Pavel Zemen zahájil koncertní sezonu na JAMU

Již po několik let Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně nabízí posluchačům vážné hudby kulturní vyžití v podobě koncertní sezony, probíhající zpravidla po celou dobu akademického roku. Součástí programu bývají nejen mimořádné koncerty s jasně vymezeným uměleckým záběrem, nýbrž také koncerty posluchačů fakulty či laureátů soutěží. Právě koncert laureáta soutěží, jenž se konal 9. října 2019 v koncertním sále HF JAMU, plnil roli zahajovacího koncertu sezony 2019/2020.

Jediným interpretem večera byl klavírista a posluchač doktorského studia na tamější fakultě Pavel Zemen. Již od útlého věku se účastnil a stal laureátem řady soutěží v České republice i v zahraničí. Zkušenosti má rovněž s vystupováním jako sólista tuzemských filharmonií, s účinkováním na hudebních festivalech nebo se studiovým a rozhlasovým nahráváním. V rámci svého současného studia se pod vedením Aleny Vlasákové zabývá vývojem klavírní fantazie se zaměřením na období romantismu, vhodně korespondujícího s volbou skladeb, jež během večera zazněly.

Program, který se od oznámení koncertu po jeho konání částečně změnil, sestával ze čtyř děl pro sólový klavír. Hned dvě skladby, tvořící první polovinu večera, pak pocházely z pera polského klavírního virtuosa z období romantismu Fryderyka Chopina, a sice Barkarola (1845–46) a Polonéza-fantazie As dur (1846). Tklivá Barkarola pak vzhledem k za okny převládajícímu deštivému počasí představovala výstižný start, ustanovující vskutku romantickou a místy až melancholickou atmosféru v sále. Pavel Zemen samotnou interpretaci skladby pojal v podobném duchu, tedy procítěně a meditativně, zároveň však ve vypjatých pasážích expresivně. Je nutné na tomto místě podotknout, že všechny skladby večera hrál zpaměti. To samotné svědčí o jeho umu interpretovat virtuosní skladby s notnou mírou uvolněnosti, symbolicky zdůrazněné trpělivým počátečním vyčkáváním klavíristy hned před začátkem Barkaroly. Vesměs tonální průběh skladby, umocněný terciovými, sextovými a oktávovými souzvuky, pak ke konci přecházel k jistému předvoji atonální hudby. Oběma Chopinem užitým kompozičním postupům se Zemenovým provedením dostalo patřičné péče.

Následující Polonéza-fantazie již plně korespondovala s badatelským zájmem Zemena, příhodně zdůrazněné dynamicky naléhavým zahráním úvodního akordu skladby. V povahou volné a improvizační fantazii, jak je obecně této formě vlastní, vynikly především kontrasty agogicky brilantně provedených pasáží. Zatímco u pianissimových, lyrických úseků nešlo přeslechnout dopadání kapek deště na okna sálu, vyostřeným částem Zemen náležitě dodal na intenzitě živelností svého projevu. Obě pozdní a zásadní klavírní díla z Chopinova katalogu, jež jsou často považována za složitá k provedení, byla interpretována s potřebnou ušlechtilostí a pochopením.

Fantazie h moll (1900), tedy bezmála desetiminutová virtuosní skladba brilantního ruského skladatele a klavíristy Alexandra Skrjabina, otevřela druhou polovinu programu. Zachmuřené a vážné první téma může být drobnou reminiscencí Chopina, nicméně kanonickou práci s druhým motivem, chromatickou harmonií a rytmickou rozdrobeností se dílo dostává do poloh Skrjabinovi vlastních. Interpret večera zde ještě jednou prokázal obeznámení s repertoárem fantazijních skladeb z období romantismu, v případě Skrjabina romantismu pozdního, a s vhodnou rozvážností postupoval až po crescendem vyhrocenou codu skladby. Právě díky naznačené rozmanitosti opusu a neustále gradujícímu, avšak konstantně oslnivému výkonu Zemena lze Fantazii h moll považovat za vrchol zahajovacího koncertu.

Poněkud jinou polohu tvorby pro klavír pak představovala závěrečná dvouvětá Sonáta (1951–1953) českého, v roce 2014 zesnulého skladatele a klavíristy Oldřicha Františka Korteho. Již úvodní trylky v nižších rejstřících klavíru anticipovaly odlišný charakter skladby. Postupné rozvíjení ústředního motivu a následná dur-mollová oscilace v první větě Maestoso příhodně podtrhla všestrannost Zemenova přednesu. Na poslech jednoznačně nejsložitější skladba večera klavíristovi nečinila sebemenší interpretační problém a po završujícím klimaxu, v němž se druhá věta Molto grave ve variaci vrací k úvodní melodii první věty, se mu dostalo zaslouženého potlesku.

Po krátkém přídavku v podobně Mendelssohnovy Písně beze slov si Pavel Zemen vysloužil ještě jeden dlouhý aplaus. Je na místě říct, že zasloužený – osobité interpretaci všech skladeb není co vytknout. Samotná propagace akce částečně však trpěla propagací 22. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Setkávání nové hudby Plus 2019, který začíná příští týden a jeho pořadatelem je HF JAMU, zahajovací koncert celé sezony tak zůstal poněkud zastíněn. Na sedm desítek návštěvníků, zaplňujících zhruba polovinu kapacity sálu, tak bylo svědky vkusného, znamenitého a ve všech ohledech reprezentativního odstartování koncertní sezony výše zmíněné instituce.