Pärtovo dílo je vydestilovanou formou víry, říká estonský sbormistr Tõnu Kaljuste

Arvo Pärt promlouval motlitbou i k sekulárnímu světu. Jeho dílo obdivují duchovní, islandská zpěvačka Björk či rocker Nick Cave. Čím si podle vás estonský rodák získal příznivce napříč celým společenským spektrem?
V Pärtových skladbách je cítit nadčasovost, která přesahuje kulturní a žánrové hranice. Jeho hudba dokáže promlouvat k široké škále lidí, protože si na nic nehraje, a přesto toho tolik nabízí, pokud je člověk ochoten naslouchat. Je jednoduchá a zároveň hluboká. V hudbě Arvo Pärta je něco velmi čistého – nenabízí jen zvuk, ale také prostor pro ticho, kontemplaci a hluboký poslech

Estonský filharmonický komorní sbor se Pärtovu dílu věnuje ve velké míře, za jeho interpretaci jste získali dvě ceny Grammy. Jak intenzivní je vaše spojení s tímto skladatelem?
Náš hudební kalendář v Estonsku je velmi pestrý a s Tallinským komorním orchestrem absolvujeme mnoho koncertů. Znám Pärtova díla od dětských písní až po symfonie. V zahraničí od nás publikum očekává především Pärtova díla – ale také díla Tormisova, Bachova a dalších.

Estonský filharmonický komorní sbor byl založen v roce 1981. Jaká byla situace s interpretací Pärtovy, respektive duchovní tvorby obecně, než v Estonsku v roce 1990 padl socialistický režim?
Před pádem socialistického režimu byla duchovní hudba v Estonsku oficiálně potlačována – nebyla považována za vhodnou pro veřejnou interpretaci a byla vyloučena ze státem podporované kultury. Přesto zákaz nebyl absolutní: duchovní hudba se hrála hlavně v koncertních sálech, nikoli v liturgickém prostředí. První veřejné koncerty s duchovní hudbou v estonštině se uskutečnily koncem 80. let 20. století. V tomto kontextu se hudba Arvo Pärta stala jakýmsi duchovním protihlasem – tichým, ale nezaměnitelným. S Estonským filharmonickým komorním sborem jsme sehráli klíčovou roli při zachování tradice interpretace a poslechu duchovní hudby – sloužili jsme jako most mezi vnitřní svobodou a vnějším omezením.

Období náboženské nesvobody v Estonsku si v Košicích připomeneme také dílem Summa, jehož původní verzi zkomponoval Arvo Pärt v roce 1977. Jak vnímáte toto zakódované poselství?
Summa je jako tiché, vnitřní vyznání víry v době, kdy byly veřejné projevy víry potlačovány. V roce 1977 nemohl Pärt dílu dát název Credo – bylo by to příliš explicitní a ideologicky nepřijatelné. Místo toho zvolil název Summa – odkaz na něco univerzálního, shrnujícího, skrytého. Je to vydestilovaná forma víry vyjádřená spíše hudbou než slovy.

Techniku tintinnabuli použil Arvo Pärt v dílech Summa, Berliner Messe či Nunc dimittis. Co znamená tintinnabuli pro posluchače, který o této kompoziční technice dosud neslyšel? Spřátelí se podle vás s tintinnabuli i návštěvníci festivalu?
Věřím, že návštěvníci festivalu se s tintinnabuli „spřátelí“, pokud dovolí sami sobě zpomalit a jednoduše poslouchat – neočekávat dramatický vývoj, ale být přítomni v tom, co je. Tato hudba nevybízí jen k poslechu, ale i k tichu. A v tomto tichu se může objevit něco hluboce osobního a smysluplného.