 si jej velký janáčkovský znalec Jaroslav Vogel obsadil při premiéře své inscenace této opery do role Revírníka. I s touto mimořádně náročnou rolí se Jan Konstantin vypořádal na vysoké interpretační úrovni. Jednou z pěvcových posledních rolí v divadle byl Čekunov v Janáčkově posledním jevištním díle, Z mrtvého domu. Vystoupil v řadě oper Josefa Bohuslava Foerstera. Především byl v několika inscenacích Evy vynikajícím představitelem Samka, v němž dokonale propojil svůj pěvecký projev s projevem hereckým. Z dalších rolí ve Foersterových operách jmenujme Václava Hlavsu v Srdci, Borise v Nepřemožených a Vavřince ve Foersterově prvotině Debora. Skvěle se uplatnil v operách Karla Kovařovice v postavách Jiskry Řehůřka v Psohlavcích a pana Proška v opeře Na starém bělidle.

Významné místo v jeho jevištní tvorbě měly opery soudobých skladatelů. V několika inscenacích Ostrčilova Poupěte ztvárnil roli Kučiny, v Kunálových očích roli roli Králova rádce… V Zichových Preciézkách na moliérovský námět vytvořil postavu herce Le Grange, v jeho Malířském nápadu správce a ve Vině postavu Jiřího Mařáka. K dalším rolím z tehdejší původní tvorby patřil Hradní pán ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla, farář Hora v opeře Miroslava Krejčího Léto na šrámkovský námět, titulní roli v opeře Bohuslava Vomáčky Vodník a ve slavné světové premiéře Julietty Bohuslava Martinů z roku 1938 postavy Obchodníka se vzpomínkami a Muže v okně. Na sklonku své kariéry se setkal také s rolí Věrníka v Pauerově Zuzaně Vojířové.V souvislosti s českou tvorbou se nelze nezmínit také o postavě slepého houslisty Mareše zpívajícího v Tylově a Škroupově Fidlovačce píseň Kde domov můj, kterého ztvárnil v Hilarově inscenaci této frašky v roce 1932.

Výborně se Jan Konstantin díky své pěvecké preciznosti a uměřené komice uplatnil v operách Wolfganga Amadea Mozarta, ať šlo o titulní roli ve Figarově svatbě či o roli Alfonsa v opeře Così fan tutte, do níž bývají obvyklé obsazováni basisté. Počátkem třicátých let si v této opeře (uváděné tenkrát pod názvem Ženy jsou ženy) pod Ostrčilovou taktovkou zahrál v roli Guglielma. V několika inscenacích byl také Mluvčím v Kouzelné flétně, který byl i jednou z posledních postav, v nichž účinkoval jako důchodce.

Řadu významných příležitostí poskytla Konstantinovi francouzská opera. Vedle již zmíněného Valentina v Gounodově Faustovi a Markétce, to byl například Lotario v Thomasově Mignon, Albert v Massenetově Wertherovi a především Sancho Panza v Donu Quijotovi, téhož autora, kterého si zazpíval a zahrál i po boku Fjodora Šaljapina při jeho jediném pražském hostování 1. června 1934. Představení se hrálo v budově Stavovského divadla. Po léta byl hlavním představitelem Moralese v Carmen.

Z Konstantinových verdiovských postav připomeňme jeho Rigoletta, Jiřího Germonta v Traviatě či Renata v Maškarním plesu, z rossiniovských Dandiniho v Popelce a Taddea v Italce v Alžíru, z pucciniovských pak Marcela v Bohémě a ministra Pinga v Turandot. V Leoncavallově Komediantech vystřídal původního Silvia za pozdějšího Tonia.Se zajímavými úkoly se Jan Konstantin setkal v operní tvorbě německé. V Lortzingově Caru a tesařovi ztělesnil postavu Petra I., v Pytlákovi téhož autora roli Hraběte. Ve Wagnerových operách se představil především jako Wolfram von Eschenbach v Tannhäuserovi, dále jako Alberich v Siegfriedovi, Petr v Humperdinckově Perníkové chaloupce a Učitel hudby ve Straussově Ariadně na Naxu.

Prvním období svého působení v Národním divadle se úspěšně představil v titulní roli Čajkovského Evžena Oněgina a knížete Jeleckého v Pikové dámě, na jejím sklonku v roli Skomorocha v puškinovské Pohádce o caru Saltanovi. V polské národní opeře Halka Stanislava Moniuszka ztvárnil roli Jánuše.

Jan Konstantin se zúčastnil se souborem opery Národního divadla řady zahraničních zájezdů, ve třicátých letech vystupoval v republikánském Španělsku, po návratu organizoval řadu akcí ve prospěch španělské republiky.

Po léta byl úspěšným pedagogem Pražské konzervatoře a posléze HAMU. Zemřel v Hojsově Stráži 28. června 1965. Je pohřben na vyšehradském hřbitově…