Pavel Steidl: Nejdřív chleba a pak umění? Děsivý postoj.

  1. 1
  2. 2

Byl zde kytarista, který ví, jak se smát hudbou a sdílet vtip se svým publikem. Ale za bavičem leží vážný umělec, který rozvinul kompozici k poctě Jany Obrovské se strhujícími emocemi a velikostí. Nikdy nebyl potlesk ve stoje více zasloužen. Pavel Steidl si získal srdce a duši publika. 
(Classical guitar magazine) Pavel Steidl se narodil v Rakovníku. Na kytaru začal hrát v osmi letech a jeho prvním učitelem byl jeho bratr. Vystudoval pražskou konzervatoř, kde ho učili mimo jiné Milan Zelenka a Arnošt Sádlík. Ve studiu pokračoval na pražské Akademii múzických umění, tam jej vedl uznávaný kytarový virtuos Štěpán Rak. Mimo klasického studia sbíral Pavel Steidl zkušenosti také návštěvami mistrovských tříd, které vedli David Russell a Abel Carlevaro. Další cenné zkušenosti získal účastí v mnoha soutěžích a Italský časopis Guitart zařadil jeho jméno mezi osm nejdůležitějších světových kytaristů roku 2003 a o dva roky později obdržel cenu Classical Guitar Award 2005.

Tolik jeho stručné curriculum vitae. Jenže mnohé z toho, co je uvnitř člověka uloženo, se ale z žádného životopisu nedovíte. I proto vznikl tenhle rozhovor.

Pokud mám správné informace, v roce 1987 jste emigroval do Holandska. Z jakého důvodu jste se vrátil až v roce 2003? A s jakými pocity jste se vracel?

Dlouho jsem nenacházel smysl se vracet, pořád jsem nacházel tolik věcí, které jsem se chtěl naučit. Ať už v hudbě nebo v normálním životě. Navíc jsem si v Holandsku vytvořil zázemí, našel přátele a také jsem tam měl více klidu na svou práci. Najednou jsem cítil, že situace ve společnosti v tehdejším Československu devadesátých let bude hodně složitá a lidé si zde budou muset projít procesem, kterým jsem po příchodu do Holandska procházel i já. Naučit se žít ve svobodě se vším, co k tomu patří. Naučit se říkat, co si myslím a nést si zodpovědnost za to, co dělám. Nebát se a nekrást. Měl jsem celá léta u sebe pohled, který mi jeden kamarád v Holandsku věnoval. Stálo tam: „see more, know more, have more fun“. Jezdil jsem po celém světě a učil se, hrál, potkával nové lidi, umělce a měl spoustu legrace i smutku. Prostě žil jsem a pracoval.

Domů do Čech mne to táhlo hlavně kvůli přátelům, se kterými jsem nikdy neztratil kontakt, kvůli rodině a pak kvůli kousku kraje u Berounky, kde jsem chtěl vždycky žít a pokud jsem z těch míst odjížděl, ptal jsem se „proč?“…

Pak mi bylo čtyřicet let a uvědomil jsem si, že půlka života – jsem-li optimista – je pryč a já chci žít tady na tom místě a být více s přáteli. Také rodiče mi zestárli a začali mě potřebovat. A tak jsem to zabalil v Holandsku, koupil si zde malý domeček a cestuji teď z Křivoklátska.

Žiji na vesnici a jsem tu rád, protože jsem objevil, že jsem tu doma. Byla to intuice odejít a byla to intuice, co mne přivedla zpět. V místě, kde žiji, jsem prožíval to nejhezčí jako dítě, teenager i dospělý. Sledujete kulturní a politickou situaci v Holandsku? Tamější kultura tam údajně v posledních letech dostává stále méně peněz. Máte nějaké srovnání ČR a „Západu“?

Ach, ono je to teď všude složité, ale nakonec všude vyhrávají lidé, kteří milují to, co dělají a dokážou pro to udělat maximum. To škrtání ve financích nás snad dovede k tomu, že začneme nacházet daleko důležitější a hlubší hodnoty v tom, co děláme a nebudeme jenom zmateni…

Kdyby vás bývala zastupovala někdejší agentura Pragokoncert, zůstal byste doma?

Ale já na Pragokoncertu už byl od roku 1984, ale v lednu 1987 si mne zavolala paní vedoucí pracovnice a oznámila mi, že po dobu mé vojenské služby mne Pragokoncert zastupovat nebude a až se vrátím, tak mám zase vyhrát nějakou soutěž a pak se uvidí, jestli tu spolupráci obnovíme. Pragokoncert byla filiálka ministerstva vnitra… Brrr, raději nevzpomínat. Někdejší špičkoví pracovníci jsou teď současnými manažery. Občas je potkám v hotelech v Japonsku, jak pořád dělají to samé. Prodávají umělce do zahraničí… Inu, kdo byl úspěšný v byznysu za socialismu, tak co teprve v kapitalismu.

Ne, asi bych odešel i tak, v tom Holandsku se dalo dýchat. Když jste prišel na úřad a řekl jste svoje jméno, tak vám to každý uvěřil. Nebyla povinnost se prokazovat nějakým dokladem, prostě vám věřili. To už je minulost. Cosi se nás snaží na planetě kontrolovat a ovládat. Mají na to velice účinné prostředky a hlavně peníze a nám vsugerovali, jak strašně moc je potřebujeme…

V jednom rozhovoru jsem se dočetl, že Supraphon odmítl natočit vaši desku a nakonec ji vydal Naxos a dostala se tak do celého světa. Jak vidíte s odstupem české agentury či vydavatelství?

Supraphon měl politiku jednoho kytaristy – myslím Lubomíra Brabce – a jiného již zastupovat nechtěl… Nijak jsem se na ně nehněval. Vlastně mně pomohli. Teď nějak na vydavatelství nemyslím. Internet dává jiné šance a jiné možnosti dnes cokoliv natočit a pustit to do světa, je to mnohem jednodušší. Daleko těžší je najít posluchače.

Pojďme ke klasické kytaře. Když hrajete Bacha, jsou to obvykle transkripce houslových skladeb – nezávidí vám třeba houslisté, že máte o jednu strunu víc?

To snad ne! Já nejsem přesvědčen, že Bach je pro kytaru tím nejvhodnějším skladatelem. Samozřejmě je velice užitečné ho znát a studovat, ale nehrát na jevišti za každou cenu a jen proto dokázat, že to také jde. Hřebík zatlučete i samovarem, ALE PROČ samovarem. Některé skladby a hlavně Ciaccona d moll však znějí krásně. Více kytaře svědčí loutnový Sylvius Leopold Weiss.Co si myslíte o zesilovačích a reproduktorech ke klasické kytaře? Používáte je také?

Problém kytary není v síle zvuku, ale v akustice sálu, ve kterém hrajete.

Někteří soudobí skladatelé již předem počítají se zesíleným zvukem při hře s orchestrem a je to tak dobře. Těch pár klasických koncertů s orchestrem zesílení nepotřebuje, jsou napsány tak, že je kytara dobře slyšet, pokud je sál dobrý.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat