Osobnosti české opery: Rudolf Vonásek

Ke stému výročí narození tenoristy, překladatele a milovníka opery

Východočeská Chrudim byla jedním z měst, kde se měl český živel čile k světu v průběhu celého devatenáctého století. Již tehdy si chrudimští postavili divadelní budovu, kterou po velkém požáru města přestavěl do tehdy moderní podoby městský architekt František Schmoranz, otec pozdějšího ředitele Národního divadla Gustava Schmoranze. O chrudimský kulturní život se mimořádně zasloužil doktor Karel Pippich, jehož jméno nese dodnes budova chrudimského divadla. Pilně se zde ochotničilo i muzicírovalo. A tyto aktivity dále rostly a vzkvétaly ve století dvacátém. Velmi známý byl zdejší pěvecký sbor Slavoj stejně jako Chrudimská filharmonie.

A v tomto múzami navštěvovaném městě se narodil 11. března 1914 manželům Vonáskovým syn Rudolf. Otec vlastnil obchod s koženým zbožím a oba rodiče byli lidé velmi kulturně založení. Rudolf se od dětství učil hrát na housle a na klavír, v patnácti letech začal navštěvovat hodiny zpěvu u profesora Josefa Masopusta, který pečoval například i o pěvecké začátky Zdeňka Otavy či výborného, bohužel předčasně zesnulého tenoristy Národního divadla Vladimíra Tomše. Mladý Rudolf hrál ochotnické divadlo, byl činný i literárně. S chrudimskou ochotnickou operou účinkoval už v době středoškolských studií v sólových rolích, a to barytonových. Na tomto místě si neodpustím jednu poznámku, která charakterizuje kulturní a společenský život (nejen) Chrudimi v té době. Počátkem třicátých let si chrudimští měšťané vystavěli moderní, kvalitně vybavenou divadelní budovu od architekta Freiwalda, která byla otevřena 18. února 1934 představením Smetanovy Libuše v provedení chrudimských ochotníků, když v čelných rolích účinkovali sólisté Národního divadla.Rudolf Vonásek odchází do Prahy studovat práva, jež úspěšně ukončil v roce 1939 doktorátem. Vedle toho navštěvoval ale také literárně-uměnovědné přednášky na filozofické fakultě, především u profesora Jana Mukařovského. Po ukončení studií nastoupil k chrudimskému soudu. Umělecké zájmy u něho ale postupně vítězí. Věnuje se zpěvu, soudní prostředí ho inspiruje k psaní detektivních příběhů, pro svého švagra, hudebního skladatele Jaroslava Doubravu napsal na základě Shakespearovy proslulé komedie libreto k jeho opeře Sen noci svatojanské. Opera byla provedena v roce 1969 ve Slezském divadle v Opavě.

Při jedné z návštěv svého Déčka v Chrudimi slyšel Rudolfa Vonáska zpívat Emil František Burian, kterého okamžitě zaujal. Doporučil mu proto pěvecké školení u své matky, učitelky zpěvu Vlasty Burianové. Ta proměnila nadějného barytonistu ve výtečného tenoristu. Po její smrti pak pokračoval Rudolf Vonásek v pěveckém školení u zkušeného a proslulého Theodora Czernika. Péči o svůj hlas se věnoval Rudolf Vonásek po celý život. I jako člen Národního divadla se nadále školil u profesora Granforteho.

Emil František Burian nabídl Rudolfu Vonáskovi angažmá ve svém divadle. Z toho ovšem sešlo, protože Déčko bylo rozpuštěno a jeho tvůrce zatčen a zbytek války strávil v koncentračním táboře.

Rudolfa Vonáska si ovšem povšimnul šéf olomoucké opery. V roce 1941 jej angažoval nejprve do sboru opery, ale záhy jej začal pověřovat i sólovými úkoly. V Olomouci si také poprvé zahrál a zazpíval jednu ze svých pozdějších nejúspěšnějších a nejslavnějších rolí, Vaška v Prodané nevěstě. V roce 1943 odchází do Brna, kde se stává sólistou Pěveckého sdružení Opus. V Brně se podařilo zuřivým německým aktivistům české divadlo zrušit. Stalo se tak poté, co byl 3. listopadu 1941 zatčen jeho ředitel Václav Jiřikovský. Dne 11. listopadu proběhlo poslední představení, kterým byla Dvořákova opera Čert a Káča, a následujícího dne bylo divadlo uzavřeno.

Na podzim roku 1942 došlo z podnětu členů opery k realizaci několika představení a koncertů v různých brněnských sálech. Tyto aktivity vyvrcholily v březnu 1943 vznikem Českého lidového divadla, které bylo provozováno pod hlavičkou Národní odborové ústředny zaměstnanecké. Dne 15. března zahájil svou činnost činoherní soubor inscenací Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického a 10. dubna zahájila představením Smetanovy Prodané nevěsty pod taktovkou Janáčkova žáka Rudolfa Kvasnici a v režii Miloše Wasserbauera svou činnost opera. Hrálo se v Divadle na Veveří a v sále Typosu. Opeře šéfoval Jaroslav Vogel a do činnosti souboru se zapojila celá řada mladých, mimořádně talentovaných umělců jako dirigenti Bohumír Liška či Václav Kašlík, který zde ve svém hudebním nastudování poprvé režíroval pod názvem Don Juan Mozartova Dona Giovanniho, Rudolf Vonásek v této inscenaci hrál a zpíval dona Ottavia a to posléze velmi výrazně ovlivnilo jeho životní a umělecké osudy. Znovu účinkoval v roli Vaška, byl Vítkem v Daliboru a vystoupil také v řadě operet.Přišlo osvobození a v Praze se zrodil nový, velmi ambiciózní operní soubor. V budově bývalého Nového německého divadla jej založila skupina mladých umělců spjatých energií a chutí vymanit operu z tradic minulosti. Kolem profesora Aloise Háby se sdružili dirigenti Karel Ančerl, Robert Brock, režiséři Václav Kašlík (ten tehdy ještě často rovněž v roli dirigenta), Alfréd Radok, Karel Jernek, Jiří Fiedler, scénograf Josef Svoboda a velká řada zpěvaček, zpěváků a hudebníků a vytvořili divadlo, které posléze přijalo název Velká opera 5. května.

Je přinejmenším zajímavé, že k podobným snahám (byť v odlišné podobě) došlo v téže době také v Berlíně, kdy režisér Walter Felsenstein za pomoci osvícených oficírů Rudé armády, kteří tehdy vládli v Berlíně, doslova vydupal ze země Komickou operu.

Bylo celkem logické, že tenorista, který na sebe upozornil kvalitou svého pěveckého projevu, jeho úzkým a detailně promyšleným propojením s hereckým projevem stejně jako s vysokou všestrannou erudovaností, neušel pozornosti tvůrců nového operního divadla. A tak se stal Rudolf Vonásek jeho sólistou. A dlužno říci, že sólistou z nejvytíženějších. Nebylo málem premiéry, v níž by neúčinkoval. Nedisponoval velkým hlasem, ale jeho čistý a lahodný tenor, s nímž výborně technicky proškolený zpěvák dokázal výtečně pracovat, jeho přirozený herecký talent a jevištní bezprostřednost, to vše ve spojení s příjemným zjevem způsobily, že šel doslova z role do role v širokém žánrovém spektru. Ve slavné první premiéře souboru, kterou byli Smetanovi Braniboři v Čechách, v níž její tvůrci, režisér Václav Kašlík a scénograf Josef Svoboda reagovali bezprostředně na zážitky z okupace, vytvořil pod taktovkou Karla Ančerla roli setníka Varnemana, první z velké série jeho smetanovských „charakterních“ rolí. Zazpíval si v této inscenaci i Jíru, v němž jinak slavil velké úspěchy další z protagonistů souboru, Bohumír Vích.

Vyjmenujme zde alespoň některé jeho tehdejší role. Z italského repertoáru to byli Rudolf v Pucciniho Bohémě a Pinkerton v Madame Butterfly, Alfredo ve Verdiho La traviatě uváděné pod názvem Violetta, z francouzských oper don José v Bizetově Carmen, v němž prokázal své značné pohybové a taneční schopnosti, a titulní role v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Byla to první inscenace, jež vznikla ve spolupráci režiséra Alfréda Radoka a scénografa Josefa Svobody, která po letech vyvrcholila v legendární Laterně magice. Z českého repertoáru si zopakoval Vaška, v Janáčkových Výletech páně Broučkových ztělesnil trojroli Mazal-Blankytný-Petřík a v Kátě Kabanové Tichona. Účinkoval v řadě původních novinek, kterým byla věnována ve Velké opeře 5. května značná pozornost. Diváci se s ním setkali v roli Josefa v půvabných Českých jesličkách Jaroslava Křičky, v postavě Strunky ve Vodníkovi Boleslava Vomáčky a především v roli Francka Křena v prvním českém uvedení Hábovy čtvrttónové opery Matka (23. května 1947), kterou režíroval v hudebním nastudování Karla Ančerla režisér Jiří Fiedler. Sluší se připomenout, že Karel Ančerl participoval již při světové premiéře tohoto pozoruhodného díla 17. května 1931 v mnichovském Theater am Gärtnerplatz, když připravil hudební nastudování pro dirigenta Hermanna Scherchena. Režisérem této inscenace byl Ferdinand Pujman a scénu mu navrhl František Zelenka. V inscenaci Maškaráda, což byl český název pro první provedení Prokofjevových Zásnub v klášteře mimo území Sovětského svazu, vytvořil hlavní roli dona Jeroma.U této opery se na chvíli zastavme. Tehdy byla v české opeře jiná situace než dnes. V zájmu co nejrealističtějšího projevu sólistů a zpřístupnění opery širokým vrstvám publika se velice dbalo na srozumitelnost zpívaného textu. Staré překlady byly vesměs silně dobově poplatné a jejich slovník ani frazeologie neodpovídaly potřebám moderního divadla. Vzdělaný a jazykově výborně vybavený Rudolf Vonásek, který ovládal několik jazyků, se pustil do díla. Nejprve upravil pro potřeby současného jazyka klasický a do paměti publika vrostlý text Carmen od Elišky Krásnohorské a pak přeložil Prokofjevovy Zásnuby v klášteře. Měl úspěch a tím nastartovala druhá polovina bohaté umělecké kariéry Rudolfa Vonáska, jeho činnost překladatelská.

Přišel rok 1948. Zdeněk Nejedlý, který se stal ministrem kultury, docílil svého. Přes protesty značné části kritické a muzikologické obce včlenil Velkou operu do svazku Národního divadla a budova v listopadu 1949 získala název Smetanovo divadlo. Ať hodnotíme tento počin velkého milovníka Bedřicha Smetany, Aloise Jiráska a Sovětského svazu jakkoli, musíme mu přiznat, že tento svůj počin učinil z vlastního hlubokého přesvědčení jako výraz svých představ o směřování operního divadla. Možná českou operu poškodil, ale rozhodně jí ublížil mnohem méně než podivuhodné trio neumětelů, kteří ve svém opojení mocí a naprosté nekvalifikovanosti svými rozhodnutími dali současnému řediteli Národního divadla Janu Burianovi věru povedený dárek.

Rudolf Vonásek strávil v operním souboru Národního divadla plné tři desítky let. Za tu dobu odehrál a odzpíval desítky premiér a stovky představení, v nichž vždy usiloval o dokonalé propojení pěvecké a herecké složky role, o co nejpřirozenější výraz, prostě o dokonalou profesionalitu svých výkonů. Jeho doménou byl buffo-tenorový obor, v němž mohl uplatnit svůj výrazný komediální a pohybový talent se schopností jemné charakterizace role bez někdy v opeře používaného přehrávání. Další významnou sférou jeho úspěchů byly role, kde (zhusta i na malé ploše) mohl detailně prokreslit vnitřní život ztělesňované postavy.

Mimořádně blízký mu vždy byl český repertoár. Jednou z prvních postav, které ztvárnil už jako člen Národního divadla, byla titulní role ve Škroupově Dráteníkovi. S výjimkou Libuše účinkoval ve všech Smetanových operách. Vedle již zmíněných Varnemana, Vaška, ve kterém se zařadil po boku Adolfa Krössinga a Oldřicha Kováře mezi nejslavnější interprety této role, a Vítka v Daliborovi, to byl Toník ve Dvou vdovách, Strážník v Hubičce, Skřivánek v Tajemství (jeho ve všech směrech parádní role), kterého později zaměnil za zvoníka Jirku, a neméně půvabný Michálek v Čertově stěně. Z dvořákovského repertoáru se musím zmínit o Bendovi v Jakobínu a Jeanovi v opeře Šelma sedlák, ve Fibichově Bouři ztvárnil postavu Sebastiana, v Lucerně Vítězslava Nováka vodníka Michala.Často a rád se setkával s tvorbou Leoše Janáčka. Ve Výletech páně Broučkových byl interpretem i dalších rolí (Harfoboj, Duhoslav, Vojta od Pávů, Miroslav Zlatník). V Příhodách lišky Bystroušky to byl Rechtor, v opeře Z mrtvého domu Stařičký vězeň a ve Věci Makropulos dokonce všechny tři tenorové role – Janek, Hauk-Šendorf a solicitátor Vítek. Pokusil se také o revizi problematického libreta k opeře Osud, k jevištní realizaci však nikdy nedošlo. Stejně výrazný vztah měl k tvorbě Bohuslava Martinů (hrabě d’Albafiorita v Mirandolíně, jejíž původní italské libreto převedl do češtiny, Andonis v Řeckých pašijích, Maškaron ve Hrách o Marii či Učitel ve Veselohře na mostě).

Z jeho četných rolí v původních českých operách si připomeňme alespoň skvělou studii udavače Rejska ve Fischerově opeře Romeo, Julie a tma na námět Otčenáškovy prózy z doby okupace, Rekordata z Krvavého soudu Zbyňka Vostřáka, Petra Vojíře z Pauerovy Zuzany Vojířové, Carsona z Kašlíkova Krakatitu, Hospodského z Burianovy Maryši či roli Herma v Pochodni Prométheově Jana Hanuše.

Jeho parádní rolí ze světové klasiky byl Markýz de Chateauneuf z Lortzingova Cara a tesaře, z mozartovských rolí pak Basilio ve Figarově svatbě, Pedrillo v Únosu ze serailu a Monostatos v Kouzelné flétně, v Beethovenově opeře Fidelio pak Jaquino. Z ruských oper si připomeňme jeho do nejmenších detailů propracovanou rolí Jurodivého v Borisi Godunovovi (v této opeře byl i představitelem potulného mnicha Misaila), Sergeje Ťulenina v Mejtusově Mladé gardě, cara Berenděje v Sněguročce Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a především jeho neopakovatelný přednes Triquetovy písně v Evženu Oněginovi Petra Iljiče Čajkovského. Z moderní tvorby světové se zmiňme alespoň o hodináři Torquemadovi v Ravelově Španělské hodince a Sellemovi v Životě prostopášníka Igora Stravinského.

Pilný překladatel Rudolf Vonásek přiblížil českým operním fanouškům děje téměř čtyřicítky oper. Mnohá jeho přetlumočení se stala doslova klasikou. Rudolf Vonásek měl mimořádný cit pro propojení hudby a textu a svými překlady ve své době vykonal výtečnou službu pro popularizaci opery. Dnes je samozřejmě zcela jiná doba, priority při inscenování opery jsou jiné a není horšího řemesla než prognostika, když se nepodaří. A tak nechme na budoucnosti, která jistě rozřeší, jakým způsobem se bude opera interpretovat v relativně dohlédnutelné budoucnosti. Sám se raději jakýchkoli unáhlených soudů zdržím.

Z jeho překladů si připomeňme alespoň jeho přebásnění Mozartových oper (Don Giovanni, Figarova svatba, Kouzelná flétna), z verdiovských textů například Traviatu, Rigoletta, Dona Carlose, Simona Boccanegru, z ruských oper Čajkovského Evžena Oněgina a Pikovou dámu, dále pak Offenbachovy Hofmannovy povídky či Charpentierovu Louise z operní tvorby francouzské. Pro brněnské divadlo pořídil skvělý překlad Gerswhinovy opery Porgy and Bess do slavné Věžníkovy, Jílkovy a Ogounovy inscenace v Janáčkově opeře, která prokázala, že tuto operu lze kvalitně uvést i v našem prostředí, dále pak z maďarštiny libreto opery Krvavá svatba skladatele Sándora Szokolaye na námět Lorcova dramatu. Pro olomouckou operu přeložil operu Ermanna Wolfa-Ferrariho na goldoniovský námět Náměstíčko.

Koncem sedmdesátých let se Rudolf Vonásek pustil do nesnadné práce – podstatně upravit při zachování původního koloritu Špindlerův překlad Wenzigova německého originálu Smetanova Dalibora. Osobně se domnívám, že jeho pokus byl dosti zdařilý. Nicméně opera s tímto textem nebyla nikde inscenována, ale její text byl publikován ve svazku, který vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny spolu s Wenzigovým originálem, Špindlerovým textem a novým překladem brněnského teatrologa a anglisty Pavla Drábka, jenž byl v roce 2008 uveden v Olomouci.

Bohatá byla Vonáskova koncertní činnost stejně jako spolupráce s rozhlasem. Jeho hlas byl zachycen na řadě gramofonových nahrávek.

Rudolf Vonásek, vzácný člověk, umělec, muž, který život zasvětil českému opernímu divadlu, zemřel 12. listopadu 1995 v Praze.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně

Foto archiv ND, Jaromír Svoboda