Panochovo a Pražákovo kvarteto: Jásot a obdiv kvartetnímu umění

Panochovo kvarteto, ČSPKH 2018 (foto Zdeněk Chrapek)

Komorní hudba nejvyššího kalibru jde do srdcí posluchačů přímo a bez vnějších efektů. Nejsou na to potřeba opulentní životopisy, barevné nástroje, naplněné sportovní haly, webové stránky, Facebook, reklamní klipy ani standing ovations. Její hloubka je jak v úžasných kompozicích, tak v poctivé přípravě a zaujetí interpretů. V době nedávno minulé byla u koncertů Smetanova, Janáčkova nebo Vlachova kvarteta nejen televize ale v Českém rozhlase bylo možno slyšet fundované rozbory o interpretaci vrcholných děl komorního repertoáru. Tato platforma je zcela pryč a za běžný týden je možno slyšet jen minimum kvartetní literatury. V Praze je to především Český spolek pro komorní hudbu, který pečuje o tradice a dává abonentům to, co je jim nejmilejší. Včerejší večer toho byl opět důkazem. Mozart, Dvořák, Mendelssohn a jejich stěžejní díla.

Obdivovali jsme intenzivní a niterné provedení všech skladeb. Vždy s naprostým respektem k partituře i ke skladateli. Panochovo kvarteto, které spolu hudebně i lidsky souzní již 52 let, předvedlo s plným soustředěním prezentovat durové a mollové nálady a jemné melodie Mozartova Kvarteta C dur, KV 157 ozdobené jemnou hrou primária Jiřího Panochy. Druhou část s použitím saltus durius sculus ve třetím taktu bych možná cítil volněji a bolestněji, ale jedná s o mladého komponistu, jehož city a prožitky jsou odlišné.

“Violový kvintet”, op. 97 Antonína Dvořáka zazněl poprvé pro stejný pořadatelský spolek v provedení Českého kvarteta před 124 lety. Pražákovo kvarteto s hostujícím Josefem Klusoněm interpretovalo melodickou partituru naprosto soustředěně, a pokud se zdál nástroj primária méně průrazný, v intimních částech za doprovodu pizzicato svítil. Po celou skladbu svými barvami dominovala především barva nástroje violisty souboru Miroslava Sehnoutky i hostujícího Josefa Klusoně. I když občas nebylo vše stoprocentní. Ale o tom přece interpretační umění není. Dvořákova hudba tančila, pochodovala, uchvacovala nezaměnitelným způsobem a oblažovala.

Panochovo a Pražákovo kvarteto, ČSPKH 2018 (foto Zdeněk Chrapek)

Mendelssohnův Oktet, op. 2 je plný vervy, symfonického charakteru a brilance. Je také dílem velmi diskutabilním. Part a disproporce sólových houslí nesoucí hlavní melodie je velkým soubojem s ostatními sedmi protihráči. Dílo je často hráno v orchestrální verzi proto, aby vícenásobné obsazení partu prvních houslí více dominovalo. I part druhého violoncella bývá nahrazován kontrabasem znějícím o oktávu níže. Také posazení hráčů na pódiu hraje velkou roli. Na včerejším koncertě zvukově dominovala violoncella sedící bohužel korpusem k publiku. Zřetelně převládaly proti ve zvuku méně zářivým houslím primária. Hráči obou kvartet však dokázali vytvořit neuvěřitelně barevnou atmosféru, která evokuje pohádky i strašidelné výjevy. Pro mě je to dílo čistého génia a navíc je úžasné, že Mendelssohnovi bylo jenom šestnáct let. Interpretace byla plná barev a registrů a zejména Scherzo a Finále se svou sedmihlasou dvojitou fugou posluchače uvedlo do extáze.

 

Rudolfinum – Dvořákova síň, 10. prosince 2018
Český spolek pro komorní hudbu

Panochovo kvarteto: Jiří Panocha – 1. housle, Pavel Zejfart – 2. housle, Miroslav Sehnoutka – viola, Jaroslav Kulhan – violoncello

Pražákovo kvarteto: Jana Vonášková – 1. housle, Vlastimil Holek – 2. housle, Josef Klusoň – viola, Michal Kaňka – violoncello

Program:

Wolfgang Amadeus Mozart: Smyčcový kvartet C dur, K 157

Antonín Dvořák: Smyčcový kvintet Es dur op. 97

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Oktet Es dur op. 20

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na