Pan dirigent. Před 100 lety se narodil Jaroslav Krombholc

Jaroslav Krombholc se narodil 30. ledna 1918 ve středočeském městě Mělník v muzikantské rodině. Ulice, v níž Krombholcovi bydleli a v níž Jaroslav prožil svá dětská a chlapecká léta, nese dnes jméno slavného rodáka. A občané města na soutoku Labe a Vltavy jsou na svého někdejšího spoluobčana dodnes pyšní i jinak. Na jeho počest jsou pořádány koncerty a v roce 2016 mu byl udělen in memoriam Zlatý řád města Mělníka.

Hudbě se věnoval už od dětství. Ještě jako student mělnického gymnázia zkomponoval pro ochotnický divadelní soubor Vojan hudbu k představení Stroupežnického Našich furiantů. Tato inscenace byla nastudována ke slavnostnímu otevření Masarykova kulturního domu. Po maturitě v roce 1937 studoval na Pražské konzervatoři kompozici u Otakara Šína, na mistrovské škole Vítězslava Nováka a dirigování u Pavla Dědečka. Souběžně s tím se věnoval až do uzavření vysokých škol na podzim roku 1939 studiu němčiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde navštěvoval rovněž hudebně-vědné přednášky profesora Zdeňka Nejedlého.

V té době stále udržoval kontakt s rodným městem jako sbormistr Pěvecko hudebního sdružení a spolupracoval rovněž s místním Komorním sdružením. Pokračovala i jeho spolupráce s ochotníky ze spolku Vojan a věnoval se pilně komponování. V letech 1940–1942 dokonce navštěvoval na konzervatoři u profesora Aloise Háby čtvrttónovou a šestitónovou hudbu a nadále se zdokonaloval ve hře na klavír. Jako dirigent a skladatel spolupracoval v letech 1939–1941 s Divadlem D Emila Františka Buriana.

Zásadní zlom přišel poté, kdy začal v roce 1940 navštěvovat mistrovskou dirigentskou školu Václava Talicha. Talich a spolu s ním i další vynikající dirigentská osobnost Národního divadla Zdeněk Chalabala záhy poznali mimořádný Krombholcův talent a od 1. dubna 1940 byl angažován jako korepetitor do operního souboru Národního divadla.

Záhy Jaroslav Krombholc dostal příležitost i za dirigentským pultem. Poprvé se tak stalo 9. června 1941, kdy dirigoval Sukovu hudbu k Zeyerovu Radúzovi a Mahuleně v inscenaci, kterou nastudoval Václav Talich. Radúze pak dirigoval ještě třikrát včetně derniéry. Po Zeyerově a Sukově poetickém díle následovaly další příležitosti (Janáčkova Její pastorkyňa, Smetanův Dalibor, Mozartova Figarova svatba). První inscenací, kterou sám připravil, byla opera Pavla Bořkovce Satyr, jejíž premiéra se uskutečnila 8. října 1942.

V únoru 1944 se konala premiéra jeho další inscenace, kterou bylo Poupě Otakara Ostrčila. Mezi tím se také představil jako dirigent České filharmonie a od 1. ledna 1944 se po odchodu Jaroslava Vogela stal šéfem opery ostravského divadla. Zde nastudoval Smetanovu Hubičku, Foersterovu Evu a velký úspěch sklidil provedením Smetanovy Mé vlasti, kterou uvedl s operním orchestrem ve výroční den Mistrova úmrtí, 12. května 1944. Ostravské působení přerušilo uzavření českých divadel 1. září 1944.

Po osvobození se s Jaroslavem Kromhholcem setkáváme znovu v Národním divadle 27. června 1945 při představení Dalibora. Od té doby působil v Národním divadle už natrvalo. K Daliborovi přibyla v únoru roku 1946 rovněž Libuše a v průběhu sezony nastudoval a řídil inscenace čtyř dalších českých oper. Byly to Foersterova Eva, Lucerna Vítězslava Nováka, pražská premiéra Burianovy Maryši, v níž v režii Ferdinanda Pujmana role Maryši a Francka ztvárnili Ludmila Červinková a Václav Bednář, a Fibichova Nevěsta messinská.

Bylo jasné, že do Opery Národního divadla přišla vyzrálá dirigentská osobnost. Jarmila Brožovská v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci hodnotí Jaroslava Krombholce následovně:

„Měl smysl pro měkkou barvitost orchestrálního zvuku i pro emocionálně silný průběh zvukového dění. V dramatické výstavbě operního díla a ve výkladu hudebních a dramatických vět a frází je pokračovatelem Zdeňka Chalabaly, vytvořil si však osobitý styl, který se vyznačoval rovnováhou citové a racionální složky ve zvukovém vyjádření.“

Během první poválečné sezony byl Jaroslav Krombholc členem tříčlenného kolektivního vedení opery, které spolu s ním tvořili Otakar Jeremiáš a Karel Nedbal. Když byl Otakar Jeremiáš jmenován Zdeňkem Nejedlým šéfem opery, Krombholc s Nedbalem se stali jeho náměstky.

Ve druhé poválečné sezoně Jaroslav Krombholc nastudoval dvě další premiéry: Čajkovského Evžena Oněgina a Mozartovu Figarovu svatbu.

Po výměně ve funkci ministra kultury, kterým se stal národní socialista Jaroslav Stránský, se v roce 1947 do divadla vrátil Václav Talich. V divadle ale, bohužel, Talich nepobyl dlouho; jen pár dní po převratu v únoru 1948 Talich odvolán a na vedoucí funkci opět přišel Nejedlého favorit Otakar Jeremiáš.  Myslím si, že pro divadlo to byla nesmírná škoda, protože trojice dirigentů Talich – Chalabala – Krombholc plus další dirigenti, především z mladých další dva velice talentovaní Talichovi žáci Rudolf Vašata a Václav Kašlík, by vytvořila vedoucí tým, který by mohli Praze všude závidět.

Nemá smysl meditovat nad tím, co by kdyby. Ale dovolím si ocitovat profesora Václava Holzknechta, který o Krombholcovi řekl, že „má po Talichovi onen pronikavý a podrobně studijní přístup a vyžaduje jeho splnění“.

V sezoně 1947–1948 jej čekaly další velké úkoly. Byly jimi pražská premiéra Kubelíkovy Veroniky (první uvedení bylo již dříve v Brně pod taktovkou autora) a první provedení kompletní první verze Prokofjevovy opery Vojna a mír, jejíž premiéra byla 25. června 1948. V trojici ústředních rolí Nataši Rostovové, Andreje Bolkonského a Pierra Bezuchova vystoupili Maria Tauberová, Teodor Šrubař a Beno Blachut, představitelem maršála Kutuzova byl Karel Kalaš.

26. února 1948 poprvé Jaroslav Krombholc dirigoval v zahraničí, a to přímo na jedné z nejprestižnějších operních scén, ve Vídeňské státní opeře, Janáčkovu Její pastorkyňu. Železná opona, jež nás právě v oněch dnech na léta oddělila od demokratického světa, způsobila, že páté Krombholcovo představení, které se konalo 21. března, bylo ve Vídni na dlouhá léta jeho posledním. Znovu se tam mohl vrátit až o jedenáct let později.

V létě 1948 došlo k fúzi Opery Národního divadla s Velkou operou 5. května, jejíž budova dostala název Smetanovo divadlo, ale repertoár na této scéně byl zaměřen spíše na zahraniční tituly, byť se tam samozřejmě hrály tituly z domácí tvorby. Nebylo výjimkou, že paralelně vedle sebe běžely dvě inscenace, například Prodané nevěsty, jedna v historické budově a druhá v divadle „u nádraží“, jak se v herecké hantýrce někdy budově bývalého Německého divadla říkalo.

Jaroslav Krombholc se stal v té době takřka výsadním interpretem díla Bedřicha Smetany a českých oper dvacátého století. A tak po Ostrčilové Honzově království následovala na jaře 1949 inscenace Dalibora, první ze tří, kterou Krombholc na Národním divadle sám nastudoval. Zde se podle slov Ivana Medka mohl „plně prezentovat s vlastní transformací temp a výrazu celku“.

Následovalo první Krombholcovo setkání s Prodanou nevěstou, ale také původní premiéra opery Otakara Jeremiáše Enšpígl a řada dalších českých titulů. Svůj smetanovský repertoár si Jaroslav Krombholc rozšířil o Dvě vdovy a Tajemství. Nastudoval novou Libuši u příležitosti Roku české hudby. Nově nastudoval i Dvořákovu Rusalku, Fibichovu Šárku a Kovařovicovy Psohlavce a scénický melodram Zdeňka Fibicha a Jaroslava Vrchlického Námluvy Pelopovy. Z titulů zahraniční provenience uvedl Sněguročku Nikolajeviče Andrejeviče Rimského-Korsakova. S mimořádným ohlasem se setkalo jeho první nastudování Suchoňovy Krútňavy na českém jevišti v roce 1953, v němž titulní roli ztvárnila Drahomíra Tikalová. A poněkud kuriózně se poprvé představil v Národním divadle jako dirigent Hubičky. Na přelomu let 1953–1954 zde třikrát tuto operu totiž dirigoval při hostování souboru Armádní opery, kterou tehdy pro zájezdy mezi vojáky založil mocný ministr opery, bývalý kroměřížský advokátní koncipient a zeť Klementa Gottwalda Alexej Čepička. Neškodí si občas Armádní operu připomenout, své umělecké začátky v ní prožila řada pozdějších významných osobností české opery a baletu.

V roce 1955 na reprezentativním zájezdu Opery Národního divadla do Moskvy Jaroslav Krombholc dirigoval čtyřikrát Smetanova Dalibora a dvakrát Fibichovu Nevěstu messinskou. V lednu 1957 se pak pod jeho taktovkou uskutečnila premiéra průlomové Hrdličkovy inscenace Mozartovy Kouzelné flétny, která ovšem byla na zásah vyšší moci záhy stažena.

Po třiceti letech, v roce 1959 vrátil (opět v režii Ferdinanda Pujmana) na scénu operu, která před tím rovněž musela opustit jeviště Národního divadla, Bergova Vojcka. V roce 1926 se o to postarala tehdejší šovinistická, klerofašistická pravice; k paradoxům první republiky, která přes všechny problémy byla skutečně demokratickým státem, patřilo i to, že inscenace byla po svém stažení z repertoáru vyznamenána státní cenou. V Krombholcově a Pujmanově nové inscenaci zpíval premiéru a řadu repríz jeden z největších talentů české opery poválečných let, jeden z mála skutečných wagnerovských pěvců v dějinách české opery, žel předčasně zesnulý basbarytonista Ladislav Mráz.

Mírná politická obleva, která přišla na přelomu padesátých a šedesátých let a vyvrcholila takzvaným Pražským jarem v roce 1968, přinesla Jaroslavu Krombholcovi řadu mimořádných úkolů, v nichž se prezentoval jako dirigent par excelence v rozličných typech špičkových operních děl. V operním souboru se tehdy o prosazování progresivních moderních děl a progresivních inscenačních směrů výborně starali jeho šéf, hudební skladatel Jan Seidel, a dramaturg profesor Václav Holzknecht.

Připomeňme alespoň některé inscenace z tohoto období, jež vstoupily do zlaté pokladnice historie naší první operní scény. Byly to dvě inscenace oper Richarda Strausse, první uvedení Elektry na českém jevišti a Salome, Prokofjevova Láska ke třem pomerančům ve výtečné režii velkého přítele českého divadla Georgije Ansimova anebo Šostakovičova Katěrina Izmajlová.

Jmenujme dále světovou premiéru Cikkerova Vzkříšení, pro pamětníky nezapomenutelnou Juliettu Bohuslava Martinů, v níž zazářili ve dvojici hlavních rolí Krombholcova milovaná choť, jež jej věrně provázela celým životem, Maria Tauberová a Ivo Žídek, Brittenova Alberta Herringa a legendárního Dona Giovanniho, jehož premiéra se v režii Václava Kašlíka ve skvělém výtvarném řešení autorů scény Josefa Svobody a kostýmů Jana Skalického konala 7. února 1969.

Mimořádnou pozornost věnoval Jaroslav Krombholc uvádění novinek českých autorů. Znovu se vrátil k Burianově Maryše. Znamenitá byla jeho dvě nastudování Jeremiášových Bratří Karamazových, z dalších jmenujme Pauerova Žvanivého slimejše, který byl uveden v jednom večeru s jednoaktovkou jeho dirigentského kolegy Zdeňka Folprechta Lásky hra osudná na námět hry bratří Čapků.

V tomto období se rovněž setkala s výborným diváckým i kritickým ohlasem Fibichova a Vrchlického kompletní trilogie Hippodamie, kterou Jaroslav Krombholc nastudoval v režii Karla Jerneka.

Ruku v ruce s domácími úspěchy šly úspěchy zahraniční. V roce 1959 se v inscenaci Prodané nevěsty vrátil do Vídeňské státní opery. Do roku 1972 působil jako její pravidelný spolupracovník. Dirigoval poté v divadle na vídeňské Okružní třídě téměř šest desítek představení, z toho třiadvacetkrát Prodanou nevěstu a dvacetkrát Její pastorkyňu. S režisérem Jernekem nastudovali ve Vídni Šostakovičovu Katěrinu Izmajlovou, v níž titulní roli ztvárnila Ludmila Dvořáková, a Mozartova Idomenea.

Z Krombholcových dalších úspěšných hostování připomeňme alespoň několik inscenací českých oper v nizozemském Amsterdamu a především v Londýně. V roce 1959 to byl v Královské opeře Covent Garden Musorgského Boris Godunov a později Prodaná nevěsta. V roce 1979 na pozvání tehdejšího šéfa English National Opera, velkého přítele české hudby Sira Charlese Mackerrase, na této scéně nastudoval Mozartova Dona Giovanniho.

S operním souborem Národního divadla Jaroslav Krombholc absolvoval řadu mimořádně úspěšných zahraničních zájezdů. Zmiňme se alespoň o hostování v bruselské královské opeře La Monnaie s Její pastorkyňou v roce 1958 a o dvou výjezdech na Mezinárodní festival ve skotském Edinburghu. V roce 1964, kdy tam Opera Národního divadla skvěle obstála v mimořádně náročné mezinárodní konkurenci, se Krombholc představil třemi svými inscenacemi. Bylo to první uvedení Smetanova Dalibora na britských ostrovech, Káťa Kabanová a Cikkerovo Vzkříšení. O šest let později si tam zopakoval Dalibora a vedle toho dirigoval rovněž Prodanou nevěstu a první uvedení Janáčkových Výletů pana Broučka ve Spojeném království.

V letech 1968–1970 byl Jaroslav Krombholc šéfem Opery Národního divadla. Z jeho inscenací v tomto období si připomeňme ještě kromě již zmíněných (Don Giovanni, Prodaná nevěsta a Výlety páně Broučkovy) také Foersterovu Jessiku, nové nastudování Libuše a Fibichovy a Sukovy pohádky Radúz a Mahulena. V roce 1971 nastudoval svou jedinou wagnerovskou inscenaci, kterou byla Valkýra. O rok později odchází z angažmá v Národním divadle a stává se šéfdirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. V této funkci působil šest let až do chvíle, kdy ho zdravotní důvody donutily odejít do důchodu.

Ani v té době Jaroslav Krombholc nepřerušil kontakt s Národním divadlem. Vracel se zde k řadě svých starších inscenací a z těch nových připomeňme jeho třetí setkání s tvorbou Sergeje Prokofjeva v jeho opeře Semjon Kotko.

Ve funkci šéfdirigenta Symfonického orchestru Československého rozhlasu Jaroslav Krombholc definitivně prokázal, že je stejně zdatným dirigentem děl symfonických jako operních, i když do dějin české hudby vstoupil především především jako jedinečný interpret oper. Na koncertech uvedl řadu děl soudobých českých skladatelů (Jan Seidel, Václav Dobiáš, Karel Šrom, Tomáš Vačkář a další). Velkou pozornost věnoval dílům skladatelů dvacátého století (Claude Debussy, Dmitrij Šostakovič, Sergej Prokofjev a další). Stejně intenzivně se věnoval i tvorbě klasiků. Na koncerty zval četné špičkové zahraniční dirigenty, jako byli například Gennadij Rožděstvenskij, Serge Baudo, Sir Charles Mackerras a další).

Posledními dvěma inscenacemi Jaroslava Krombholce v Národním divadle byly Weberův Čarostřelec a jeho nové nastudování Foersterovy Evy. Naposledy stanul za dirigentským pultem 24. ledna 1983 při představení Weberova Čarostřelce.

Jaroslav Krombholc velmi často doprovázel jako klavírista svou choť Mariu Tauberovou pří jejích koncertních vystoupeních.

Přečtěte si takéOsobnosti české opery: Maria Tauberová

Výsostné dirigentské umění Jaroslava Krombholce se naštěstí zachovalo na četných rozhlasových a gramofonových nahrávkách. Záznamy některých oper pod jeho taktovkou existují dokonce ve více nahrávkách. Dalibor dokonce ve čtyřech. Z dalších připomeňme například dvě nahrávky Libuše, Smetanovo Tajemství, záznam Julietty Bohuslava Martinů, nahrávku opery Clauda Debussyho Pélleas a Mélisanda a mohli bychom jmenovat mnohé další skvosty.

Dirigoval také nahrávky pro televizní inscenace Káti Kabanové a Dalibora a v roce 1955 ukázky ze Smetanových oper pro životopisný film režiséra Václava Kršky o Bedřichu Smetanovi Z mého života.

Na závěr mi dovolte ocitovat několik vět z článku, který v roce 2005 věnoval památce Jaroslava Krombholce hudební publicista Alan M. Watkins:

„Ačkoli nebyl mezinárodním dirigentem v tom smyslu, jak to pojímáme dnes, jsem přesvědčen, že poskytl velký vklad pro českou hudbu nejen svým vlastním dirigentským uměním, ale také tím, že byl jedním z prvních, kdo šířili popularitu českých skladatelů v zahraničí. Především se to týkalo Leoše Janáčka. Byl vynikajícím interpretem jeho oper, ale Krombholcovy hudební zájmy byly široké a různorodé. Obdivoval Ravela, Šostakoviče, Debussyho, stejně jako české skladatele. Miloval skladbu Tři drobné liturgie Oliviera Messiaena… Jako osobnost se těšil velké oblibě u hudebníků. Byl vždy zdvořilý, nikdy nezvedal hlas.“

A v tomto duchu se sám Jaroslav Krombholc vyjádřil v dokumentu, který o něm natočila v roce 1970 Československá televize. Na otázku, která zněla: „Jak byste si přál, aby se na vás vzpomínalo?“ Odpověděl: „Jako na dirigenta, který publiku poskytoval hudební zážitky, ale také bych si přál, aby na mne vzpomínali moji hudebníci, protože bez nich bych nemohl dosáhnout naplnění svých záměrů. Já mohu pouze nabídnout svou představu a oni ji realizují. Vždy jsem se snažil o partnerský vztah a byl bych rád, kdybych v tom měl úspěch.“

Jaroslav Krombholc zemřel 16. července 1983 v Praze. Pohřben je na mělnickém hřbitově. O dvacet let později byly v hrobě uloženy i ostatky jeho choti, Marie Tauberové.