Ostravská Čertova stěna v Plzni: Provedení s minimem hudebního výrazu a v karikující režii

V rámci spolupráce opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a Divadla J. K. Tyla v Plzni byla v sobotu 19. října 2024 v premiéře uvedena v západočeské metropoli na scéně Velkého divadla inscenace opery Bedřicha Smetany Čertova stěna. Jednalo se o inscenaci režiséra Jiřího Nekvasila z června 2014 (obnovená premiéra 14. prosince 2023), hudebně dílo v Plzni nastudoval šéfdirigent opery DJKT Jiří Štrunc.
Bedřich Smetana: Čertova stěna, premiéra 19. října 2024, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Velké divadlo – koprodukce Národní divadlo moravskoslezské (foto Daniel Jäger)
Bedřich Smetana: Čertova stěna, premiéra 19. října 2024, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Velké divadlo – koprodukce Národní divadlo moravskoslezské (foto Daniel Jäger)

Divadlo J. K. Tyla uvádí Čertovu stěnu u příležitosti Roku české hudby a oslav 200. výročí narození Bedřicha Smetany, v jejichž rámci uvede všechny Smetanovy opery. Čertova stěna doplňuje ty, které má plzeňská scéna již na repertoáru – Prodanou nevěstu, Dalibora (ten byl uveden jako koprodukční v Ostravě) a Hubičku. Libuše byla provedena na konci minulé sezóny jako jednorázové open air představení projektu Noc s operou v amfiteátru Lochotín v nové symbolistické režii Tomáše Ondřeje Pilaře a s velmi obsáhlými škrty. Fragment Violy zazněl v rámci koncertu V hudbě život Čechů v únoru letošního roku. V lednu 2025 budou jako epilog Roku české hudby v Plzni uvedeny ve třech dnech Tajemství, Dvě vdovy a Braniboři v Čechách v podání opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Tím bude kompletní provedení všech Smetanových oper v Plzni dovršeno.

Komicko-romantická opera Čertova stěna s dějem ze 13. století o námluvách rožmberského velmože Voka Vítkovice je dílo zrozené z až nadlidské vůle. Smetana ji tvořil tři roky během narůstání choroby, kdy mu bolestivé hučení a šumy způsobovaly obrovské obtíže; čím déle psal, tím více se stupňovaly a skladatel musel přestávat. Komponovat mohl v posledním roce pouhou hodinu denně. Musel se vracet k načrtnutým melodiím, skládat po taktech. Kompozice Čertovy stěny byla nejobtížnější Smetanovou prací vůbec. Na nic jiného nemyslel, soustředil se úpornou silou vůle jen na svoji operu. „Chci ještě národu našemu darovati, co jsem mu ještě dlužen a co nosím v srdci svém – dílo velkého objemu – a k tomu musím při svém smutném stavu veškeré síly své udržeti!“ vysvětloval důvody odříkání žádostí o jiné kompozice. Eliška Krásnohorská napsala na Smetanovo přání libreto čistě komické, avšak skladateli, těžce zkoušenému osudem a stupňující se nemocí, se pod rukama měnilo na lyricky vážné. Zasahoval do libreta, komický živel ustupoval. Krásnohorská se zprvu ohrazovala, okamžitě poznala, že se v díle rýsuje disproporce. Ale nakonec se nezpěčovala, i když věděla, že terčem případných kritik libreta bude ona. A když se tak skutečně stalo, neobhajovala se a mlčela. Hudební vědec Mirko Očadlík v této souvislosti napsal: „Uvědomil jsem si, že vztah Krásnohorské ke Smetanovi je jednou z nejvzácnějších kapitol českého života vůbec. Neboť za vzácnou pokládám lidskou obětavost, která jde tak daleko, že snese i výsměch a ústrk, aniž by se bránila, poněvadž by mohla vrhnouti stín na bytost jinou.“ Čertova stěna komediální operou opravdu není. Vážný, melancholický, a přece toužící je Vok, až bezvýchodný smutek rámuje dvojici milenců Katušky a Jarka, vážnou tvář má i mladičký Vokův synovec Záviš, Rarach je nebezpečný manipulátor, poustevník Beneš se musí vyrovnat se svým hříchem lži a ziskuchtivosti. Laskavý úsměv sice Čertovou stěnou probleskuje, ale jedinou skutečně komickou postavou zůstal rožmberský hradní Michálek. I on má však svoji vážnou stránku – nebýt jeho rozhřešení Benešovi, zvítězil by Rarach. Premiéře Čertovy stěny v Novém českém divadle (dočasná náhrada za vyhořelé Národní divadlo v roce 1881) předcházela premiéra Dimitrije Antonína Dvořáka (8. října 1882), nové vycházející hvězdy české hudby. Ta se těšila velké pozornosti, novinka Bedřicha Smetany byla odsunuta na druhou kolej a její skladatel s ní. Zbylo málo času na zkoušky, minimální pozornost se věnovala výpravě. Premiéra Čertovy stěny 29. října 1882 nebyla úspěšná, byla trestuhodně odbyta. „Již dlouho neviděli jsme nic tak nedbalého, spatlaného a bezhlavého, jako tentokráte. Ošumělé kostýmy, Vltava účinkem nešťastné perspektivy do vrchu tekoucí, antické sochy v zahradě rytíře ze 13. století, pak ze skal vylézající ‚ovce‘ s hlavami na lví fazonu ostříhaných pudlů, kteréžto zjevy často uprostřed nejtklivějších scén homerický smích vzbuzovaly, toť byla asi tak výprava Smetanovy nové opery při prvním provedení,“ napsal po premiéře referent Národních listů. Publikum se bavilo spíše nedopatřeními na jevišti, než aby poslouchalo hudbu. Navíc to byl jiný Smetana, než na jakého byli lidé zvyklí a jakého očekávali. Hudba Čertovy stěny je novátorská. Až vizionářská. A po výrazové stránce se jedná o skladatelovu nejpropracovanější operu s autobiografickými rysy, v níž každý takt má přesný smysl. Smetana zde přinesl po stránce harmonické, polyfonické i v instrumentální struktuře mnoho prvků, které se objevily v naší i světové hudbě až o desetiletí později. Povšimla si jich a vyzdvihla je sice dobová kritika, na rehabilitaci díla to však nestačilo. Odbytá premiéra vrhla stín na Čertovu stěnu a nedůvěra v publiku zakořenila i vinou tehdejšího podněcování Smetanovými nepřáteli. Proto se tento hudební skvost s jímavou Vokovou árií Jen jediná mě ženy krásná tvář tak dojala, Smetanovou osobní vzpomínkou na jeho milovanou ženu, zesnulou Kateřinu, s démonickým Rarachem, s pekelným tancem příšer, vymykajícím se z tuzemské hudební produkce, a s dalšími hudebně plastickými postavami nestal středem zájmu intendantů. A po nynější plzeňské premiéře se bohužel nezdá, že by se Čertově stěně blýskalo na lepší časy.

Operní orchestr DJKT byl po technické stránce připraven velmi kvalitně, pod taktovkou Jiřího Štrunce hrál v žádoucí souhře a celkově podal vyrovnaný a plnohodnotný výkon. Ocenit je třeba všechna sóla orchestrálních hráčů. Hudebnímu nastudování však chyběla potřebná dynamická škála, orchestr hrál od prvních taktů v silném mezzoforte, které se měnilo pouze směrem k vyšší zvukové hladině, pěvci často přes něj nepronikli. Smetanova polyfonní hudba plynula bez potřebné agogiky a pauz, zněla proto s minimem výrazu, hutně, ploše, melodické linky zanikaly. Z plastické partitury, ze smetanovské zpěvnosti zbylo velmi málo. Tím spíše, že bylo zcela evidentní, že s pěvci se v hudebním nastudování pracovalo minimálně a jejich party by potřebovaly důslednější vypracování.

Vše se děje na abstraktně pojatém jevišti (David Bazika) s vysokými špičatými stěnami a částmi obrovského roztříštěného portrétu Bedřicha Smetany, občas červeně nasvícenými. Stěny se různě přeskupují, ale charakter scény zůstává stejný, ať se děj odehrává v přírodě, u Vltavy (žádná není na jevišti ani v náznaku), v paláci či před klášterem. Ve 3. dějství k bílé kachlíkové zdi („Čertova stěna“) přibude ještě jednoduché schodiště. V tomto strohém prostoru, který by sám o sobě nevadil, však vystupují do popředí nevkusné, stylově nesourodé, rádoby komické kostýmy Marty Roszkopfové, které charaktery postav poškozují. Vok připomíná při svém prvním vstupu na scénu faraona, Jarek rockera, jehož pozdější poutnický oděv budí z dálky dojem bílé noční košile, Rarach je ozbrojen červeným světelným mečem typu Star Wars. Nepostižena je odlišnost Raracha a Beneše, ano, nemají být sice „na potkání k rozeznání“, ale divák se orientovat musí, a lze to provést velmi snadno kostýmováním ruku v ruce s režijním řešením. Pouhé nicneříkající kutny jsou matoucí. Pokud není zakuklen, přichází Rarach na jeviště v různém odění – kabátci, v kostýmu připomínajícím Jánošíka, je i Vikingem. Hedvika, ač z logiky věci má být po smrti matky ve smutku, je oděna v bílém, navíc s obrovským kloboukem typu macechy z Vorlíčkových Tří oříšků pro Popelku. Katuška, rovněž bílá, splývá s lidem (všichni v bílém), Záviš připomíná piráta z Karibiku. Michálek jako postava má být „stařec“, avšak i z 2. balkónu je navzdory směšnému napoleonskému klobouku a neforemnému odění poznat, že není nikterak generačně vzdálen představitelce Katušky, své dcery.

Vlastní děj Čertovy stěny inscenuje a režíruje Jiří Nekvasil nepřesvědčivě. Třebaže je scéna jednotvárná a kostýmy rozporuplné, pro vyznění díla je podstatné, jak jsou vypracovány party představitelů rolí pěvecky a herecky. V tomto ohledu působí představení nehotově. Čertova stěna má podtitul „komicko-romantická“ opera, pokud tedy některé scény nebo jejich detaily působí komicky, nelze nic namítat. Měly by však být zřetelně odděleny od seriózní dějové linie opery „romantické“, jejíž průběh musí být zcela přehledný. V Nekvasilově režii se však tyto dva prvky mísí, herecky jsou postavy a jejich charaktery jen načrtnuté, stejně jako vztahy mezi nimi. Pojetí „podobnosti“ Raracha a Beneše zůstává na povrchu, což se vymstí hned na samém začátku – nevypracovaná situace jejich prvního setkání nutně uvede diváka ve zmatek. Scény důležité pro pochopení dalšího vývoje (například úvodní přísaha Jarkova, zpověď Beneše Michálkovi, Michálek přivádějící ke klášteru Katušku místo Hedviky) jsou nedotažené a nevypointované. Přirozený vtip, který v opeře je, mizí; dodané gagy jen ruší. Vážné a jímavé scény působí fádně a ztrácejí poetické kouzlo (například Jarkův sen o Katušce). Velká scéna plesu příšer – pekelný tanec – a klíčová stavba zdi zůstala scénicky a režijně nevyužita – choreografie je chudičká, nezáživně stereotypní (Gianvito Attimonelli, Jana Tomsová; tančili členové baletu DJKT). Je nepochopitelné, že v opeře, v níž hrají významnou roli kromě prolínání postav Raracha a Beneše i četné scénické efekty, nejsou do jejich vytvoření zapojeny dnešní technické možnosti. Jako by režisér Smetanově opeře vůbec nevěřil. A to je zřejmě i důvod, proč inscenace vyhlíží jako další nevkusný pokus o parodii díla (například stříbrný posel v 1. dějství nadšeně obíhající trůn, hořící kříž ve 3. dějství – převzaté klišé z béčkových hororů, převorský ornát na tyči evokující vynášení Smrtky, předimenzovaná mitra a tak dále).

Nekvasil mění v rozporu s originálem závěr opery a slučuje v něm postavu Voka Vítkovice s Bedřichem Smetanou. Rarach nechá postavit „Čertovu stěnu“ jako bíle vykachlíkovanou zeď psychiatrické léčebny v pražské Kateřinské ulici, která Smetanu oddělovala v závěru života od světa. V okamžiku, kdy má královské poselstvo oznámit Vokovi, že jej Přemysl Otakar II. jmenuje hejtmanem Rakous, Štýrska a Korutan, ocitáme se z ničeho nic na konci 19. století. Přicházejí muži (dle programu „obrozenci“) v bílých oblecích s červenými šerpami, Vok už není Vokem, ale Smetanou v čamaře, dostává do rukou model Národního divadla, ten mu překáží při objetí s Hedvikou (má to být legrace), odkládá jej tedy. V pravém portálu se objeví Rarach, zamíří svým světelným mečem na Voka, pardon, Smetanu, který padá na zem, zmítá se a zacpává si uši. Maketa Národního divadla hoří, sbor a sólisté přihlížejí. Zní Smetanova závěrečná optimistická hudba. Opona padá.

V programu se mimo jiné Jiří Nekvasil svěřuje, že chtěl inscenací vytvořit „průhled do skladatelova světa“. Ale o Smetanu a jeho dílo mu nejde. Kdyby ano, inscenoval by jeho hudbu, ne své vize. Místo toho do Smetanovy hudby implantoval absurdní tragický konec, který působí ve výsledku směšně. Čertova stěna nekončí tragicky – naopak, je silným a emotivním vyjádřením důvěry v budoucnost! Smetana totiž nikdy nebyl poražen, rval se se svým krutým údělem do poslední minuty. To je poselství Čertovy stěny. Bohužel jej Jiří Nekvasil nedokázal nebo nechtěl přečíst. A tak je publiku, pokolikáté už, předloženo dílo ve zdeformované podobě.

Pěvci neměli úlohu snadnou. O to těžší, že v nastudování nebyla jejich partům věnována taková pozornost, aby byly provedeny hudebně plně přesvědčivé. Jiří Hájek propůjčil Voku Vítkovici svůj znělý baryton, přesvědčivě působil však jen krátce ve svém obsáhlém výstupu ve 2. jednání. Většinou zpíval poměrně nezúčastněně až odtažitě, včetně slavné árie, v níž zůstal jen zlomek jejího kouzla. Jiří Sulženko jako Rarach podal technicky vyrovnaný výkon, démoničnosti postavy se však nepřiblížil. Jan Hnyk jako Beneš se prosadil průrazností hlasu, Radka Sehnoutková v roli Katušky zaujala především přirozeností jevištního výrazu. Martin Šrejma zpíval Jarka vyrovnaně v celém rozsahu, ale jakoby pro sebe a jeho příjemný tenor se příliš přes orchestr nenesl. Soprán Ivany Veberové v roli Hedviky zněl úzce a nepříjemně ostře. Jana Foff Tetourová je jako Záviš herecky přesvědčivá, se znělostí svého barevného mezzosopránu nemá problém a v příštích reprízách jistě dosáhne žádoucí rytmické souhry s orchestrem i plné intonační jistoty. Ucelenou postavu dokázal vytvořit plně vyrovnaným pěveckým projevem a sympatickým vystupováním Tomáš Kořínek jako rožmberský hradní Michálek, velmi dobrá byla v jeho případě srozumitelnost zpívaného textu. Jako jediný (nepočítáme-li nesmělý pokus o potlesk po Vokově árii v 1. dějství) si vysloužil aplaus na otevřené scéně.

Operní sbor DJKT v nastudování Jakuba Zichy nezanechal jednoznačný dojem: vedle příjemně podaných výstupů jsme slyšeli ve 3. dějství také intonačně značně nepřesný sbor děvčat Tiše, kradmo, přepozorně.

Sólisté i sbor předvedli, že artikulace textu pro ně není důležitá: v některých okamžicích jim rozumět bylo, v četnějších dalších už ne. Bez zřetelného textu ovšem nemohou mít pěvecké fráze výraz, jsou mrtvé.

Režii změnit nelze, ale naděje pro přesvědčivější vyznění hudby v dalších představeních tu přece jen je. Premiéru můžeme chápat jako počáteční stadium, reprízy jako cestu ke zlepšení v tomto směru. Není důvod, proč by k němu nemohlo dojít tak, aby bylo hudební provedení poslední opery Bedřicha Smetany důstojné svého tvůrce, Roku české hudby a také jubilejní 160. sezóny stálého českého divadla v Plzni.

Bedřich Smetana: Čertova stěna, premiéra 19. října 2024, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Velké divadlo – koprodukce Národní divadlo moravskoslezské (foto Daniel Jäger)
Bedřich Smetana: Čertova stěna, premiéra 19. října 2024, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Velké divadlo – koprodukce Národní divadlo moravskoslezské (foto Daniel Jäger)

Bedřich Smetana: Čertova stěna
Libreto: Eliška Krásnohorská
Premiéra 19. října 2024
Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Velké divadlo – koprodukce Národní divadlo moravskoslezské

Inscenační tým
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc / Jiří Petrdlík
Režie: Jiří Nekvasil
Režijní nastudování: Josef Doležal
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Asistent režie: Vojtěch Jansa
Choreografie: Gianvito Attimonelli, Jana Tomsová
Dramaturgie: Vojtěch Frank
Lighting design: Antonín Pfleger
Sbormistr: Jakub Zicha
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Asistent dirigenta: Jan Mára (HAMU)
Asistentka choreografie: Kristýna Miškolciová
Nápověda: Viktorie Šimůnková
Inspice: Petra Kuldová Tolašová

Obsazení
Vok: Martin Bárta / Jiří Hájek
Záviš: Jana Foff Tetourová / Veronika Hajnová
Jarek: Richard Samek / Martin Šrejma
Hedvika: Lívia Obručník Vénosová / Ivana Veberová
Michálek: Tomáš Kořínek / Peter Svetlík
Katuška: Helena Kalambová / Radka Sehnoutková
Beneš: Jan Hnyk / Andrij Charlamov
Rarach: Jiří Sulženko / František Zahradníček

Orchestr opery DJKT
Sbor opery DJKT
Balet DJKT

Recenzované obsazení v případě alternací vyznačené tučně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


3.2 11 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments