Komorní hudba nejvyššího kalibru jde do srdcí posluchačů přímo a bez vnějších efektů. Nejsou na to potřeba opulentní životopisy, barevné nástroje, naplněné sportovní haly, webové stránky, Facebook, reklamní klipy ani standing ovations. Její hloubka je jak v úžasných kompozicích, tak v poctivé přípravě a zaujetí interpretů. V době nedávno minulé byla u koncertů Smetanova, Janáčkova nebo Vlachova kvarteta nejen televize ale v Českém rozhlase bylo možno slyšet fundované rozbory o interpretaci vrcholných děl komorního repertoáru. Tato platforma je zcela pryč a za běžný týden je možno slyšet jen minimum kvartetní literatury. V Praze je to především Český spolek pro komorní hudbu, který pečuje o tradice a dává abonentům to, co je jim nejmilejší. Včerejší večer toho byl opět důkazem. Mozart, Dvořák, Mendelssohn a jejich stěžejní díla.
Obdivovali jsme intenzivní a niterné provedení všech skladeb. Vždy s naprostým respektem k partituře i ke skladateli. Panochovo kvarteto, které spolu hudebně i lidsky souzní již 52 let, předvedlo s plným soustředěním prezentovat durové a mollové nálady a jemné melodie Mozartova Kvarteta C dur, KV 157 ozdobené jemnou hrou primária Jiřího Panochy. Druhou část s použitím saltus durius sculus ve třetím taktu bych možná cítil volněji a bolestněji, ale jedná s o mladého komponistu, jehož city a prožitky jsou odlišné.
“Violový kvintet”, op. 97 Antonína Dvořáka zazněl poprvé pro stejný pořadatelský spolek v provedení Českého kvarteta před 124 lety. Pražákovo kvarteto s hostujícím Josefem Klusoněm interpretovalo melodickou partituru naprosto soustředěně, a pokud se zdál nástroj primária méně průrazný, v intimních částech za doprovodu pizzicato svítil. Po celou skladbu svými barvami dominovala především barva nástroje violisty souboru Miroslava Sehnoutky i hostujícího Josefa Klusoně. I když občas nebylo vše stoprocentní. Ale o tom přece interpretační umění není. Dvořákova hudba tančila, pochodovala, uchvacovala nezaměnitelným způsobem a oblažovala.
Mendelssohnův Oktet, op. 2 je plný vervy, symfonického charakteru a brilance. Je také dílem velmi diskutabilním. Part a disproporce sólových houslí nesoucí hlavní melodie je velkým soubojem s ostatními sedmi protihráči. Dílo je často hráno v orchestrální verzi proto, aby vícenásobné obsazení partu prvních houslí více dominovalo. I part druhého violoncella bývá nahrazován kontrabasem znějícím o oktávu níže. Také posazení hráčů na pódiu hraje velkou roli. Na včerejším koncertě zvukově dominovala violoncella sedící bohužel korpusem k publiku. Zřetelně převládaly proti ve zvuku méně zářivým houslím primária. Hráči obou kvartet však dokázali vytvořit neuvěřitelně barevnou atmosféru, která evokuje pohádky i strašidelné výjevy. Pro mě je to dílo čistého génia a navíc je úžasné, že Mendelssohnovi bylo jenom šestnáct let. Interpretace byla plná barev a registrů a zejména Scherzo a Finále se svou sedmihlasou dvojitou fugou posluchače uvedlo do extáze.
Rudolfinum – Dvořákova síň, 10. prosince 2018
Český spolek pro komorní hudbu
Panochovo kvarteto: Jiří Panocha – 1. housle, Pavel Zejfart – 2. housle, Miroslav Sehnoutka – viola, Jaroslav Kulhan – violoncello
Pražákovo kvarteto: Jana Vonášková – 1. housle, Vlastimil Holek – 2. housle, Josef Klusoň – viola, Michal Kaňka – violoncello
Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Smyčcový kvartet C dur, K 157
Antonín Dvořák: Smyčcový kvintet Es dur op. 97
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Oktet Es dur op. 20
