Ostravská verze Haydnových Ročních dob

Svatováclavský hudební festival dosáhl jinošského věku, sílí a nepřestává si mladicky troufat. Hned slavnostní zahajovací koncert 1. září 2015 byl dramaturgickou událostí nejen v ostravských souřadnicích, ale v rámci hudebního života českých zemí vůbec. Na programu bylo nejmladší z oratorií Franze Josepha Haydna, Roční doby Hob. XXI: 3 na slova barona Gottfrieda van Swietena podle Jamese Thompsona (1801). V Ostravě toto dílo nezaznělo desetiletí, na rozdíl od pravidelně se vracejícího třídílného oratoria Stvoření Hob. XXI: 2 (1798), naposledy provedeného Jakubem Hrůšou v jubilejním haydnovském roce 2009. Podobně je tomu s Haydnovými Ročními dobami i v České republice, v níž je jednoznačně tradicí preferováno starší oratorium Stvoření. Přítomnost záznamové techniky Českého rozhlasu jen svědčila o očekáváních, spjatých se vstupním koncertem ambiciózního dvanáctého ročníku Svatováclavského hudebního festivalu, který má mimo jiné na programu ostravskou reprízu Bachovy Velké mše souboru Collegium 1704 nebo Berliozovo Faustovo prokletí s Filharmonií Brno, nemluvě o záplavě dramaturgicky cenných a komornějších projektů.

Nejvýznamnější festivalové projekty byly kvůli rekonstrukci ostravské římskokatolické katedrály Božského Spasitele, kapacitně druhého největšího moravského chrámu, definitivně přesunuty do posluchačsky přívětivějšího a akusticky milosrdnějšího mariánskohorského kostela Panny Marie Královny, v němž se zahajovací koncerty zabydlely již před lety.Letos jej v rozpáleném prvním zářijovém dni naplnilo Haydnovo sumarizující oratorium, na němž se choulostivá akustika podepsala zřejmě jen ve vstupní polyfonní sinfonii. Čitelnosti hlasů by zřejmě neprospěla ani změna tempa, která dirigent večera Tomáš Brauner volil sympaticky hybná, nikdy však přehnaně uspěchaná.Druhým hlavním aktérem večera byl sbormistr Petr Fiala a jeho Český filharmonický sbor Brno, který v klimaticky vypjatém večeru v menším obsazení odvedl svůj standardní, vysoce kvalitní výkon. Gradované sborové plénum ve scéně východu slunce v Létě patřilo k působivým vrcholům večera a zalilo mariánskohorský chrám ve světle zapadajícího slunce jasem Haydnovy hudby. Toho svitu mohlo být ovšem mnohem více, protože Roční doby zdaleka nezazněly v podobě, v níž byly zkomponovány, ale v notně zkrácené verzi, kterou je třeba připsat na vrub Fialovy nepopiratelné autority kritického interpreta a tvůrce v jedné osobě, který netrpí přílišnými puristickými skrupulemi, a tak jako se před lety nebál rozsáhlými škrty zasáhnout do faktury Dvořákova oratoria Svatá Ludmila, upravoval rozměry Haydnova oratoria značnými zásahy i tentokrát.

Fialova motivace je problematická. Pokud chtěl sboristy či publikum na prahu koncertní a operní sezony ušetřit přibližně dvouapůlhodinového haydnovského maratonu, mohl být po domluvě s pořadateli koncert přerušen pauzou, případně přesunut z šesté hodiny večerní na dřívější dobu. Pokud byla jeho motivace čistě umělecká, pak je to ještě problematičtější, protože škrty celých scén (letní bouřka, podzimní vinobraní, zimní předení) bylo publikum připraveno o dějově a zvukomalebně nejatraktivnější části kompozice, dílo ztratilo na dějové logice, které nenapomohly ani většinou ponechané recitativy, a především byla výrazně narušena harmonická struktura Haydnova díla, umně konstruovaná ve smyslu obsahového významu tónin. Jistě mohu být snadno obviněn z čirého purismu, domnívám se však, že ačkoliv není Haydnovo, jako žádné dílo nedotknutelné, škrty mu jednoznačně neprospívají. Zvláště, když se v českých zemích nejedná o repertoárové dílo. Je v tomto Fialově paternalistickém přístupu skryta i jakási nedůvěra vůči autorovi a publiku, které by si mělo samo a v každé generaci učinit představu, do jaké míry jsou podobné zásahy oprávněné.

Druhým problémem zahajovacího večera, jemuž dodala vedle absentujících reprezentantů krajské a místní samosprávy lesk přítomnost hned dvou hierarchů místních církví – sdělného biskupa Wacławka Slezské církve evangelické augšpurského vyznání a barokně-květnatě upovídaného biskupa Lobkowicze Církve římskokatolické – bylo angažmá domácí Janáčkovy filharmonie Ostrava. Vstup do nové sezony je pro ni časem značně extenzivním – sotva skončily Ostravské dny nové hudby, čekala ji tři vystoupení ve dvou programech na Svatováclavském hudebním festivalu a zahájení abonentní sezony – čímž lze (ovšem jen částečně) omluvit její výkon onoho prvního zářijového večera. Janáčkova filharmonie Ostrava je standardním středoevropským symfonickým orchestrem, od nějž zatím – bohužel – nelze očekávat znalost a jemný smysl pro hudební rétoriku. Osvojily si ji zatím přední západoevropské orchestry, u těch ostatních je už jen na dirigentově osobnosti a zájmu jednotlivých hráčů, zda se jim podaří orchestr v díle tak narativním a obsahově bohatém, jakým jsou Roční doby, inspirovat k duchaplnému, inspirovanému a sdělnému tlumočení Haydnovy partitury. Situaci jistě stěžuje okolnost, že Haydn patřil ke strhujícím vypravěčům hudebních dějin, pokud vůbec nebyl tím nejzajímavějším, nejvynalézavějším, nejvtipnějším.

Nebyl jsem přítomen zkouškám, a neznám ani jejich počet, ostatně „podle skutků poznáte je,“ jak se praví v Novém zákoně, netuším tedy, zda ono triviální hobojové sólo na počátku Léta, které nijak neimitovalo ranní zpěv ptáka, bylo jen projevem únavy, nezájmu, nebo zkrátka nedostatku inspirace. Filharmonikové zjevně nechodí na lov – kdo z nás se na něj ostatně vydává, nebo zná alespoň jeho vzrušující atmosféru? – v podzimní scéně lovu se však Janáčkova filharmonie Ostrava proměnila, dámy a pánové prominou, ve školní orchestr bez špetky inspirace. Mechanické frázování znělo až parodicky, po stopujících loveckých psech a prchajících zajících nebylo ani stopy, problémem se stalo kolektivní accelerando, a tak snad jen úder tympánu probudil některé dřímající posluchače z podvečerní letargie a připomněl, že se na lovu nejspíše i střílí.Právě v orchestrálním partu si nízká frekvence uvádění Haydnových Ročních dob vybrala svou nejbolestivější daň. Čistota orchestrální hry, intonace (opět ten nebohý sólový hoboj, lesním rohům nutno odpustit, parforsní rohy také čistě neladily), všední zvuk cembala (Alexandr Starý by si zasloužil lepší nástroj, nejlépe kladívkový klavír, nikoliv cembalo) a nulová znalost rétorických figur a obsahových souvislostí díla se dají vyřešit „jediným“ způsobem – okamžitou cestou do Vídně a návštěvou některého z Harnoncourtových koncertů, myšleno v nadsázce, samozřejmě.

Problematickým zvukovým pozadím se nenechalo zviklat kvalitativně vyrovnané trio sólistů německého původu, sopranistka Johanna Winkel, tenorista Robert Sellier a barytonista Henryk Böhm.Paní Winkel klame zjevem – vypadá jako Straussova Daphné, hlasem však ideálně naplnila soudobé představy o vzorovém ztvárnění sopránového partu. Mohla být snad občas v jeho interpretaci subjektivnější, ale proč by si neměla, nebo nemohla udržovat nad partem suverénní kontrolu a objektivní odstup? Technicky bezproblémový výkon, intonační jistota, vzorová deklamace a důvěrná znalost zpívaného textu jí učinily důvěryhodnou zprostředkovatelkou role Haničky, jak by se mělo správně česky překládat. Pro mě osobně byla velkým překvapením – jejímu ztvárnění sopránové role v Mendelssohnově Eliasovi v roce 2013 jsem na Svatováclavském hudebním festivalu přítomen nebyl – a zařadila se mezi špičkové německé sopranistky. Tenorista Sellier byl dalším překvapením večera: Dovedu si představit jisté výhrady k jeho hlasovému témbru, disponuje ovšem, a to v nejlepším slova smyslu, přirozeným hlasem, který jakoby snad neprošel žádným školením a byl mu jen Pánembohem darován, což se občas projevovalo úzkou vysokou polohou. Sympatický tenorista vzhledu mladých britských gentlemanů svým výkonem sváděl k domněnce, že každý druhý muž je dneska tenorista a každý třetí je schopen zpívat jako on. Jak jednoduché je interpretovat tenorový part Haydnových Ročních dob, snil jsem si naivně. I v jeho angažmá prokázal Svatováclavský hudební festival prozřetelnost, protože čeští tenoristé by roli deklamačně stěží zvládli na jeho úrovni. Drážďanský pěvec Henryk Böhm se v Ostravě představil ve vynikající formě. Barytonista textu a jeho obsahu zjevně rozumí, nenechal se až na pointované kváknutí žáby svést ke zvukomalebnému trivializmu a světlým témbrem hlasu vhodně doplnil kolegy Winkel a Sellier.

Vavříny večera by měly patřit Tomáši Braunerovi, tomu však zbyla nevděčná úloha diplomaticky balancovat mezi průměrně hrajícím orchestrem, výbornými sólisty a Fialovými bohatýry v čele se sborovým patriarchou, který má spadeno na Haydnovu „opilou fugu“ ve třetím díle Podzim. Příště si bude muset dirigent Brauner přinejmenším prosadit více zkoušek a vlastní názor. Snad to příště nebude v Ostravě za dvacet, třicet let.

Hodnocení autora recenze: 65 %

Svatováclavský hudební festival 2015
Franz Joseph Haydn:
Roční doby
Dirigent: Tomáš Brauner
Johanna Winkel (soprán)
Robert Sellier (tenor)
Henryk Böhm (baryton)
Sbormistr: Petr Fiala
Janáčkova filharmonie Ostrava
Český filharmonický sbor Brno
1.září 2015 kostel Panny Marie Královny Ostrava – Mariánské hory

www.shf.cz

Foto Ivan Korč