Pavel Zemek-Novák: Svět je neustálým a fascinujícím seznamováním bez konce

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Pavel Zemek-Novák (*14. října 1957) patří ke skladatelům, jehož osobitý styl je ukotven v pokoře a reflexi. Studoval na brněnské konzervatoři a JAMU ve třídě Miloslava Ištvána. Vzdělání si doplnil stipendijními pobyty v Paříži i Velké Británii. Jeho dílo čítá přes sto komorních a orchestrálních skladeb. Od roku 1987 je profesorem na Brněnské konzervatoři.

Pavel Zemek Novák (zdroj Konzervatoř Brno)

Posluchač, který má zájem o současnou českou hudbu si může najít vaše skvěle formulované promluvy, které se týkají zvláštností vaší hudby, její estetiky (například na Fóru N21), nicméně Opera PLUS má poměrně širokou obec čtenářů a řekněme, že někteří z nich od vás ještě nic neslyšeli. Mohl byste nějak přiblížit, čím je vaše hudba specifická? Jaké své skladby byste jim doporučil k poslechu a proč?
Na to není snadná odpověď. Ta otázka se totiž dotýká toho, co to ta naše práce je a jak ji sami hodnotíme. Co se nám podařilo, ale také co jsme nedotáhli, i když to tak nevypadá. Sami o tom totiž dobře víme.

Sám za sebe – čím je ta moje hudba specifická: Nechtěl jsem přejímat podstatu věci od jiných a hledal jsem si vlastní cestu v jednohlase. Když si někdo všimne, že jsem bloudil po své vlastní pěšině, tak to bude úplně stačit. Slyšel jsem, že když naše práce – v tomto případě naše hudba – zaujme jediného člověka, mělo to smysl. Je to skromné, je to pravdivé. Třeba jen ta snaha o vlastní cestu může někoho zaujmout.

A jaké moje skladby doporučit? To je ještě složitější. Představím si malé, ale věrné publikum, které přichází na soudobou hudbu. Představím si poučené operní nebo filharmonické publikum velkých kulturních center. To všechno jde. Ale co třeba taky vězni na Mírově, kteří mohou mít puštěné rádio (nebo mě tam může někdo pozvat?), taky lidi bez domova někde u Svitavy. Nebo někdo, komu je opravdu těžko na Žlutém kopci… a to vše už ten výběr hodně komplikuje. Měl bych najít něco, co může být aspoň trochu společného pro všechny, i když třeba skrytého. Asi bych jim přehrál Světlo svíce pro sólovou kytaru, to je o naději. A Stabat Mater pro sólovou harfu a Sedm Slov Kristových na kříži pro smíšený sbor o tom, že i když je nám nejhůř, tak nejsme sami. A místo něčeho většího třeba jen kratinké Beránky.Nejsou skoro slyšet, ale jsou na obloze. Ze samovazby nebo z intenzivní pomoci na to nebe nemusí být vidět.

Vnímáte jako přirozený „objektivní“ základ strukturace hudby alikvotní řadu a z hlediska tektoniky řekněme „melos“, frázování dechu, kroku, zkrátka nějaké ty antropologické základy, které umožňují, aby nás hudba harmonizovala a přirozeně jsme ji chápali i bez hudebního vzdělání a vysvětlování?
Pro mne je ten náš okolní i vnitřní svět neustálým a fascinujícím seznamováním bez konce. A vnější svět je tou alikvotní řadou doslova prostoupen, i když v nejrůznějších podobách. Mám z okna asi dva kilometry vzdálené vlakové nádraží v Židenicích. Vlaky tam často dobržďují ve velkém intervalu dolů s neuvěřitelnou barevností a v ostrém časovém fragmentu. Naproti přes blok mám husovický kostel s nádhernými zvony, které mi zní přímo do okna, a které se po celé čtvrti rozléhají s dlouhým lomeným dozvukem. Jeden z těch zvonů se rozezní jen třikrát do roka, jiný se hlásí každou čtvrthodinu… Motory jsou vždy namíchané v dur, ty letecké vydají za celý orchestr. Budík tiká ve velké tercii, v podobném rozsahu vrní žárovka, výraznou invenci mají i vrzající dveře… Je to podivuhodný svět, který nás provází a prostupuje. Je to všechno rozeznívání alikvotních řad na různých materiálech a skoro neexistuje zvuk, který by neměl tónovou výšku a nedal se zazpívat. Vždyť i ty šumy jsou často namíchané. To vše má různou intenzitu a barevnost, svou vlastní časovost…

Definice struktury je složení částí. Tak třeba melodická linie je ve zpěvu a u dechových nástrojů dechem či způsobem dýchání limitovaná a jde o výrazné prostoupení duševní a tělesné námahy; vypětí ve vysokých hlasových a nástrojových polohách jde často na hranice možností. K tomu navíc tónová výška je daná, ale „život nám přináší rytmus,“ jak říká Janáček. Metrorytmus nám melodickou linii oživuje, naplňuje.  Například rakouský skladatel Alban Berg vkládá do tvarování melodické linie i znak lidského dechu, a to v podobě kratších melodických oblouků. Hledá přirozený projev, přirozené tvary. A ta alikvotní řada je v hudbě ten nejzákladnější moment, ten, který nás doslova obklopuje a který je společný veškeré hudbě. Vždyť my ani nemluvíme, každý z nás svým osobitým způsobem zpívá, i když podobně řeči. A při bližším zkoumání jde o projev blízký některým dechovým nástrojům. O pile raději nechci mluvit… (smích)

Člověk je takový malý vesmír a rychlost zmíněného dýchání, rychlost srdeční frekvence, chůze a další, náleží do našeho jedinečného mnohovrstevnatého časového „orloje“, ve kterém žijeme a podle kterého vnímáme také hudbu a zejména její časový průběh. To nás zajímalo od nepaměti – třeba už u Aristotela jsou o tom velmi přesné a originální úvahy, třeba o délce znějícího akordu.

A jak s tím vším pracovat dnes?
Věřím v možnost pokračování v tom, co se osvědčilo jako přirozené:  nástrojová melodická linie (respektive mélos – tedy součet všech tónů melodické linie), vytvořená na způsob linie vokální. Metrorytmus se základem kolem vteřiny (48 – 72 úderů za minutu, tedy tempo blízko přirozené srdeční frekvenci), tak aby nepůsobil neurózu.

Člověk sám v sobě zápasí o přirozené chování a myšlení, směřuje k dobru, ke kráse, harmonii. Předat vypracovanou partituru co nejčistší, je pro skladatele úkol napořád; pokračovat třeba v rozvíjení toho, aby se nástroje rozeznívaly v jednohlase, aby se v prostoru navzájem  „nepotlačovaly“. Věřím, že taková snaha je srozumitelná i bez (odborného) vzdělání.

5 2 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments