Ostravské dny nové opery

Ostravské bienále soudobé hudby pomalu, ale jistě směřuje k poslednímu večeru. Schéma je v podstatě stejné jako před dvěma lety, možné námitky na nepružnost konceptu takového měřítka zde ovšem nemají místo. Koncept totiž funguje zcela bezvadně a zejména letos se na různorodost programu dá stěžovat jen velmi stěží. Důležitým a rovněž velmi osvěžujícím prvkem je i opakovaná snaha prezentovat a přiblížit návštěvníkům festivalu i soudobou podobu opery. Již několikrát jsem zde při popisu Ostravských dnů nové hudby rovněž použil termín bienále. Právě nová opera (zde pod pojmem Dny nové opery Ostrava) je hlavním tématem střídajícího ročníku festivalu a v programu Ostravských dní je tento fakt vždy prolnut do jednoho z jeho závěrečných večerů. Nejedná se ovšem o žádnou zastávku v občerstvovací stanici. Ani zde festivalová rétorika nepolevila a připravila dvojitou porci soudobé opery.

Uvedení opery Afterword George Lewise s sebou přinášela nádech velkého dobrodružství. Dílo uvedené jako „zřejmě první afroamerická opera v České republice,“ společně s autorem do Ostravy přivedlo i trojici afroamerických zpěváků a rovněž losangeleského divadelního režiséra Seana Griffina.Společně vytvořené dílo jedinečné svým konceptem, jenž zpracovává textový materiál Lewisovy knihy A Power Stronger Than Itself, zabývající etablací dnes již významné umělecké organizace. Ta se v letech 1965 stala útočištěm pro velkou část černošské hudební inteligence, a vlastně vůbec celého života.

Nadšené očekávání ovšem svou velikost nabíralo zejména z prvotního efektu. Ač je v podstatě jedno, zda-li je tato opera skutečnou prvotinou, co se týče afroamerických oper u nás, okno do zcela jiné kultury bylo otevřeno skutečně dokořán. Silně komunitně laděné dílo tvořené otisky příběhů černošských hudebníků, hudebních akademiků, jenž obtáčely samotný vznik této chicagské organizace Association for the Advancement of Creative Musicians, ovšem působilo poměrně plytce. Po opadnutí úvodního efektu tvořeného zejména naprosto fantastickým kontraaltem Gwendolyn Brown toho k úžasu již příliš nezbylo.Herecké výkony a vůbec celkové režijní pojetí se zde míjelo s vlastními představami o experimentální opeře. Gesta i celkový projev byl velmi podbízivý, scénické zpracování nepřinášelo žádné významné překročení prosté „existence nějakých věcí někde“ a představovalo tak další z věcí, které zde byly jaksi navíc.Ač je téma nesmírně zajímavé a v podstatě i celá četba o vzniku Lewisovy knihy a následně i opery, byla velmi strhující, nám předložená podoba opery byla o poznání chudší. Na druhé straně zde ovšem stojí hudební složka, která se pohybovala v mnohem jistějších kramflecích. Klasicky pojaté zpěvní party zde pro „vyprávění“ příběhu pak nalezlo vynikající oporu v orchestru Ostravské bandy. Zpočátku zábavné historky mísící se pochopitelně s nespočtem těch hořkých bylo neseno na kmitajícím pohybu mnoha malých plošek skládajících se do jednoho prudkého toku. Bouchání smyčců, tahání strun a řachající rytmika. Na několika místech se rovněž chvilkově odhalila jazzové podhoubí celé věci, ovšem vtipným a zbytečně nevysvětlujícím způsobem. Je zde ovšem třeba zmínit, že dílo nebylo představeno ve své kompletní podobě. Z takto představené verze ovšem jen těžko nešlo odházet se smíšenými pocity čerpající na jednu stranu z v podstatě „dobré zábavy“ a opravdu doslovně pochopeného poselství. Oproti očekávání však na straně druhé zbývá opravdu dost málo.Uvedení přepracované verze Mistrovských děl (Master Pieces) Petra Kotíka pak pro mne tvořilo zvláštní protiváhu. Tok informací i změn nálad najednou vyprchal, čas najednou dostal úplně jinou funkci a před námi ležela možnost meditovat a nekonečně převalovat myšlenky Gertrudy Stein. I zde totiž libreto čerpá z přednáškového (Co jsou to mistrovská díla a proč je jich tak málo) a knižního (Války, které jsem zažila) materiálu. Doslova nekonečně opakování filozofického a filozofujícího materiálu je zde tedy rozprostřeno na obrovské a vlastně vší ploše, na což velmi organicky reaguje scéna i režie. Hlavní síla je tedy ponechána textu a jejímu hudebnímu obrazu, sopranistka Kamala Sankaram v objemných černých šatech neznatelně kráčí směrem ke svým posluchačům po bílém plátnu.Změny zde činí „pouze“ hra bílých světel a občas vynořený video-obraz zpěvačky, snad jako zamyšlení a srovnání evidentního originálu s vlastní kopií ve stejném čase.Úvaha nesená mezi mnoha řádky dokola se zamotávajících a jen lehce odmotávajících úvah. Pokud tedy člověk na tuto hru přistoupil (v opačném případě se mohlo opravdu jednoduše stát, že prostě jenom čekáte, až se něco stane, popřípadě až to skončí) rozhostil se v něm úžasný klid s možností soustředit se na plynutí textu a to bez zbytečného rušení. Právě toto pojetí oproti minulé verzi, oproštěné od scénicky ujednoceného místa a času sice ztratilo něco ze své civilnosti (minulou scénou byl obývák, pracovna Stein), ovšem nabylo na nepolapitelnosti a tím i na síle. Postupem plynutí dílo jakoby však ztrácelo svou vnitřní paměť, snad proto, aby neustále vyvracelo všechny předpoklady pro splnění atributů mistrovského díla a tím se k němu přibližovalo. S táhlou ironickou sebereflexí. Výborný a dobře vstřebatelný přednes Kamaly Sankaram v sobě pojil sopránový part s mluveným projevem, který připomínal odstup a chlad automatického hlasového překladače. Takto se pak mísil a proplétal pětičlenným ansámblem Ostravské bandy a hudebním materiálem nekonečně obraceným se stejnou (vlastně trochu sisyfofskou) urputností. Narušení přicházelo v podobě tří mužských postav, přinášející kromě námitek i nový a svébytný hudební materiál, který se postupem času zaklínil a byl následně pohlcen, stejně jako došlo k pohlcení myšlenkovému.Právě toto pohlcování ovšem mělo lehce sinusoidní průběh a místy na prostě na mysli vytanulo, zda-li by tato opera neměla být jednou tak kratší nebo pětkrát tak dlouhá. Nenabyl jsem posléze ovšem dojmu, že by opera samotná měla jakékoliv ambice, působila na mě velmi plynoucím či „nábytkovým“ dojmem a bylo jí zcela jedno, zda-li světem pohne či nikoliv. V tomto pojetí tedy dostála slovům, z jejichž textů je tato síť spletena. „Můžete to vidět na tom, jak těžké je popsat věci, které se dějí.“ Vlastní úvahy o tom, co všechno je potřeba popsat, a co již nemá valného smyslu, zde našla jisté útočiště. Mistrovská díla rozhodně nejsou operou pro obrovské davy a stejně jako většině jeho děl sluší představa uvedení v nočních hodinách, kde čas jinak plyne. Podobně jako je to v dílech a zejména pak tomto díle Petra Kotíka.

Ostravské dny 2015

Nová opera I
George Lewis:
Afterword
Dirigent: Rolf Gupta
Scéna: Sean Griffin
Ostravská banda
28. srpna 2015 18:30 hodin Divadlo Jiřího Myrona Ostrava

Joelle LaMarre (soprán)
Gwendolyn Brown (alt)
Julian Terrell Otis (tenor)
***

Nová opera II
Petr Kotík:
Mistrovská díla
Dirigent: Petr Kotík
Scéna: Jiří Nekvasil, David Bazika,
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Ostravská banda
28. srpna 2015 20:30 hodin Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Kamala Sankaram (soprán)
Tomás Cruz (tenor)
Jeffrey Gavett (baryton)
Adrian Rosas (bas)
Pauline Kim Harris (housle)

www.newmusicostrava.cz

Foto Ostravské dny 2015