Ostravské dny předkládají filozofii, jež dává rovnocennou příležitost autorům, kteří se v hudební tvorbě teprve etablují. Proto jsou součástí programové nabídky většiny koncertů skladby jak letošních rezidentů (účastníků Institutu Ostravské dny 2019), tak díla jejich zkušenějších kolegů. Podobným způsobem byl koncipován i program koncertu s názvem Ostravská banda I, na němž se představila v sólové úloze polská mezzosopranistka Anna Radziejewska a dirigenti Lilianna Krych, Petr Kotík a Johannes Kalitzke.
První skladbou večera bylo dílo Symona Henryho s názvem debout, un respir grand comme VII. Skladbu rezidenta Institutu nastudoval desetičlenný ansámbl, atonální, atematické pásmo volně plynoucích shluků vizuálně dotvářela grafická partitura plynoucí zprava doleva na obrazovce ve variabilní hustotě. Čáry vzdáleně připomínaly časový průběh skladby, záznam však nekorespondoval s tím, co se odehrávalo v hudební rovině a postupně ztrácelo opodstatnění grafický výjev sledovat. Výrazově antitetická a problematická byla rovněž další kompozice autora Iana Davise s názvem Two Movements for String Orchestra. Skladbu představil orchestr o zhruba třiceti smyčcích jako dílo vycházející z new senzitivity, neoclassical, ambientu, postromantismu a podobných žánrů, jejichž cílem je vyjádřit nějaké emoce. První věta byla založena na kontrastu držených tónů, jimiž prorůstaly vesměs harmonické souzvuky s éterickými odstíny. Respirační hybnost a časový průběh připomínaly nádech a výdech a časem vedly k pocitu meditace a relaxační funkci, jak ji známe ze záplavy alb New Age s prezentovanými náladami vyjadřujícími krásu a pozitivní stav mysli. Prvek opakování jednotlivých souzvuků a struktur se opakoval také v druhé větě, která ještě více inklinovala k atmosférickému proudění světla, jasu a stoupání do výšin, chyběl jí však zásadně kontrast, celá situace se pouze v mírně odlišném provedení zopakovala.
Po těchto dvou zajímavých, avšak nepříliš přesvědčivých skladbách se dostalo na kompozici zkušeného autora. Ital Salvatore Sciarrino má na festivalu Ostravské dny dveře otevřené dokořán. Jeho kompozice zde zaznívají často a s velkým ohlasem. Tentokrát ovšem v díle Il cantiere del poema, které představil desetičlenný ansámbl a mezzosopranistka Radziejewska pod taktovkou Lilianny Krych, nedošlo k onomu úžasu z naprosto sugestivní fonetické, sémantické a strukturální podstaty hudby italského autora. Kdo zažil v loňském roce jeho vražedné mystérium Oči mé zrádné, musel mít nutně pocit, že v aktuální kompozici zůstaly všechny segmenty díla, zvukové efekty i specifická vnitřní dramaturgie jakoby v půli cesty. A to i přesto, že dílo provázelo suverénní ztvárnění vybraných členů Ostravské bandy a hlasově excelentní projev Radziejewské.
Pozitivní obrat nenastal ani po přestávce, kdy bylo provedeno dílo dalšího z účastníků Intitutu Daniela Lo. Jeho Poids pod taktovkou Petra Kotíka oscilovalo kolem jednoho tónu, občas se ozval hromový úder do velkého bubnu, chvílemi se vynořila zajímavá hudební barva, nebo záblesk překvapivé romantiky v melodické lince. Celková výstavba však nezastřela určitou bezradnost včetně toho, čemu lze s trochou nadsázky říct trivializace umění hry na nástroj. Větší orchestr představil dále skladbu Christiana Wolffa nazvanou Small Orchestra Piece, kterou dirigoval opět Petr Kotík. Ten v ní, stejně jako v předešlé skladbě, několikrát přerušil dirigování, usednul na stoličku a neměl očividně kontakt s orchestrem. Nepochopil jsem, jak mohl následně pan dirigent navázat na složitou strukturu Wolffovy experimentální hudby, v níž se nedalo orientovat v žádné z běžných složek hudby, neboť jejím principem je popření účasti tradičního způsobu hudebního vyjadřování. Small Orchestra Piece mne bohužel nenaplnilo přesvědčením o nějaké smysluplné cestě, podivná byla rovněž skutečnost, že skladba byla zahrána o téměř deset minut rychleji, než bylo avizováno duratou otištěnou v programu.
Závěrečné dílo Endless Sediments pod taktovkou Johannese Kalitzkeho složila oceňovaná německá skladatelka Isabel Mundry. Její kompozice byla zajímavá svou zvukovostí, expresivitou, tektonikou a témbrovou vynalézavostí. Oceňuji rafinovanou práci s tichem jako bazálním elementem díla. To, co ovládá dokonale Sciarrino, bylo v Endless Sediments virtuózně koncipováno. Rafinovaná dynamika, zvukově nevšední akordika a přemýšlivý sukcesívní myšlenkový vývoj dosvědčil autorčin smysl a důvtip pro tektonickou výstavbu. Skladba Mundry se z celého večera jevila jako výrazově nejsevřenější a myšlenkově nejzajímavější.
Rád bych ocenil kvalitu hry orchestru Ostravská banda, jejíž výkony během koncertu skutečně dostály superlativům, jimiž se honosí tiskové zprávy festivalu. Hráči podali v jednotlivostech i obecné souhře špičkové výkony, projevili přehled a dostatek entuziasmu. Bohužel musím říci, že tentokrát v programu, který nebyl posluchačsky tak atraktivní jako na předešlých koncertech. Mnohem vážnější problém však vidím v situovanosti koncertu do Trojhalí Karolina. Jakkoliv tento prostor disponuje akustikou, jež se pro koncerty hodí, v jeho těsné blízkosti leží frekventovaná silnice a častokrát se stávalo, že v dynamicky subtilnějších hudebních partiích bylo slyšet více uřvané motory než instrumentalisty. Na tento fakt významně poukázal i dirigent Kalitzke, který prodlužoval začátek skladby, než kolem projede velká souprava, což k délce hluku nakonec vzdal a skladbu přece jen zahájil. Vzhledem k tomu, že koncerty Ostravských dnů jsou nahrávány Českým rozhlasem, je tento rušivý element rudimentárním problémem, který by se měl akutně řešit, neboť nesvědčí ani nahrávce, ani posluchačskému komfortu během koncertu.
