Pablo Ferrández: Chtěl bych pozorovat Stradivariho při práci

Letos přijíždíte na festival Dvořákova Praha, Beethovenův Trojkoncert C dur, op. 56 zahrajete společně s houslistkou Alexandrou Conunovou a klavíristou Dmitrijem Šiškinem. Hráli jste společně již někdy v minulosti?
S Alexandrou Conunovou i Dmitrijem Šiškinem se sice osobně znám, ale dosud jsem neměl příležitost si s nimi zahrát. Těším se, že je poznám zase o kousek blíž – v osobní i v hudební rovině. Před pražským koncertem máme naplánováno několik zkoušek.

S orchestry vystupujete především jako sólista. Kdybyste však měl mít nějaký svůj ustálený komorní soubor, pro jaké nástrojové uskupení byste se rozhodl? Jsou nějaké komorní skladby, které máte obzvlášť rád?
Nejbližší je mi asi klavírní trio, pro toto uskupení bylo napsáno mnoho skvělých skladeb. Mezi má nejoblíbenější klavírní tria patří Čajkovského Klavírní trio a moll, op. 50 a Brahmsovo Klavírní trio č. 1 H dur, op. 8.

Jste známý i jako tvůrce na YouTube, kde kromě jiného sdílíte s ostatními hudebníky tipy jak cvičit a jak se zlepšit ve hře na violoncello – ačkoliv violoncello nikde nastálo nevyučujete, vedete občas mistrovské kurzy, například na loňském ročníku Dvořákovy Prahy. Jak přistupujete k této formě výuky, kdy studenta vidíte jen jednou?
Mistrovské kurzy jsou podle mě pro studenty nesmírně obohacující. Alespoň z mé vlastní zkušenosti to tak vnímám. Kdykoliv jsem se jako student kurzů účastnil, pokaždé jsem si z nich něco odnesl – ať už vám nový učitel na kurzech řekne něco, co vám ve hře pomůže, nebo ne, vždy vás minimálně přinutí se nad svojí hrou zamyslet „novýma ušima“. Navíc vás na mistrovských kurzech neposlouchá jen učitel. Kurzy bývají zpravidla otevřené veřejnosti, a tak si před publikem můžete cvičit svoji nervozitu jako na koncertě.

Kdybyste si mohl vybrat tři historické osobnosti z hudebního prostředí, se kterými byste rád povečeřel, které byste si vybral? Co byste s nimi probíral za témata?
Napadají mě houslař Antonio Stradivari a skladatelé Ludwig van Beethoven a Robert Schumann. Stradivariho bych poprosil, aby mě vzal do své houslařské dílny. Rád bych ho pozoroval při práci – předpokládám, že musel být nesmírně citlivý, rozuměl dřevu, rezonanci, energii zvuku jako málokdo. U Beethovena a Schumanna by mě zajímalo, jak přemýšlí o hudbě, jak ji cítí. Zkusil bych je přesvědčit, aby si se mnou nějaké skladby zahráli, třeba by po dvou třech skleničkách vína souhlasili!

To jsou hezky živé představy. Napadá mě, jak často se vám zdají sny o hudbě?
O hudbě se mi zdá často! Hned mi naskakují vzpomínky na různé noční můry. Jednou se mi například zdálo, že jsem měl na koncertě na poslední chvíli zaskočit za nemocného klavíristu. Byl jsem vyzván, abych zahrál jeden z Rachmaninových klavírních koncertů v úpravě pro violoncello, což jsem samozřejmě ve svém repertoáru neměl. A představení začínalo za pět minut. Co jsem mohl dělat? Byla to zkrátka noční můra, neměl jsem na vybranou. Přišel jsem na pódium, začal hrát, bylo to čím dál tím horší, až jsem to neunesl a probudil se.