Osudy Beno Blachuta (4)

Hostování Beno Blachuta v pražském Národním divadle 

Pro přijetí pěvce do souboru Národního divadla bývalo neprominutelnou podmínkou trojí hostování v již nastudovaných operách. Beno Blachut byl ke svému prvnímu pražskému představení pozván na 23. února 1941, a to s úlohou Jeníka v Prodané nevěstě.Zpíval v inscenaci Prodané nevěsty premiérované 13. října 1938 (derniéra 13. srpna 1943); režisérem inscenace byl Hanuš Thein, scénografem Vincenc Beneš. Představení, které hudebně nastudoval Václav Talich, dirigoval Rudolf Vašata. Obsazení onoho únorového dne bylo následují:

Krušina – Josef Křikava (při premiéře zpíval Jan Konstantin)
Ludmila – Marie Veselá
Mařenka – Míla Kočová (Ota Horáková)
Mícha – Miloš Linka (Stanislav Muž)
Háta – Marta Krásová (Štěpánka Štěpánová)
Vašek – Oldřich Kovář
Jeník – Beno Blachut (Jaroslav Gleich)
Kecal – Eduard Haken (Vilém Zítek)
Principál – Karel Hruška
Esmeralda – Blanka Svobodová (Miluše Dvořáková)
Indián – Emil Bergmann (Hynek Lažanský)

Pro zajímavost uveďme, že jediný Principál Karla Hrušky neměl alternanta. Esmerald bylo sedm. A Jaroslav Gleich v reprízách zpíval Vaška i Jeníka. Beno Blachut jako stálý člen opery Národního divadla zpíval Jeníka poprvé 27. srpna 1941.

Ctitelé opery byli jistě zvědavi na ohlas vystoupení hostů; zvědav byl dozajista i tenorista sám. Jak lze vyčíst z několika recenzí, účinkování olomouckých bylo přijato velmi dobře:

„V nedělním představení Prodané nevěsty v N.D. vystoupili dva mladí umělci z olomoucké opery: tenorista Beno Blachut jako Jeník a basbaryton Eduard Haken. Oba hosté se stali pro Prahu cenným objevem, ač zasvěcencům nejsou neznámí. Blachut vzbudil mimořádnou pozornost již při loňských zkouškách absolventů pražské konservatoře (třídy prof. Kadeřábka) a Haken před odchodem do Olomouce upozornil na svůj hlas několika úlohami v Národním divadle. Oba pěvci se vracejí do Prahy zatím jako hosté, lze se však nadíti, že vynikající kvality hlasů i pěvecké umění obou bude vbrzku trvale připoutáno k první české operní scéně. Vzorně kultivovaný a krásně barevný tenor Blachutův, znějící místy i hrdinným nádechem a podporovaný nenucenou mimikou, uplatnil se v celé šíři projevu Jeníkovy role více než přesvědčivě (…).“ (A–Zet Praha 25. 2. 1941. Olomoučtí hosté v Národním, autor. šifra – p -)

„(…) Tenor Blachutův má pro lyrické partie žádoucí lahodu a vřelost a je i ve výškách lehce nasazován, ale při své barvě a tónové plnosti nepřekvapí, setkáme-li se s ním časem i v partiích hrdinných. Deklamaci bude nutno ještě pilovat, hlavně v čistém zvuku sykavek a v jasnosti rychlejších frází. (…)“ (Venkov 25. 2. 1941. Prodaná nevěsta s hosty, autor. šifra O.Š., „přeloženo“ Otakar Šourek.)

Dopisovatelé obou periodik odhadli budoucí zakotvení Beno Blachuta právě v hrdinných tenorových úlohách. Ale muselo uplynout ještě několik let.

„(…) Zejména sympatický dojem zanechal Blachut, odchovanec pražské školy Kadeřábkovy,“ chválí tenoristu následující den dopisovatel Lidových novin skrývající se za šifrou –stál. (plným jménem Otakar Dostál, Lidové noviny 26. 2. 1941. Dva olomoučtí hosté v pražské Prodané nevěstě.) „Má příjemný, jadrný tenor temnější barvy a pozoruhodné kultury hlasové a frázovací. Zpíval s vřelým zanícením, hrál přirozeně, byl to zkrátka vzorný Jeník, pečlivě připravená smetanovská postava.“ (…) Kritik Telegrafu (Dr. P. K.) věří, že Blachutova „pěvecká kultura a samozřejmý, výrazný herecký projev slibují tomuto pěvci pěknou budoucnost. (…)“
***

Ladislav Podhájský ve Dvou vdovách byl druhou rolí, jíž se Beno Blachut v Národním divadle představil, přijel společně s Eduardem Hakenem a jeho Mumlalem. Hosté zpívali v inscenaci, která měla premiéru 6. října 1939 a hrála se do 1. ledna 1946. Blachut do ní jako stálý člen souboru Národního divadla vstoupil 13. února 1942. Pražská divadelní kritika se o jejich hostování v odpoledním představení 6. dubna 1941 hojně rozepsala. Dvě vdovy v režii Ferdinanda Pujmana a v hudebním nastudování Václava Talicha byly pod taktovkou hostujícího Karla Nedbala provedeny v tomto obsazení:

Karolina – Ota Horáková
Anežka – Ada Nordenová (při premiéře zpívala Marie Podvalová)
Ladislav Podhájský – Beno Blachut (Jindřich Blažíček)
Mumlal – Eduard Haken (Luděk Mandaus)
Toník – Oldřich Kovář
Lidka – Marie Budíková

Už příštího dne píše Telegraf (autor se ve své recenzentské rychlosti zapomněl podepsat; pravděpodobně to byl opět Dr. P. K.):

„(…) včerejší vystoupení obou pěvců vyznělo velmi příznivě: tmavý, vroucí lyrický tenor B. Blachuta dobře přiléhá partiím Smetanových oper, je dobře technicky postaven a dobře se nese; nerozpačitý projev herecký doplňuje jeho výkon na dokonalý celek, stejně jako bodrý, jadrný výraz E. Hakena v partii Mumlala dovršuje jeho znamenité vyrovnání se s touto po stránce pěvecké. Oba pěvci měli zaslouženě srdečné přijetí.“

Dopisovatel Národní politiky si dal den času na to, aby čtenářům sdělil, že „Beno Blachut dal Ladislavu mladistvou vřelost svého zvukově neobyčejně příjemného tenoru, opírajícího se o bezpečně jistou pěveckou základnu. V celkovém pojetí výkonu je třeba vyzvednouti ušlechtilost podání i jeho vyslovenou českost.“ (Českost – věru odvážné sdělení v krušné době nacistické nadvlády…)

Pochválili i jiní. Autorovi se šifrou —stál z Lidových novin se sice nelíbily „poněkud zastřené střední polohy se během představení pročistily, a tak celkem jsme zažili výkon hlasově jasný, tvárný a vřele smetanovsky podávaný.“ Dopisovatel -p- z revue A-Zet si jednak všímá toho, že „diskrétním zvukem a výrazovou jistotou v celém proudu lyricky lahodné hudby autoritativně zajistil dirigent Karel Nedbal“, načež je přesvědčen o tom, že „jestliže nedávné vystoupení obou pěvců v Prodané nevěstě přineslo plný úspěch, nedělní hostování jim zajistilo, že dříve či později budou trvale připoutáni k Národnímu divadlu, což vynutí vynikající hlasové přednosti i pěvecké umění nadějných pěvců. Nedělní úspěch, na kterém měli účast i všichni domácí pěvci, to naznačil.“ K tomuto názoru se kloní i další. J. Uhlíř v Národních listech vydaných tři dny po představení chválí: „Lyrické zpěvy, jimiž je tato polohově obtížná partie důsledně vybavena, přednášel pevně a výrazně bez sentimentální rozměklosti, uplatnil v nich pěknou kantilénu a lesklé vysoké tóny. Způsob zpěvu je vkusný a účinný, prozrazuje dobrou pěveckou přípravu i pěvcovu práci.“ V obdobném duchu psalo i večerní České slovo.

Třetí pozvání k hostování v Národním divadle 11. května 1941 bylo předzvěstí loučení se s Olomoucí. Beno Blachut přijel s Princem v Rusalce, která měla na olomoucké scéně premiéru teprve 30. dubna.

Hosté byli opět tři: Emilie Zachardová, Beno Blachut a dirigent Karel Nedbal, a to v inscenaci, která měla premiéru 19. června 1936 a hrála se do 26. března 1944. Blachut v Rusalce jako stálý člen souboru vystoupil 24. srpna 1941. Rusalka v režii Hanuše Theina (po okupaci bylo jeho jméno na veřejnosti zamlčeno) a v hudebním nastudování Václava Talicha byla obsazena následovně:

Rusalka – Emilie Zachardová (při premiéře zpívala Žofie Napravilová)
Princ – Beno Blachut (Jindřich Blažíček)
Vodník – Josef Celerin (Vilém Zítek)
Cizí kněžna – Marta Krásová (Marie Žaludová)
Kuchtík – Marie Budíková
Hajný – Karel Hruška (Miloslav Jeník)
Lovec – Miloš Linka (Zdeněk Otava)
Ježibaba – Marie Veselá
Lesní žínky – Milada Jirásková (Míla Kočová), Štěpánka Štěpánová a Ludmila Hanzalíková (Ota Horáková)

I na hostování v Rusalce reagovalo několik kritiků, aby se shodli na tom, že po dvou létech v olomouckém angažmá docílil mladý pěvec vysoké umělecké úrovně hodné scény pražského Národního divadla.

Tři hosté v Rusalce
„Tři hostující umělci v nedělním představení Rusalky v Národním divadle vzbudili zájem divadelního publika. Byli to předně tenorista Beno Blachut a dramatická sopranistka Emilie Zachardová, oba z Olomouce. Blachut po předchozích úspěších v pohostinských hrách je před vstupem do Národního divadla, a to jej postavilo rolí Prince ve Dvořákově pohádce před vážný úkol. Zde se ukázal Blachut v nejpříznivějším světle. Naladil svůj vzácně vyrovnaný hlas přízvukem hrdinného nádechu, s nímž vyzpíval i vyhrál svého hrdinu klidnou povýšeností a hudebně pěveckou jistotou. Národní divadlo najde v Blachutovi všestranně upotřebitelného pěvce a pro příště konečně snad již i dávno touženého hrdinného tenora. Velký soprán E. Zachardové poutá dramatickým přízvukem a ve středních polohách i lahodnou barvou. Herecky je umělkyně znamenitě školena a její Rusalka nesla rys zkušeného chápání prostředků pro poetické podání této tradičně vžité postavy. Oba hosté si zasloužili úspěch, o nějž se podělili s třetím hostujícím umělcem, jímž byl energicky pozorný a znalecky tvořivý dirigent Karel Nedbal.“ (A-Zet, Praha 13. 5. 1941, autorská šifra -p-)

O Blachutově hostování v Rusalce psali také Otakar Šourek (Venkov, Praha 13. 5. 1941) a H.D. (plným jménem Hubert Doležil, České slovo, Praha 14. 5. 1941). První jmenovaný, stejně jako recenzent z A-Zet, upozorňuje, že: „(…) …tenor Blachutův jest pak dobře vyrovnán v celém rozsahu a v partii Dvořákova Prince ještě nápadněji upozornil na své možnosti uplatnit se i v partiích hrdinných. (…)“ H.D. o pěvci píše: „(…) Mladistvý tenorista, absolvent pražské konservatoře, je rovněž (jako kritikem výše zmiňovaná Emilie Zachardová) nadán pozoruhodným fondem hlasovým, byť ještě ne zcela ohebným a šťavnatým, což je však jen otázkou dalšího správného vývoje a tříbení, opírá se o dobré vyškolení a v dramatickém vyjádření, zvláště hereckém, dospěje jistě k podání více soustředěnému a osobitě prolnutému. Vítaní hosté byli provázeni účastnou pozorností vyprodaného hlediště a těšili se uznalému přijetí.“

Rekapitulaci všech hostování v sezoně 1940–41 se věnoval Karel Zajíček v pražském vydání Českého slova (12. 7. 1941) a zároveň upozornil na úroveň pěveckého školení i na zacházení s pěvci, kteří měli příležitost vystoupit na jevišti Národního divadla.

(Mějme na zřeteli, že jest tak psáno v roce 1941…)

„Hosté pražské opery
Nikdy jindy se neobjevilo na scéně Národního divadla tolik hostů, jako letos. Časopis „Národní divadlo“ udává tyto číslice: 35 pěvců absolvovalo 164 vystoupení. Je to záslužná podpora našeho pěveckého umění a zároveň měřítko schopností, jednak naší první scény s cizinou, jednak ostatních operních scén u nás s Národním divadlem. A je zajímavé, že bilance Prahy je lepší ve srovnání s cizími umělci než s mimopražskými. Na hosta zvučného jména se členové Národního divadla „vytahují“, kdežto u domácích předpokládají, že oni se musí snažit dosáhnout výše Národního divadla. Tak tedy skvělí umělci jako Menotti, Mazaroff, Tygesen a Sarobe byli zatlačeni ve svých vystoupeních Krásovou, Otavou a i jinými, zatímco hosté z domácích scén, jako Blachut a Jelínková, vynikli daleko nad některé pražské hvězdy. Národní divadlo má ovšem mnohem lepší předpoklady pro práci, než aby mohlo ztratit svůj primát. Ale slyšeli jsme Zachardovou, Blachuta, Hakena a Nedbala, všechny z olomoucké scény, byli jsme překvapeni, jak vysokou úroveň v Olomouci mají. Blachut je typickým příkladem, co může udělat provinciální scéna ze zpěváka. Na venkově je mnohem poctivější práce, vážnější i odpovědnější. Známe Blachuta z výstupních koncertů pražské konservatoře. Neřekli bychom tenkrát, že již dnes bude stát před vstupem do Národního divadla. Kdo však měl příležitost poznat práci olomouckých, ten by si přál přestěhovat Olomouc do Prahy. Vychovat zpěváka je největší odpovědnost. V Praze ji nemají. Co hlasů bylo zbytečně zkaženo. A přitom si v Praze sólista zazpívá maximálně dvanáctkrát v měsíci – to je už podřadný, normálně osmkrát. V Olomouci zpívá tenorista dvacátého pátého v měsíci 27. představení a basista 31.! V Praze se chlubí šéf opery tím, že zpěváky nepřetěžuje. Ale práce zpěváka nezničí, je-li dobrá. Zpěvák potřebuje velkou péči, zvláště mladý. U Národního divadla známe případ ztráty hlasu u Ž. Napravilové a ti, kteří přišli k hlavní scéně naší opery ještě nevyzrálí, se již nevyšvihli nad svou výkonnost. Blachutův vstup do Národního divadla je již hotovou věcí. Konečně tenor, dobrý tenor! Ti, kteří s ním budou pracovat, si musí uvědomit, že o tak dobré tenory je velká nouze. Ani Zachardová a Haken a ti hosté, které jsme poznali jako representanty brněnské scény – Jelínková a Jedenáctík – nemají daleko do Národního. Jistě, že chceme, aby tam dosáhli svého vrcholu a ne, abychom nedbalostí byli ochuzeni o dobré umělce!“Olomoucké divadlo nové tenoristy za Beno Blachuta nemělo ihned, jak dokládá zpráva z 8. července 1941 v Národní práci vydávané v Moravské Ostravě: „(…) Tenorista Blachut již Národnímu divadlu podepsal a bude nahrazen tenoristou Mecnarovským z Plzně. (…) Mikuláš Mecnarovský v Olomouci však zpíval pouze v 6 operetních premiérách v sezóně 1941–42“.

Jak to v Olomouci v tenorovém oboru po Blachutově odchodu do Prahy bylo, psalo České slovo 22. dubna 1942; jehož autor (šifra -sh-) vyslovil naději v pokračování věhlasu pěvců působících dosud na této moravské scéně.

„Pět tenorů u olomouckého divadla
V jednom z našich denních listů byla přetřásána otázka krise tenorů na našich scénách. Není sporu o tom, že skutečných hrdinných tenorů velkého formátu, schopných působit v Národním divadle v Praze – téměř nemáme. Poněkud lepší je to s lyrickými tenory. Máme však dostatek mladých nadějných tenoristů, je však nutno, aby jim divadla věnovala náležitou pozornost a možnost k zdokonalení a vypracování. Tuto práci již dlouho dělá olomoucké divadlo, které objevilo řadu talentů, jež vychovalo i pro Národní divadlo. Loni odešel z Olomouce do Národního divadla tenorista B. Blachut a basista E. Haken. Správa divadla si však dovedla ihned najít náhradu. Pro příští sezónu angažovala pět tenoristů, K. Hausera a dr. P. Kurze pro hrdinný obor, O. Pavlise a dr. R. Vonáska pro lyrický obor a osvědčeného Jarku Sobotu pro buffo. Mimo tyto pěvce se ucházelo o angažmá ještě několik velmi nadaných mladých tenoristů. V první řadě dr. Fr. Dutka, jehož hlas je mimořádně silný, velmi pěkného zabarvení, jistý i ve vysokých polohách. Jeho pohostinské vystoupení v opeře Marta, až na některé nedostatky hereckého projevu, bylo velmi úspěšné. Druhým rovněž úspěšným hostem byl J. Pospíšilík z Prahy. V Olomouci nelze tedy mluvit o nedostatku tenorů.“

Doplňme k uvedeným jménům stručnou informaci o jejich působení v Olomouci, pokud se to podařilo laskavostí paní Věry Šmídové z archivu Moravského divadla v Olomouci zjistit:

František Dutka (*1910 †1979) zde zpíval od března 1942 do října 1946, k jeho rolím patřil Vašek, Rodrigo v Otellovi, Vítek v Daliboru, Jiří v Jakobínu, Jurodivý v Borisi Godunovovi, dokonce Hajný v Rusalce.

Karel Hauser byl členem olomouckého souboru od sezony 1942–43; nastudoval Ctirada v Šárce, Dalibora, Prince, Cavaradossiho a poslední premiérovanou rolí byl Boris v Kátě Kabanové v září 1948.

P. Kurz měl v Olomouci na repertoáru jen 6 úloh od května 1942 do konce sezony 1944; byli mezi nimi Dalibor, Rechtor z Příhod lišky Bystroušky, Basilio ve Figarově svatbě.

Otakar Pavlis (*1913 †?) zůstal olomouckému divadlu věren dlouhá léta. Po Beno Blachutovi převzal Víta v Tajemství, Alfréda v Traviatě, Prince, a následovalo dalších dvacet pět tenorových rolí, k nimž dále patřila nová nastudování Jeníka v Prodané nevěstě, Prince v Rusalce, Fausta, Ladislava ve Dvou vdovách. Od sezony 1949–50 přechází do operety, v níž působí až do roku 1987. Zcela poslední Pavlisovou úlohou na olomoucké scéně byl Hanzl v činohře Hodinový hoteliér Pavla Landovského, který měl premiéru v březnu 1990.

J. Pospíšilík v databázi olomoucké opery veden není.

Jaroslav Sobota (*1903 †1970), od roku 1933 trvale členem olomoucké opery.

Rudolf Vonásek (*1914 †1995), členem olomoucké opery v letech 1943–1945.V archivu Moravského divadla v Olomouci jsou v souboru listin náležejících ke jménu Beno Blachut uloženy i následující dva dokumenty: kopie poděkování divadla za jeho dvouletou práci a dopis skromně dokládající pěvcovu náklonnost k prvnímu místu umělecké cesty.

„19. srpna 1941
Velevážený pan
Beno Blachut, člen opery Národního divadla v Praze

Družstvo Českého divadla v Olomouci při Vašem odchodu ze svazku zdejšího divadla k Národnímu divadlu v Praze vyslovuje Vám uznání za Vaši úspěšnou činnost u Českého divadla v Olomouci. Po dvě léta byl jste členem opery a svědomitou prací, obětavou pílí, skvělými výkony získal jste si zaslouženě všeobecné obliby. Na úspěších, kterých naše opera v posledních sezónách doma v Olomouci a všude na zájezdech docílila, máte značný podíl, za který jsme Vám trvale vděčni.

Děkujeme Vám srdečně za Vaši krásnou spolupráci a přejeme Vám v novém působišti na naší vrcholné scéně to nejlepší.

Poroučíme se Vám
v dokonalé úctě oddaní
předseda (Dr. Sedláček)
jednatel (Jan Blatný/?/)“

(Poznámka: jméno jednatele Družstva Českého divadla v Olomouci je jako pravděpodobné doplněno podle divadelní ročenky pro sezonu 1940-41.)

Dostalo se jim pokorné i hrdé pěvcovy odpovědi:

„Praha 28 / VIII. 1941
P.T. Družstvu Českého divadla v Olomouci.

Za Váš krásný a milý dopis z dne 19 / VIII. 1941 Vám vzdávám co nejsrdečnější díky.

Ujišťuji Vás, že na Olomoucké divadlo nezapomenu a že práce na olomouckém jevišti mne opravdu těšila.
Děkuji Vám ještě jednou za tu milou pozornost a přeji olomouckému divadlu, u kterého jsem začínal, aby nadále vzkvétalo a umělecky rostlo.

S projevem upřímné úcty oddaný

Beno Blachut
člen Národního divadla v Praze“(Pokračování)

Prameny a fotografie: archiv Moravského divadla Olomouc,  archiv rodiny Blachutovy, archiv redakce