Pavel Haas Quartet: Šostakovič je pro nás zážitek a výzva

  1. 1
  2. 2

MZ: Ano, hudebně je to samozřejmě úplně jiné. Šostakovičův hudební jazyk patří k tomu nejoriginálnějšímu, co vůbec existuje, není porovnatelný s ničím jiným. Ale vlastně, když o tom přemýšlím – paralelu můžeme vidět právě v tom, že tato mimořádná originalita platí pro Šostakoviče i Janáčka.

Zabývali jste se i dalšími Šostakovičovými kvartety, než těmi třemi na aktuální desce?
PJ: Ano, hráli jsme i další, ale ještě tam máme mnoho výzev. Věnujeme se jim postupně, tohoto autora nelze brát mechanicky kus po kuse, protože každé kvarteto má svůj svět. Když ho chcete skutečně prožít, stojí nás to mnoho emočních sil. Takže jich nemůžeme hrát pět za sezonu.

Proč jste vybrali pro CD zrovna tyto tři?
VJ: Cítili jsme, že jsou už zralé pro záznam.

MZ: Nechceme, aby to znělo tak, že právě tyto kvartety považujeme za nejlepší. Byla to shoda více okolností, které se sečetly. Jak jsme už říkali, sedmý a osmý kvartet nás provází už od našich začátků, hráli jsme je průběžně. Hodně pro nás znamenala i úžasná možnost studovat a hrát je zrovna s Valentinem Berlinskym, na to nelze zapomenout. Abychom uvedli dvojku, to zas bylo přání Pavla Nikla. Postupně se nám to sešlo časově i vyzněním těch skladeb. Prostě přišel čas na záznam. Svou roli sehrálo i to, že tyto skladby se v protikladech a různosti v podstatě doplňují: dvojka má téměř symfonickou šíři, sedmička, nejkratší Šostakovičův kvartet vůbec, je úsporná, osmička zas velice, velice osobní. Ale všechny tři jsou dokonalé.

Který vám dal nejvíc práce?
VJ: Všechny jsou těžké, i ten krátký sedmý kvartet. Obtížná je i jednička, která se obecně považuje za nejoptimističtější, a vypadá – v uvozovkách – jako nejjednodušší. I ta nám dala mnoho práce. Technicky jsou zkrátka všechny skladby hodně těžké. Když chceme, aby fakt zněly perfektně a zároveň vyjádřily všechny emoce, které jsou v nich obsaženy, dají zabrat.

Pavel Haas Quartet 2018 (foto Zdeněk Chrapek)

Na jakou příští nahrávku se chystáte?
(Chvíli mluví jeden přes druhého, ale všichni se shodnou): Příště to budou Brahmsovy kvintety.

Budete je hrát s Pavlem Niklem?
VJ: Ano, a s Borisem Giltburgem u klavíru. Máme to naplánované až za dva roky.

To uteče. I za dva roky budou lidé poslouchat vážnou hudbu. Zaplaťpánbůh, že v záplavě té jiné – nechci říct nevážné – se vůbec ještě vydává…
VJ: Pan profesor Škampa tu záplavu nazýval „pahudbou“. Říkával: „Vypněte tu pahudbu!“ Dokázal pojmenovat věci tak přesně, až to někoho dokonce i urazilo.

MZ: Měl skvělá přirovnání, trefné přívlastky, ostré soudy.

VJ: Ano, to měl, až jsem někdy plakala… Protože vždycky všechno pojmenoval přesně, jako když uhodí hřebíček na hlavičku. Člověk se musel vždycky nad jeho výroky zamyslet. A hlavně nad sebou.

Je vidět, že stále považujete pana profesora Škampu za svého guru…
VJ: Jistě, a čím déle tu mezi námi není, tím víc na něj myslíme. Dokonce mám pocit, že ani neodešel.

Celou dobu mluvíme o nahrávání a cédéčkách, co říkáte tomu, že pozvolna „vycházejí z módy“ a že je nahrazují jiná média? Mají kompaktní disky vůbec budoucnost?
PJ: To je prostě vývoj. Ale technický pokrok neznamená, že jedno umře na úkor druhého, klidně mohou žít vedle sebe. A taky žijí. Jako nezaniklo výtvarné umění po vynálezu fotografie, divadlo kvůli filmu, televize nezlikvidovala film. Ani pošta nebyla zrušena, i když si dopisujeme mobilem a na internetu. Papírové knihy se taky nepřestaly vydávat, když přišly knihy elektronické.

MZ: Klasický záznam se zase leckde vrací, což má svůj důvod. U digitálního je totiž nebezpečí, že se ztratí, znehodnotí, zmizí. Zatímco to, co se vyryje na vinylové desce je trvalé. Není náhoda, že rozhlas si archivuje své nahrávky na magnetofonových páscích, ty spolehlivě vydrží. Přitom v mainstreamovém světě je to jakoby už překonaná technologie.

VJ: Jsou různé typy lidí, někdo je sběratel, jiný jen posluchač. Sběratel chce mít sbírku vinylových desek, a třeba manažer, který cestuje po světě, poslouchá hudbu v telefonu. Tomu se nebráním, proč by si někdo nepustil klasiku v telefonu?

Považujete za perspektivní retromódu vinylových desek, které se v posledních letech vydávají? I vaše nahrávky vyšly na vinylu…
VJ: Ano, Supraphon vydal na vinylových deskách všechna naše česká cédéčka.

MZ: Vinylové desky jsou a určitě budou pro úzký, ale o to pevnější okruh lidí, kteří milují gramofon. A takových je dost. Řekl bych, že vinyly jsou návrat ke kořenům, není to „digital“, a to je pro řadu lidí hodnota. Ale myslíme si, že cédéčka nezaniknou.

VJ: Hlavně aby nezanikla hudba… Ale to snad nehrozí.

Děkujeme za rozhovor!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat