Když jste před lety hrál v Praze, zmiňoval jste, že česká hudba je vašemu srdci blízká. Jaký máte vztah k ní a k naší zemi obecně?
Můj otec pracoval v námořní dopravě a často cestoval do Československa služebně. Protože znal mou vášeň pro hudbu, vracel se domů s partiturami a deskami jako Ježíšek nesoucí poklady. To mi umožnilo vybudovat si rozsáhlou knihovnu a poznat hudební kulturu, díky které jsem objevil nejen Dvořáka, Smetanu, Nováka a Martinů, ale také rozsáhlý repertoár západní hudby, včetně Debussyho, Ravela a Poulenca. Právě díky těmto nahrávkám jsem se také poprvé setkal s uměním velkých dirigentů, jako byli Rafael Kubelík a Karel Ančerl.
Čeká vás koncert s Komorní filharmonií Pardubice. Kdo toto vystoupení inicioval?
Byl to varhaník Pavel Svoboda (ředitel Komorní filharmonie Pardubice), kterého jsem poprvé potkal na varhanním festivalu v Gdaňsku.
Spolupráce mezi varhanami a orchestrem nemusí být vždy snadná. Pomáhá, když je dirigent zároveň hráčem na klávesové nástroje, jako v případě Vojtěcha Spurného?
Je jistě praktičtější, když je dirigent zároveň varhaníkem, protože během zkoušek je často potřeba čas na změnu rejstříků, aby se zvuk varhan a orchestru vybalancoval – varhaník-dirigent tuto skutečnost okamžitě chápe. Nicméně to není nezbytné. Nejdůležitější vlastností hudebníka, ať už dirigenta, instrumentalisty nebo zpěváka, je ohleduplnost. Z toho plyne empatie, soucit, schopnost pozorného naslouchání, respekt a především láska k dobře odvedené práci.
V Pardubicích uvedete v české premiéře váš Koncert č. 5 pro varhany, smyčce a tympány, který svým obsazením odkazuje na Poulencův koncert. Co vás vedlo k napsání tohoto díla a jak byste ho představil našim čtenářům?
Moje kolegyně Ana Belén García Pérez, varhanice velkých Cavaillé-Collových varhan v bazilice Santa María del Coro v San Sebastiánu, mi navrhla, abych zvážil napsání koncertu pro varhany a dechový orchestr. Protože mě tato myšlenka zcela nepřesvědčila, reagoval jsem tím, že jsem jí místo toho poslal svůj Koncert č. 5 pro varhany, smyčce a tympány – dílo koncipované jako jakási pocta Poulencovu jedinečnému koncertu. Můj koncert se řídí klasickou třívětou formou. Dvě krajní věty, vyznačující se bujarou radostí, rámují ústřední větu s větší expresivitou.
Vaše hudba často nese středomořský temperament, ale také zvukovou barevnost francouzské hudební školy. Jak vy sám vnímáte svůj styl?
Moje hudba vychází ze dvou kořenů: levantské půdy mého dětství a francouzské hudební tradice, ve které jsem byl vychován. Z Libanonu jsem si vzal melodickou bohatost, rytmickou vitalitu a jisté modální postupy, které mohou v evropském kontextu znít exoticky. Z Francie jsem vstřebal jasnost formy, harmonickou vytříbenost a poetickou barvu Debussyho, Ravela, Poulenca, ale také třeba Gershwina a Stravinského. Komponování je pro mě způsobem, jak tyto dva světy spojit.
V Praze usednete jako člen poroty pro finálové kolo nově založené Prague Organ Competition. Jaký je váš postoj k interpretačním soutěžím?
Soutěže nikdy nejsou cílem nebo metou samy o sobě, ale mohou mladým hudebníkům poskytnout cenný prostor pro jejich rozvoj. Při hodnocení hraje roli mnoho parametrů: smysl pro provedení v rovině takříkajíc „divadelní“, registrační vyváženost, cit pro proporce, přesné zvládnutí rytmické, harmonické porozumění a schopnost vnést do interpretace obsah a hloubku. Kromě techniky vždy hledám ve výkonech autenticitu výrazu a vnitřní pravdivost, která činí provedení skutečně živým.
V současné době jste hostujícím profesorem na Královské hudební akademii v Londýně. Na co se zaměřujete ve své výuce?
Stále mám titul hostujícího profesora na Královské hudební akademii, ačkoli tam již necestuju, protože mi už bude sedmdesát. Během mého působení na Akademii jsem mi přinášelo velkou radost to, že mohu pracovat s brilantními hudebníky z mnoha různých prostředí. Moje výuka se zaměřovala zejména na improvizaci s důrazem na práci s melodickým vývojem, soudržnost harmonických postupů a hudebního jazyka obecně, smysl pro formu a proporce a umění registrace – vždy s cílem dosáhnout co nejpoetičtějšího výsledku.
Když se ohlédnete zpět, kdo vás na vaší umělecké cestě nejvíce ovlivnil a vedl?
Mou cestu hluboce formoval Jean Langlais, jehož velkorysost, lidskost a důslednost ve mně zanechaly nesmazatelnou stopu. Významnou roli v mém formování sehráli i další mistři: můj učitel orchestrace Serge Nigg, můj učitel fugy Marcel Bitsch a můj učitel harmonie Roger Boutry. Cítím se doopravdy poctěn, že se mi dostalo tak vysoké úrovně akademického a uměleckého vzdělání od tak vynikajících umělců.
Děkuji za rozhovor.
