Osudy Beno Blachuta (6)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Beno Blachut v operách Leoše Janáčka

Už pouhý výčet skladeb Leoše Janáčka, které Beno Blachut interpretoval, je rozsáhlý. Zahrnuje opery, písně a vedle živých vystoupení byly z nich pořízeny rovněž gramofonové či rozhlasové nahrávky. Seřadíme-li jednotlivé opusy podle data jejich vzniku, pak jsou to tyto:
* Hospodine, pomiluj ny
* Amarus
* Ukvaldská lidová poesie v písních
* Otče náš
* Její pastorkyňa
(Laca)
* Elegie na smrt dcery Olgy
* Šest národních písní, jež zpívala Gabel Eva
* Na Soláni Čarták
* Věčné evangelium
* Zápisník zmizelého
* Výlety páně Broučkovy
(Matěj Brouček; Zjevení básníka Svatopluka Čecha – pouze gramofonová nahrávka)
* Slezské písně
* Káťa Kabanová
(Boris)
* Příhody lišky Bystroušky (Hostinský Pásek – pouze gramofonová nahrávka)
* Glagolská mše
* Věc Makropulos
(Albert Gregor; Hauk-Šendorf – pouze gramofonová nahrávka)
* Z mrtvého domu (Filka Morozov; Stařičký vězeň)

Blachutův oddaný vztah k hudbě Leoše Janáčka je patrný nejen z jeho nahrávek – a zůstává jistě zaznamenán i ve vzpomínkách pamětníků – ale dosvědčují to i recenzenti jeho vystoupení či pěvec sám ve svých vyprávěních zachycených hudebními kritiky a historiky.

„Snad to bylo již na konzervatoři, kde jsem se seznamoval s Janáčkem, především však při svém prvním angažmá u olomoucké opery v letech 1939 až 1941, kde jsem poprvé nastudoval roli Lacy. Tato role, kterou jsem tehdy zvládl za tři týdny, mne tak uchvátila, že jsem jí zůstal věren po celou dobu své pěvecké kariéry, zejména v Národním divadle. Zde k Lacovi postupně přistupovaly i další janáčkovské postavy a jejich studium, zejména v nezapomenutelné spolupráci s dirigentem Václavem Talichem, mne pak k Janáčkovi připoutalo navždy. To je ovšem jedna stránka věci. Druhou je nepochybně to, že pocházím z Ostravska, z kraje, který s Janáčkovým Lašskem sousedí, že Janáčkovo inspirační prostředí je zároveň prostředím, které znám a které je mi bytostně blízké. Janáčkova melodika, styl, výraz vyrůstá přesně z týchž kořenů, kterými jsem i já spjat se svým rodným krajem. Proto zpívat to, co Janáček napsal, bylo pro mne vždy tak samozřejmým a tak blízkým, že mi studium jeho rolí a pěveckých partií nikdy nedělalo nejmenších obtíží. Vyjadřoval se tak, jak já jsem cítil, a já pak přirozeně zpíval tak, jak si to asi Janáček představoval.“
(Beno Blachut v rozhovoru s muzikologem Oldřichem Pulkertem: Janáčkova hudba je mi bytostně blízká. Hudební rozhledy, roč. 31, č. 9, 1978, s. 402-404.)

Když Beno Blachut přišel do Národního divadla, byla na repertoáru Její pastorkyňa nastudovaná v roce 1941. Lacu zpíval až při předposlední repríze 17. června 1944 a byla mu rovněž svěřena derniéra 2. července. V ostatních představeních Lacu zpíval Josef Vojta, kterého, stejně jako Blachuta, přijímal Václav Talich po jeho úspěších v olomoucké opeře, ale již v roce 1937.

Blachut byl oceněn především z hlediska hlasového a technického. Již touto úlohou byl považován za nejlepšího tenoristu souboru. „Obsazení bylo premiérové s výjimkou úlohy Lacy, jež tentokrát připadla, nikoliv poprvé, Beno Blachutovi. Jeho Laca – proti pojetí Vojtovu – je tvrdší, méně chlapecký, méně sympatický, zato pěvecky velmi zdatný v tuhé síle krásného tenoru.“
(stál: Jubilejní „Její pastorkyňa“ v Praze. Lidové noviny, Brno, 5. 7. 1944)Pochválil jej i další z recenzentů:
„Beno Blachut zpíval poprvé v posledním představení Janáčkovy Pastorkyně Lacu a jistě byl tu zcela na místě, neboť jeho hlasové prostředky, které jej staví na první místo v řadě tenorů ND, jsou výhodně uzpůsobeny k dramaticky vypjaté úloze. Bylo by škoda, kdyby ji zpíval jen jednou.“
(zn: Z opery Národního divadla, České slovo, 22. 6. 1944)

Poněkud nespokojeně vyznělo jiné kritické hodnocení Blachutova obsazení do Janáčkovy opery:
„Laca nově přidělený p. Blachutovi získal sice na zvuku, ale podstatně mu chybí zřetelné propracování, dodržování dynamických znamének a v obraznosti herecké. Po Lacovi p. Schütze ND pro tuto postavu prostě nemá vhodného pěvce.“
(K. L.: Její pastorkyňa k 90. výročí narozenin skladatelových. Národní střed, 6. 7. 1944)

V polovině padesátých let vyzvedl kritik Vladimír Bor význam role Lacy Klemeně pro vývoj Blachutova umění: „Třetí velkou postavou zpěvohry je Laca v podání Beno Blachuta. Je kupodivu, jak Blachut přilnul v dnešním létě své umělecké i životní cesty k postavám, jako jsou Laca či Ondřej v Krútňavě. Snad lidový, dělný původ umělcův, snad rodové kořeny moravské přispívají k tak živoucímu ztotožnění se s těmito postavami. Jedno je jisto, že hlasem, výrazem zpěvu, zjevem i hrou vytváří Blachut při svém vysokém pěveckém umění v Lacovi jednu z nejpravdivějších postav své dlouhé umělecké dráhy. Vychází mu nejen vroucí opravdovost Lacova (na příklad „Uctivo vás prosím o požehnání…“), ale i vznětlivá jeho citovost, zažehovaná žárlivostí (v 1. aktu).“
(Bor, V.: Nastudování Janáčkovy „Její pastorkyně“ v Národním divadle, Hudební rozhledy, roč. 8, č. 5, 1955, s. 228-230.)

Do úlohy Lacy byl Blachut obsazen ve čtyřech následujících inscenacích, přičemž ve třech, vždy v režii Luďka Mandause, zpíval premiéru; bylo to 15. března 1946, 15. února 1950 a 28. ledna 1955. Dne 30. května 1969 mělo premiéru další nastudování této opery, a to Hanušem Theinem, Beno Blachut v ní účinkoval od reprízy 14. února 1970 celkem třináctkrát; představení konané 10. června 1973 bylo věnováno jeho jubileu, Števu zpíval Ivo Žídek, Jenůfu Libuše Domanínská a Kostelničku Naděžda Kniplová. Bylo to zároveň poslední Blachutovo účinkování v roli Lacy na scéně Národního divadla. Bohužel není dokumentován počet představení Její pastorkyně v Olomouci; v Národním divadle Lacu zpíval celkem dvaadevadesátkrát.

Vedle známé nahrávky firmy Supraphon z roku 1956 s dirigentem Jaroslavem Voglem, existuje bohužel nevydaný televizní záznam představení z 5. června 1966 v obsazení Libuše Domanínská (Jenůfa), Naděžda Kniplová (Kostelnička), Beno Blachut (Laca), Ivo Žídek (Števa) a další. Představení dirigoval Jaroslav Vogel.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář