Otellova cesta od žárlivosti k brutalitě: Vášeň a domácí násilí v nové inscenaci Státní opery

První premiéru provázely neoficiální informace o hlasové indispozici jednoho ze stěžejních protagonistů, ale k žádnému byť jen náznaku selhání nedošlo a nedovedu si představit, jak by provedení mohlo vypadat ještě lépe při plné kondici. Jago, Desdemona i Otello byli prostě skvělí. 

K nim se ještě vrátíme, nejprve pár slov o koncepci nové inscenace. Na atraktivitě představení má velký podíl režie slovenského režiséra a dramatika Martina Čičváka, který spolupracoval dlouhá léta s Činoherním klubem v Praze. Příběh o žárlivosti – na milovanou osobu, na soka v lásce, na cizí úspěch – podává tak přirozeně a barvitě, jako bychom seděli v kině a sledovali filmové drama. Akční scény se střídají s tichými a klidnými, jak to vyžaduje hudba. Nezahušťuje jeviště zbytečnou akcí pro akci nebo sebeprezentací režijních nápadů, ale ani nenudí diváka hluchými místy. Zajímavé je vyznění jeho koncepce: zatímco u mnohých inscenací jsme mohli Otella považovat v podstatě za čestného muže, který je obětí intrik a svou lásku zabije v afektu, v této inscenaci se Desdemona stává týranou manželkou –domácí násilí je dlouhodobé a systematické, a totéž je vidět i v rodině Jaga a Emilie. Otello nazve svou ženu děvkou a ponechá ji na pospas rotě strážců, pálí jí ruce a obličej nad ohněm, ponižuje ji na rautu s dóžetem Lodovicem, doslova vyhledává záminky k ponižování a trestání Desdemony při každé příležitosti. Což je typické chování tohoto typu mužů.

Čičvák se nebojí ukázat kus italského verismu na scéně (Verdiho pozdní opery, k nimž Otello patří, jsou považovány za raný verismus.) Kde je bitka, tam padají herci tvrdě na zem, když teče krev, tak ji divák vidí – například v duetu s Jagem, kde si dýkou oba pořežou dlaň nebo když se Otello na konci sám podřízne a dozpívá s krvavým krkem. Pro slabší povahy to může být příliš naturalistické. V době, kdy neznali filmové thrillery, to muselo fungovat podobně.

Kostýmy působí civilně a současně, navrhl je řecký tvůrce Georgios Vafias. Otello není černý, jeho etnickou odlišnost symbolizují dlouhé dredy a jeho asketický šatník válečníka kontrastuje s nádhernými toaletami Desdemony se zlatou orientální tiárou. Scéna Rakušana Martina Hoffera je moderní a pracuje s velkými ústředními prvky: obří vrata do paláce, celoplošná kulisa moře, shora spuštěný velitelský můstek s Otellem, monstrózní kostra korábu, dlouhý bílý závěs vytvoří intimitu manželské ložnice, vysoká zlatá židle přijímací sál atd. Častým prvkem byl také oheň – trochu se tajil dech, když kolem něj vířili tanečníci, jestli některý z nich nevzplane (choreografie Silvia Beláková). Vše umocnila světelná režie Jana Dörnera, která například vytvořila krásný kontrast mezi temným světem intrik a zářivou nevinností Desdemony s dětským sborem ve scéně zalité sluncem a zasypané květy.

Hudební nastudování měl na starosti ukrajinský dirigent Andrij Jurkevyč, druhým dirigentem je Polák Piotr Staniszewski. Ze všeho výše řečeného by nezbylo nic, kdyby hudební stránka představení byla slabá. A to se nestalo. Verdiho opeře vévodí tři hlavní figury a jejich obsazení bylo mimořádně šťastné. V roli Otella debutoval Denys Pivnickij, rodák z Charkova, který žije v Miláně a vystupuje v předních evropských scénách včetně pražského Národního divadla. Jeho Otello byl vášnivý, vzteklý, něžný, dokázal herecky – ale hlavně výrazově – vytvořit muže, který se mění v psychopatické monstrum. Jak se v tichosti plížil k vyděšené Desdemoně, to byl výkon hodný hororu. Pivnickij má mohutný tenor temnějšího zabarvení, který dobře korespondoval s jeho atletickou figurou bojovníka. Vynikající výkon podala i moldavská sopranistka Olga Busuioc, byla Pivnickému rovnocennou partnerkou a také pro ni to byl debut v roli Desdemony. Její výkonný soprán má mladou energii, příjemnou barvu, občas se mi zdálo, že v dynamice poněkud tlačí zbytečně na pilu nebo jí o chloupek ujede přesnost v intonaci, ale na celkový dojem to nemá vliv. Neskutečně inspirující byl Jago v podání polského barytonisty Mikołaje Zalasińského. Nejen že dokázal geniálně vystihnout zášť, prohnanost manipulátora a duševní zkaženost postavy. Promítnul to do výrazu a dokonce i rozdílného témbru svého hlasu – když slabošským hláskem našeptával jedovatá slůvka Otellovi. Jeho výkon zanechal silný dojem, démoničtějšího záporáka jsme na operní scéně dlouho neviděli. 

Na české pěvce zbyly role Emilie (Kateřina Jalovcová), Cassia (Martin Šrejma), Roderiga (Josef Moravec), dóžete Lodovica ztvárnil Jurij Korotkov. Sbory (sbormistr Adolf Melichar) byly připraveny s pečlivostí, v orchestru jen zřídka zatahala za uši intonace (cella), jinak byl přesvědčivým spolutvůrcem hudebního dramatu na scéně.

Premiéra ve Státní opeře dává naději, že pražský divák může zažít pravé verdiovské drama, aniž by za ním musel cestovat do zahraničí.

Hodnocení: 90%

Giuseppe Verdi: Otello
premiéra 26. září 2024, 19:00 hodin
Státní opera, Praha

Hudební nastudování: Andrij Jurkevyč
Režie: Martin Čičvák
Scéna: Hans Hoffer
Kostýmy: Georges Vafias
Choreografie: Silvia Beláková
Světelný design: Jan Dörner
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková

Otello: Denys Pivnickij
Jago: Mikołaj Zalasiński
Desdemona: Olga Busuioc
Emilia: Kateřina Jalovcová
Cassio: Martin Šrejma
Roderigo: Josef Moravec
Lodovico: Iurie Maimescu / Oleg Korotkov
Montano: Jan Hnyk
Hlasatel: Martin Kreuz / Libor Novák
Vedovella: Pavla Horká / Adéla Abdul Khaleg

Dirigent: Andrij Jurkevyč / Piotr Staniszewski