Pavel Steidl: Nejdřív chleba a pak umění? Děsivý postoj.

Byl zde kytarista, který ví, jak se smát hudbou a sdílet vtip se svým publikem. Ale za bavičem leží vážný umělec, který rozvinul kompozici k poctě Jany Obrovské se strhujícími emocemi a velikostí. Nikdy nebyl potlesk ve stoje více zasloužen. Pavel Steidl si získal srdce a duši publika. 
(Classical guitar magazine) Pavel Steidl se narodil v Rakovníku. Na kytaru začal hrát v osmi letech a jeho prvním učitelem byl jeho bratr. Vystudoval pražskou konzervatoř, kde ho učili mimo jiné Milan Zelenka a Arnošt Sádlík. Ve studiu pokračoval na pražské Akademii múzických umění, tam jej vedl uznávaný kytarový virtuos Štěpán Rak. Mimo klasického studia sbíral Pavel Steidl zkušenosti také návštěvami mistrovských tříd, které vedli David Russell a Abel Carlevaro. Další cenné zkušenosti získal účastí v mnoha soutěžích a Italský časopis Guitart zařadil jeho jméno mezi osm nejdůležitějších světových kytaristů roku 2003 a o dva roky později obdržel cenu Classical Guitar Award 2005.

Tolik jeho stručné curriculum vitae. Jenže mnohé z toho, co je uvnitř člověka uloženo, se ale z žádného životopisu nedovíte. I proto vznikl tenhle rozhovor.

Pokud mám správné informace, v roce 1987 jste emigroval do Holandska. Z jakého důvodu jste se vrátil až v roce 2003? A s jakými pocity jste se vracel?

Dlouho jsem nenacházel smysl se vracet, pořád jsem nacházel tolik věcí, které jsem se chtěl naučit. Ať už v hudbě nebo v normálním životě. Navíc jsem si v Holandsku vytvořil zázemí, našel přátele a také jsem tam měl více klidu na svou práci. Najednou jsem cítil, že situace ve společnosti v tehdejším Československu devadesátých let bude hodně složitá a lidé si zde budou muset projít procesem, kterým jsem po příchodu do Holandska procházel i já. Naučit se žít ve svobodě se vším, co k tomu patří. Naučit se říkat, co si myslím a nést si zodpovědnost za to, co dělám. Nebát se a nekrást. Měl jsem celá léta u sebe pohled, který mi jeden kamarád v Holandsku věnoval. Stálo tam: “see more, know more, have more fun”. Jezdil jsem po celém světě a učil se, hrál, potkával nové lidi, umělce a měl spoustu legrace i smutku. Prostě žil jsem a pracoval.

Domů do Čech mne to táhlo hlavně kvůli přátelům, se kterými jsem nikdy neztratil kontakt, kvůli rodině a pak kvůli kousku kraje u Berounky, kde jsem chtěl vždycky žít a pokud jsem z těch míst odjížděl, ptal jsem se „proč?“…

Pak mi bylo čtyřicet let a uvědomil jsem si, že půlka života – jsem-li optimista – je pryč a já chci žít tady na tom místě a být více s přáteli. Také rodiče mi zestárli a začali mě potřebovat. A tak jsem to zabalil v Holandsku, koupil si zde malý domeček a cestuji teď z Křivoklátska.

Žiji na vesnici a jsem tu rád, protože jsem objevil, že jsem tu doma. Byla to intuice odejít a byla to intuice, co mne přivedla zpět. V místě, kde žiji, jsem prožíval to nejhezčí jako dítě, teenager i dospělý. Sledujete kulturní a politickou situaci v Holandsku? Tamější kultura tam údajně v posledních letech dostává stále méně peněz. Máte nějaké srovnání ČR a „Západu“?

Ach, ono je to teď všude složité, ale nakonec všude vyhrávají lidé, kteří milují to, co dělají a dokážou pro to udělat maximum. To škrtání ve financích nás snad dovede k tomu, že začneme nacházet daleko důležitější a hlubší hodnoty v tom, co děláme a nebudeme jenom zmateni…

Kdyby vás bývala zastupovala někdejší agentura Pragokoncert, zůstal byste doma?

Ale já na Pragokoncertu už byl od roku 1984, ale v lednu 1987 si mne zavolala paní vedoucí pracovnice a oznámila mi, že po dobu mé vojenské služby mne Pragokoncert zastupovat nebude a až se vrátím, tak mám zase vyhrát nějakou soutěž a pak se uvidí, jestli tu spolupráci obnovíme. Pragokoncert byla filiálka ministerstva vnitra… Brrr, raději nevzpomínat. Někdejší špičkoví pracovníci jsou teď současnými manažery. Občas je potkám v hotelech v Japonsku, jak pořád dělají to samé. Prodávají umělce do zahraničí… Inu, kdo byl úspěšný v byznysu za socialismu, tak co teprve v kapitalismu.

Ne, asi bych odešel i tak, v tom Holandsku se dalo dýchat. Když jste prišel na úřad a řekl jste svoje jméno, tak vám to každý uvěřil. Nebyla povinnost se prokazovat nějakým dokladem, prostě vám věřili. To už je minulost. Cosi se nás snaží na planetě kontrolovat a ovládat. Mají na to velice účinné prostředky a hlavně peníze a nám vsugerovali, jak strašně moc je potřebujeme…

V jednom rozhovoru jsem se dočetl, že Supraphon odmítl natočit vaši desku a nakonec ji vydal Naxos a dostala se tak do celého světa. Jak vidíte s odstupem české agentury či vydavatelství?

Supraphon měl politiku jednoho kytaristy – myslím Lubomíra Brabce – a jiného již zastupovat nechtěl… Nijak jsem se na ně nehněval. Vlastně mně pomohli. Teď nějak na vydavatelství nemyslím. Internet dává jiné šance a jiné možnosti dnes cokoliv natočit a pustit to do světa, je to mnohem jednodušší. Daleko těžší je najít posluchače.

Pojďme ke klasické kytaře. Když hrajete Bacha, jsou to obvykle transkripce houslových skladeb – nezávidí vám třeba houslisté, že máte o jednu strunu víc?

To snad ne! Já nejsem přesvědčen, že Bach je pro kytaru tím nejvhodnějším skladatelem. Samozřejmě je velice užitečné ho znát a studovat, ale nehrát na jevišti za každou cenu a jen proto dokázat, že to také jde. Hřebík zatlučete i samovarem, ALE PROČ samovarem. Některé skladby a hlavně Ciaccona d moll však znějí krásně. Více kytaře svědčí loutnový Sylvius Leopold Weiss.Co si myslíte o zesilovačích a reproduktorech ke klasické kytaře? Používáte je také?

Problém kytary není v síle zvuku, ale v akustice sálu, ve kterém hrajete.

Někteří soudobí skladatelé již předem počítají se zesíleným zvukem při hře s orchestrem a je to tak dobře. Těch pár klasických koncertů s orchestrem zesílení nepotřebuje, jsou napsány tak, že je kytara dobře slyšet, pokud je sál dobrý.

Někdy hraji i sólové koncerty zesílené – hlavně v Mexiku a Jižní Americe – a dokážu si to užít, protože vybavení je špičkové a mistr zvuku to umí. Také v kytarovém kvartetu zvuk zesilujeme, ale to je druhem hudby, který hrajeme. Není to však něco, co dělám opravdu rád.

O kterých českých kytaristech můžete říct, že jsou špičkoví?

V minulých letech bylo těch jmen několik: Zelenka, Mikulka, Rak a jiní… Dneska se začínají objevovat noví mladí hráči, kteří mají opravdu budoucnost. To je dobře.

Mezi širší veřejností jsou asi nejfrekventovanějšími kytaristy Štěpán Rak a Lubomír Brabec. Cítíte se být jejich konkurentem? Nebo jste kolegové…?

Já si strašně vážím každého, kdo se svojí prací a talentem dostal tam, kde je. Štěpán Rak je pro mne jeden z největších talentů, které jsem poznal a měl tu čest u něho studovat a sledovat jeho práci. O Lubomíru Brabcovi toho příliš nevím. Nemám totiž televizi. Ve světě jsem se s ním ještě nepotkal a rád bych si poslechl jeho koncert. Je to přes dvacet let, co jsem ho slyšel…

Myslíte si, že mladá generace kytaristů, studenti konzervatoří či vysokých škol se uživí hraním a učením? Není těchto absolventů příliš mnoho?

To opravdu nevím. V Holandsku byl problém, že školy, pokud chtěly fungovat, musely brát každého, s talentem i bez talentu. A absolventů pak bylo mnoho. Nebyla místa a každý měl pocit, že pokud má ten svůj diplom, má právo i hrát koncerty. Pak bylo dost práce pro psychology…

Každý by měl co nejdříve zjistit, jaký talent v sobě přesně má a ten rozvíjet. Školy v tom moc dobře nefungují. Hlavně ty základní. Učíme se tolik zbytečností a je málo času a prostoru zjistit, co doopravdy jsme a tak se stáváme něčím, co nejsme a jsme z toho nešťastní. Jak pan Werich říká: “když už člověk jednou je….“Jaké vidíte hlavní rozdíly v hudebním školství v různých zemích?

Myslím, že systém tady je lepší, než kde jinde. Záleží však na daném učiteli, kolik toho je schopen a ochoten sdílet. V současné době jsou pro studenty populární země Německo a Rakousko. Podmínky pro pedagogy i studenty tam jsou ale daleko lepší, než u nás.

Já – být  znovu studentem – šel bych asi do Itálie. Systém sice není nejlepší, ale hudba tam teče proudem z krajiny a ze zdí měst i hrdel lahví…

A co interpretační soutěže – není jich příliš moc?

Mám pocit, že soutěže jsou velice užitečné pro děti, ale v pozdějším věku ti soutěžící vypadají jak tenisoví hráči.

V mé době bývalo těch soutěží málo. Snad tři? Ale v porotách seděli opravdu umělci a osobnosti. Pamatuji si, že v té naší byl Alexander Tansman, Maria Luisa Anido, Antonio Lauro…

Máte koncerty s houslistkou Gabrielou Demeterovou. Se kterými dalšími českými hudebníky spolupracujete?

Já měl to štěstí hrát s našimi špičkovými houslisty. S Ivanem Ženatým, Janem Opšitošem a Gabrielou Demeterovou. Moc si to užívám a jsem rád za zkušenosti s nimi.

Vystupujete rád v České republice? Je vůbec mezi pořadateli hudebních festivalů zájem o klasickou kytaru?

V České republice vystupuji moc rád a vycházím vstříc, jak jen to jde. Zásluhou takových lidí, jako Milan Zelenka, zakotvila kytara v Čechách na koncertních podiích. Byla to jeho velká zásluha, že naše hudební festivaly na kytaru reagují a zvou si nás na svoje festivaly a koncertní večery. Jeho, Mikulkova a Myslivečkova.

Váš kytarový recitál se teď uskuteční také na festivalu F. L. Věka v Dobrušce, poslední říjnovou neděli, tedy v den, kdy náš rozhovor vyjde. Bývá publikum v malém městě jiné oproti Praze nebo zahraničí?

Já publikum ctím všude a nehodnotím nikde. Každý koncert je jiný a každé publikum je originál a zaslouží si, abych ze sebe vydal to nejhezčí, co v dané chvili dokáži.

Je něco, co byste rád změnil nebo ovlivnil?

Mohu měnit jenom sám sebe. I když pokud hrajeme hudbu a používáme řeč, může to dokázat lidem otevírat jiné dymenze. Kultura, umění a hudba kultivuje nás všechny. Vychovává nás.

Ten materialistický postoj, že nejdříve chleba a pak umění, mně vždy připadal děsivý. Jako by neexistovala harmonie mezi tím, co nahmatáme a tím, co není možno uchopit, protože to jenom protéká. Představte si větu: Již jsem tak bohat, že si můžu dovolit i koupit knihu…

Na co se naopak těšíte?

Být více doma a mít více času na hraní! Protože já tu kytaru a hudbu a přírodu a lidi okolo sebe opravdu moc miluju.

Děkuji za rozhovor!

www.pavelsteidl.com

Foto archiv Pavla Steidla