Otakar Hostinský a jeho zásadní vliv v oblasti české opery

  1. 1
  2. 2
Otakar Hostinský, významná osobnost teorie kultury, přesahující svým rozměrem český region, by oslavila 2. ledna roku 2022 své 175. výročí narození. Ač jeho názory na estetiku byly z určité části již překonány, řada jeho studií se stala základem pro další výzkum. Pro vývoj české opery měly zásadní význam jeho studie o principech „Wagnerovského dramatu“. Pro domácí hudební kulturu má vedle kritické a hudebněvědní aktivity i publicistiky také důležitý dopad jeho praktická libretistická činnost, která vychází z jeho mnohaletých výzkumů v historii operního libreta a především rytmických i přízvučných principů českého jazyka užívaných při operním zpěvu. Především Hostinského libreto k opeře Nevěsta messinská Zdeňka Fibicha je pozoruhodné svým formálním přístupem ke klasické německé látce.

Otakar Hostinský (zdroj Archiv Národního divadla)
Otakar Hostinský (zdroj Archiv Národního divadla)

Ač je Otakar Hostinský (2. ledna 1847 Martiněves u Roudnice – 19. ledna 1910 Praha) označován dostupnými encyklopedickými prameny především jako estetik, jeho vědecký, organizační a publikační záběr byl mnohem širší. Pocházel z úřednické rodiny a po jednoročním studiu na právnické fakultě přestoupil na pražskou filozofickou fakultu. Ve studiích pokračoval ročním pobytem v Mnichově (1867–68) a završil je doktorátem v Praze roku 1869. Od té doby působil v několika významných kulturních listech jako novinář a redaktor, zejména publikoval hudební kritiky v časopisech Dalibor, Hudební listy, Květy, Pokrok a Lumír. Vedle hudebních kritik vycházely také jeho divadelní a výtvarné recenze. Díky výborné jazykové vybavenosti mohl uveřejňovat příspěvky i v německém časopise Politik. Jeho mnohostranná kritická a popularizační činnost je spjata zvláště s Národními listy.

Z ekonomických důvodů přijal v letech 1874–1876 místo vychovatele ve šlechtických rodinách. V roce 1876 se v rámci příprav na habilitační řízení vrátil do Mnichova a v témže roce strávil stipendijní pobyt v Itálii. Následujícího roku byl na základě habilitačních spisů jmenován soukromým docentem pro dějiny a estetiku hudby, roku 1883 mimořádným a roku 1892 řádným profesorem všeobecné estetiky. Již od roku 1877 přednášel dějiny umění na Akademii výtvarného umění v Praze, dále pak na Pražské konzervatoři a Uměleckoprůmyslové škole. Významné jsou jeho aktivity ve spolku Umělecká beseda, organizační zásluhy při budování Národopisného muzea i trvalé příspěvky k vytvoření vědecké platformy humanitních oborů na Karlově univerzitě. Otakar Hostinský se vedle recenzní činnosti pro oblast opery, činohry a hudby věnoval i kritické práci v oblasti výtvarného umění. Podílel se na odhalení nepravosti Rukopisu královédvorskéhoRukopisu zelenohorského. Napsal několik důležitých statí do Riegrova a Ottova naučného slovníku. Značnou část své profesionální dráhy se zabýval i studiem české lidové písně. Znalosti písňové deklamace ho vedly k formulaci zásad operní deklamace v českém jazyce, kde trvale potvrdil pravidla přízvučnosti jako deklamačního principu. Méně rozsáhlá je jeho činnost překladatelská a vlastní umělecká tvorba.

Jako estetik vyšel z empirie a její důsledné aplikace v oblasti vědeckého poznání v oboru humanitních věd. Reagoval na rozsáhlou dobovou diskuzi o poměru realismu a idealismu i postavení realismu v umění, včetně vlivu francouzského naturalismu a učení Charlese Darwina na evropskou tvorbu. Prosazoval koncepci svébytnosti uměleckých druhů a oborů. Velký význam přikládal společenské podmíněnosti tvorby i percepce umění. Ve formulování vlastní koncepce svébytnosti a možné integrace uměleckých žánrů sehrál významnou roli jeho první mnichovský pobyt, kdy se seznámil s prováděním operních děl Richarda Wagnera i teoretickou základnou jeho Gesamtkunstwerku, tedy díla, ve kterém je organicky propojeno více druhů umění za kontroly jediného autora. Wagnerovské syntetické umělecké formě věnoval i svůj habilitační spis Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Aesthetik (Hudební krásno a Gesamtkunstwerk z hlediska formální estetiky, 1877) a tento přístup ho trvale a hluboce ovlivnil v další práci.

Operu, zejména moderní hudební drama „Wagnerovského typu“, stavěl vedle programní symfonické hudby na pomyslný vrchol hierarchie uměleckých oborů. Byl neúnavným propagátorem a popularizátorem Wagnerových myšlenek (například v zásadním příspěvku pro Hudební listy: „Wagnerianismus“ a česká národní opera, 1870), kdy dlouhodobě vysvětloval principy zpěvoherní estetiky z pohledu „Wagnerianismu“ a možnosti obohacení národní operní tvorby při jejich uplatnění v českých podmínkách. Trvale prosazoval dílo Bedřicha Smetany proti neoprávněné a neodborné kritice, zejména proti „Pivodově křídlu“, za což získal nepřátele v konzervativně zaměřené části muzikologické a recenzentské obce. Již na počátku sedmdesátých let devatenáctého století ho zaujalo hudební dílo mladého Zdeňka Fibicha. Průběžně recenzoval provedení jeho skladeb. Několikráte se ve svých statích také věnoval srovnání dvou skladatelských osobností Bedřicha Smetany a Zdeňka Fibicha. Stejně jako v případě Smetanově musel opakovaně hájit Fibichovu tvorbu před nařčeními z podléhání „nečeským“ vzorům a epigonství. Z jejich dlouholetého přátelství pak vzešla spolupráce na opeře Nevěsta messinská, která se v mnohém stala přelomovou událostí českých i zahraničních dějin operní libretistiky.

Otakar Hostinský jako libretista

Hostinského libretistické úkoly byly především motivovány přátelským vztahem se dvěma skladateli – se Zdeňkem Fibichem a Josefem Richardem Rozkošným (1833–1913). Pro Rozkošného napsal libreto pohádkové zpěvohry o třech jednáních Popelka (premiéra 31. května 1885 v Národním divadle). Podle tradiční látky zde vytvořil text ve volném verši, kde jen příležitostně uplatňuje rým, zejména v některých pasážích sboru. Námět známý z mnoha národních literatur je Hostinským zpracován z hlediska pohádkového: „… tak naivně, jak to činí lid – kouzlo musí zůstati činitelem hlavním, jehož váhu zmenšovati nesmí žádné racionalistické odůvodňování účinků“ (O. Hostinský v úvodu k vydání libreta). Příběh je variantou francouzské verze bez macechy, ale s ovdovělým otcem a dalšími dvěma dcerami Bělou a Miladou, kterým otec (bohatý zeman Radoslav) zcela podléhá. Čaroděj v přestrojení za žebrajícího poutníka pak dá Popelce prsten, který zajistí její proměnu pro ples u prince.

Spolupráce s tímto skladatelem měla pokračovat zhudebněním libreta s názvem Rusalka, tedy s dalším pohádkovým námětem, ke kterým skladatel silně inklinoval. Ač skladatel kompozici na libreto Augustina Eugena Mužíka podle Hostinského námětu a prvotního scénáře započal, opera zůstala ve fragmentu. Dokomponován je pouze první akt, na kterém J. R. Rozkošný pracoval ještě v roce 1911, a to již po světovém úspěchu stejnojmenné opery Antonína Dvořáka.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments