Verdiho dílo bývá často označováno za „nejopernější“ ze všech rekviem a ostravská inscenace tuto charakteristiku plně potvrdila. Režijní koncepce nespoléhala pouze na sílu hudby, ale vytvořila sled obrazů, které rozvíjely témata života, smrti, ztráty i naděje. Významnou roli sehrála choreografie Jana Kodeta a přítomnost tanečníků, jejichž pohyb dodával jednotlivým částem emocionální kontinuitu a symbolický rozměr.
SKUTR otevírá otázky života a smrti
Režijní duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) nevnímá Verdiho Requiem pouze jako liturgické dílo nebo koncertní skladbu, ale především jako univerzální výpověď o lidské existenci. Jejich scénické pojetí se nesoustředí na konkrétní náboženský výklad, nýbrž na otázky, které se dotýkají každého člověka: zrození, lásky, ztráty, strachu, smrti i možné proměny. Tvůrci tak otevírají dialog mezi latinským textem zádušní mše a zkušeností současného člověka.
Namísto ilustrativního zobrazení biblických motivů vytváří inscenace sled symbolických obrazů, jejichž význam zůstává záměrně otevřený. Důležitým prvkem se stávají dvě taneční postavy, Dívka a Chlapec, jejichž nepřetržitá přítomnost na scéně propojuje jednotlivé hudební části do souvislého lidského příběhu. Choreografie Jana Kodeta zde nefunguje jako dekorativní doplněk, ale jako svébytný dramatický jazyk, který vyjadřuje to, co nelze vyslovit slovy ani zpěvem. Oba tanečníci – Jaroslava Rameš Janečková a Adam Rameš podali naprosto fascinující a obdivuhodný výkon.
Sbor jako součást scénického vyprávění
Pozoruhodná je také práce se sborem. Ten není pouhým hudebním tělesem, ale stává se kolektivním hlasem lidstva, svědkem i účastníkem děje. Režie tak zdůrazňuje jeden z hlavních paradoxů Verdiho díla: vedle intimní osobní modlitby zaznívá také mohutný hlas celého společenství. Zejména v monumentálních částech, jako je Dies irae, vzniká silný kontrast mezi jednotlivcem konfrontovaným s vlastní smrtelností a neodvratnou silou osudu.
SKUTR se přitom vyhýbá jednoznačným interpretacím. Smrt zde není konečným bodem, ale spíše okamžikem přerodu. Inscenace nenabízí odpovědi, nýbrž prostor pro osobní reflexi. Právě v této zdrženlivosti a důvěře v divákovu imaginaci spočívá její největší režijní síla. Výsledkem je scénické dílo, které respektuje duchovní podstatu Verdiho hudby, aniž by z ní činilo muzeální artefakt určený pouze věřícímu publiku. Naopak ji proměňuje v živou a naléhavou výpověď o křehkosti lidského bytí.
Den hněvu v režijních obrazech
Největší devizou večera byl bezesporu hudební výkon. Mohutný operní sbor Národního divadla moravskoslezského pod vedením sbormistra Jurije Galatenka exceloval zejména v dramatických pasážích Dies irae, kde síla zvuku doslova zaplnila celý prostor divadla. Stejně působivé však byly i tiché a meditativní úseky, které dokázaly udržet publikum v napjatém soustředění.
Orchestr pod taktovkou Marka Šedivého citlivě vystihl kontrasty Verdiho partitury. Od bouřlivých orchestrálních erupcí až po křehké okamžiky modlitby zůstával zvuk kompaktní, barevný a dramaticky účinný. Sólisté vytvořili vyrovnaný ansámbl, který respektoval charakter díla jako společné výpovědi spíše než prostoru pro individuální exhibici. I přesto je zde na místě vyzdvihnout jednotlivé sólové pasáže.
V úvodní části Requiem aeternam a Kyrie vyrůstá začátek skladby téměř z ticha. Sbor zazpíval prosebné Requiem aeternam velmi jemně, hudba působila jako modlitba za zemřelé. Následovala Kyrie, kde se poprvé představili všichni čtyři sólisté.
Nejslavnější částí celého díla je Dies irae, která po klidném úvodu doslova explodovala. Verdiho záměr byl zobrazit zde Den hněvu, okamžik posledního soudu. V této části doslova burácel orchestr, zejména žestě, i sbor. Motiv Dies irae se v průběhu skladby opakovaně vracel jako memento smrti. Motiv je zároveň psychologickým centrem celého Requiem, kdykoliv se vrátí, připomíná člověku jeho konečnost. První velké basové sólo Josefa Kovačiče v roli otce chlapce v árii Mors stupebit představovalo hlas člověka stojícího před nevyhnutelností smrti, po níž v árii Liber scriptus předvedla svůj hlasový fond mezzosopranistka Bella Adamova. Soprán, mezzosoprán a tenor se potkali v partu Quid sum miser, kde divákovi předvedli hudbu plnou bezmoci a pokory. Pomyslným sborovým vrcholem této části je Rex tremendae, kde sbor oslavuje „Krále strašné velebnosti“, v hudbě je slyšet majestát i hrozba zároveň. Dojemný duet Veroniky Rovné a Belly Adamové v části Recordare patří k nejlyričtějším místům celého díla. Mimořádný výkon v tenorové árii Ingemisco předvedl Raman Hasymau v roli otce dívky. Velké basové sólo se sborem, kdy hudba střídá hrůzu zatracení s prosbou o milost, předvedl opět Josef Kovačič, a po něm následoval vrchol emocionální stránky díla – Lacrimosa, lidský nářek nad lidským osudem.
Od bouře k niterné modlitbě
Po dramatickém Dies irae nastává zklidnění. Hudba připomíná komorní modlitbu v podání sólistů. Část vyniká zejména svou kantabilností.
Jedinou částí napsanou pro dvojitý sbor je Sanctus. Jednalo se o dramaturgicky velmi zajímavou část provedení díla, neboť druhý sbor odešel mezi diváky na balkon. Část byla plná pohybu, energie, kontrapunktických vstupů a působila téměř jako oslava života uprostřed díla věnovaného smrti.
Velmi neobvykle začalo Agnus Dei. Veronika Rovná a Bella Adamova zazpívaly působivě jednoduché a čisté unisono bez doprovodu orchestru.
Předposlední části Lux aeterna dominovalo trio mezzosopránu, tenoru a basu. Po všech dramatických výbuších se objevilo téma věčného světla. Hudba zde získala smířlivější tón, ale nejistota zcela nezmizela.
Velké finále, část Libera me, v níž soprán nese hlavní odpovědnost za vyjádření lidské existence i naděje, bylo náhle protknuto vracejícím se motivem Dies irae – jako by se strach ze smrti nedal nikdy úplně potlačit. Pro Veroniku Rovnou šlo o nejnáročnější a nejzásadnější část večera, kterou ale fantasticky zvládla.
Jevištní meditace o křehkosti života
Premiéra Verdiho Requiem v Ostravě tak potvrdila, že se Národní divadlo moravskoslezské nebojí velkých uměleckých výzev. Výsledkem je inscenace, která nabízí nejen mimořádný hudební zážitek, ale také prostor k zamyšlení nad tématy, jež jsou člověku blízká bez ohledu na dobu či vyznání. Publikum odměnilo účinkující zaslouženě dlouhým potleskem a ostravská operní scéna získala titul, který má potenciál stát se jedním z vrcholů sezóny.
Giuseppe Verdi: Requiem
15. října 2026, 18:30 hodin
Národní divadlo moravskoslezské
Inscenační tým
Hudební nastudování: Marek Šedivý
Dirigent: Marek Šedivý, Filip Urban
Režie: SKUTR
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Choreografie: Jan Kodet
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Juraj Bajús
Účinkující
Dívka: Jaroslava Rameš Janečková
Chlapec: Adam Rameš
Soprán, matka chlapce: Veronika Rovná
Mezzosoprán, matka dívky: Bella Adamova
Tenor, otec dívky: Raman Hasymau
Bas, otec chlapce: Josef Kovačič
