Osobnosti české opery: Marie Podvalová

Byla poslední heroinou operního souboru Národního divadla, ve své době jedinou jeho skutečnou dramatickou sopranistkou. Na ni zcela dala by se aplikovat slova profesora Zdeňka Nejedlého, adresovaná v roce 1910 k její slavné oborové předchůdkyni Růženě Maturové: „Byla první Libuší a zůstane jí zajisté po dlouhou dobu jedinou!“

A nebyla to jen tato její životní role, Smetanova Libuše, pro kterou platí doslovně tento Nejedlého výrok. Lze jej vztáhnout na téměř všechny klíčové operní postavy Marie Podvalové, na Miladu, Šárku, Armidu, Kostelničku, Cizí kněžnu, Elinu Makropulos, Marinu, Anežku, Evu… Na ni ještě přicházely i zdaleka přijížděly tisíce posluchačů do Národního, na ni se z galerií i z parteru divadla doslova snášela záplava kytic a květinových darů, když se o svých slavných večerech děkovala charakteristickým gestem a s okouzlujícím úsměvem po představení uchvácenému publiku, na ni čekaly ještě početné davy ctitelů u vchodu pro umělce… Její myticky ohromný hlas jako by ještě patřil do zlatého věku opery – pravý hlas operní heroiny, s ohromující výškou i dokonale zvučící střední a hlubokou polohou, nádherný nejen svou velikostí, silou a nosností, ale i nevšední krásou a zcela osobitým a nezaměnitelným témbrem. Smyslové hodnoty témbru jejího hlasu dodávaly právě dramatismu jejího jevištního projevu přesvědčivě lidské i okouzlující ženské odstíny. Zcela mimořádná velikost, síla, barevná krása, vnitřní oduševnění, rozsah i výkonnost hlasu předurčily tuto pěvkyni k nejvypjatějším partům oboru dramatického sopránu, v němž nebylo pro Marii Podvalovou nesplnitelných úkolů: čím dramatičtější byla její role, tím hrdinštější jí dala důraz, čím byla pěvecká linka vypjatější ve svých vrcholech, tím velkolepější a mocnější byl účin jejího zpěvu. Její soprán byl však i při své tmavé barvě jasný, zářivý a citově vřelý, Marie Podvalová slučovala zkrátka podivuhodnou měrou fenomenální hlasové dispozice s výrazností a krásou jevištního zjevu i neobyčejnými a podmanivými schopnostmi hereckými, takže v ní pro celou řadu slavných operních postav vyrostla interpretka jedinečná a nezapomenutelná, která neměla v českém operním světě své doby konkurence.Umělkyně, která své dětství prožívala v kraji Antonína Dvořáka a Terezy Stolzové, na Podřipsku, mezi slunnými lukami a šumícími lesy „ zlatého pruhu země české“ v blízkosti smaragdových vod Labe, byla vskutku nejen pravým dítětem přírody, ale navíc dítětem přírodou milovaným, neboť ta ji obdařila skutečně královsky. Krásná, junonská postava korespondovala u ní s krásou oduševnělých rysů, lidskou ušlechtilostí, nadáním, velikou muzikalitou i pracovní pílí a houževnatostí, její tmavý hlas, žhoucí, leskuplný i rozplameňující, byl přímo ztělesněním přírodního živlu, její pěvecký projev symbolem vášnivé dramatiky, ležící uměleckému naturelu Marie Podvalové nejblíže. Všechny tyto kvality byly ještě umocňovány způsobem zpěvu, neboť umělkyně zpívala vždy s ohromným žárem, se živelnou chutí, či přímo s vášní, která vše kolem sebe okamžitě uchvátila a podmanila silou své citovosti i výrazové opravdovosti. Neboť Marie Podvalová byla jevištní interpretkou ve všem všudy podmanivou a nutno zdůraznit, že byla pěvkyní především Talichovou a Chalabalovou. Její osobní dispozice a komponenty byly těmito velkým umělci tříbeny a rozvinuty a pěvkyně nastudovala svůj vrcholný repertoár pod jejich vedením. Její hvězda zářila svým podivuhodným leskem stejně v období Talichově, jako pak v poválečné éře Chalabalově, Vogelově a Krombholcově, neboť Marie Podvalová zůstala Národnímu divadlu – vzdor lákavým  zahraničním nabídkám – věrna plných čtyřicet let.

Po studiu na pražské konzervatoři a soukromém studiu u Augusty Fassattiové přišla v roce 1905 do Zemského divadla v Brně, kde během dvou sezón nastudovala 11 rolí a tato dvě brněnská léta měla pro ni význam přípravy k výrazným uměleckým činům, které pak uskutečnila v Praze. V roce 1937 povolal pěvkyni k pražskému Národního divadlu tehdejší šéf opery profesor Václav Talich a příchodem k Národnímu divadlu začala umělkyni nejbohatší, nejplodnější, ale i nejzodpovědnější éra její umělecké činnosti, neboť to byla především ona, která byla skutečnou talichovskou pěvkyní – a to nejen faktem nejdelší, ale také intenzívně nejhlubší spolupráce s profesorem Talichem, protože ten ji od samého začátku pokládal za zcela výjimečný talent a určil ji proto k nejvýznamnějším uměleckým úkolům. Z časového odstupu je dnes jasné, že Talichův odhad se ukázal jako správný a plně opodstatněný. Ale i pouhé srovnání účasti pěvkyně v Talichových či Chalabalových premiérách neklamně dokazuje, že Marie Podvalová vrchovatou měrou splnila naděje, které v ni byly vkládány. Její hlasová a jevištní fyziognomie nepostrádala totiž jediného rysu, který dotvářel profil hrdinských ženských postav, pro jejichž interpretaci předpokládal a přál si Talich vášnivý typ dramatického sopránu, dramatického nejen barvou, rozpětím a způsobem přednesu, ale i přirozenou korespondencí s celkovým jevištním výrazem a projevem. Takový typ ztělesňovala Marie Podvalová přímo ideálně a umělecké úkoly, jichž se jí proto v Talichově éře dostalo, patřily v oblasti národního repertoáru k největším i nejnáročnějším. Smetanova Libuše, Milada v Daliboru, Anežka ve Dvou vdovách, Hedvika z Čertovy stěny, Fibichova Šárka i Beatrice v Nevěstě messinské, Janáčkova Kostelnička, Dvořákova Marina v Dimitriji, Cizí kněžna v Rusalce, Armida i Julie v Jakobínu, ze světových partií Senta v Bludném Holanďanu, Mascagniho Santuzza v Sedláku kavalíru, Leonora v Beethovenově Fideliu, Amélia ve Verdiho Maškarním plesu, Maddalena de Coigny v Giordanově André Chénieru (v Brně), Verdiho Aida, Pucciniho Tosca a dlouhá řada dalších velkých rolí národního i světového repertoáru – to vše byly nezapomenutelné, imponující a inspirativní výkony, jimiž nejprůkazněji doložila Talichovy či Chalabalovy interpretační představy, směr jejich dramaturgické koncepce i reprodukční zásady.

Skvělý hlas Marie Podvalové dokázal bez nejmenší námahy naplnit  i největší a akusticky nejnesnadnější posluchačské prostory ( jak prokázala mj. její Libuše na slovenském Děvíně, na Řípu i v Litomyšli, Milada na nádvoří pražského Hradu ad.) a současně s ryze hudebními aspekty jejích výkonů bylo druhou dominující složkou jejího umění i vyzrálé operní herectví; s gestem pěveckým šlo u ní ruku v ruce i gesto herecké a to bylo opět podmíněno její osobností i výraznou a nezaměnitelnou jevištní mimikou. Příkladem nad jiné byla přímo dokonalá mimika, hra očí i nádherně formovaná gesta rukou ve Smetanově Libuši, kde vznosná, štíhlá postava pěvkyně odpovídala ideální představě o Libuši a oduševněle vášnivé podání pěvecké působilo mocným a nezapomenutelným dojmem. Umělkyně vytvářela Libuši ve všech významných a slavnostních představením po dobu více jak čtvrtstoletí a byla to právě Smetanova Libuše, v níž Marie Podvalová dosáhla toho, co nejvyššího může jevištní umělec dosáhnout: svým výkonem měnila vždy étos díla v étos své postavy. To se před ní podařilo jedině Růženě Maturové a Emě Destinové, jimž v této roli stojí čestně a zcela rovnocenně po boku.
Marie Podvalová nebyla však nikdy jen operní pěvkyní – byla ve smyslu dramatických idejí především dramatickou umělkyní, vyzrálou operní dramatičkou, jejíž každý tón dostával svůj význam, svou barvu i výraz tak, jak to žádala dramatická situace. Její mimořádné osobní komponenty poznamenávaly neméně výrazně řady dalších rolí, které vytvářela v dalších obdobích své umělecké dráhy. Janáčkova nezapomenutelaná Emilia Marty v opeře Věc Makropulos, Mária z opery Miroslava Krejčího Poslední hejtman, Marina z Mussorgského Borise Godunova, Foersterova tragická Eva, Helena Bezuchovová v Prokofjevově opeře Vojna a mír, Kateřina z Jeremiášových Bratrů Karamazových, Lutomíra ze Suchoňova Svatopluka, Pucciniho Tosca, Ortruda ve Wagnerově Lohengrinu a řada dalších rolí dokládají neobyčejnou tvůrčí schopnost umělkyně, která zůstala jevištní vladařkou až do konce své divadelní činnosti; její jevištní prostředky měly až do konce tolik působivosti, že k ní obracely stále všeobecnou pozornost, úctu i zájem publika.Marie Podvalová (5.9.1909-16.5.1992) byla umělkyní národem milovanou, která si ovšem byla vždy vědoma mimořádné odpovědnosti vůči národu, kterou na sebe přijala v den, kdy se stala pěvkyní Národního divadla. Závazné umělecké i společenské ideje, které hlásá symbolicky nad portálem jeviště Národního divadla okřídlený nápis Národ sobě, byly jí stimuly i pobídkou k plodné i tvůrčí práci, jimi se řídila vždy a především – a naplnila je měrou vrchovatou. To bylo nepochybně i hlavním důvodem toho, proč se svým celým výjimečným nadáním, vytrvalou prací i mimořádnými tvůrčími výsledky, uměleckým přesvědčením i postojem právem řadí k několika největším osobnostem české hudební kultury a proč stanula tam, kde stanout je dopřáno jen nemnohým.