Pavol Kubáň podruhé na libereckém jevišti

Tento mladý slovenský pěvec, jemuž nelze než předpovídat pozoruhodný umělecký vývoj, se na českých divadelních scénách výrazně představil v libereckém Divadle F. X. Šaldy, náročnou dvojrolí hlavních „záporňáků“ v jednoaktovkách Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř. (S touto inscenací soubor pošesté zvítězil na hlavním tuzemském Festivalu Opera právě za výrazného přispění Pavola Kubáně). V současnosti opět na libereckém jevišti nastudoval postavu lovce Zurgy v exotické opeře Georgese Bizeta Lovci perel.

Vážený Paľo, již podruhé tě pojí spolupráce s libereckým operním souborem. Po ruské zkušenosti s Rachmaninovem jsi nastudoval náročný part ze světa francouzského hudebního romantismu – Zurga v Bizetových Lovcích perel. Jaká je tvá zkušenost s tímto (francouzským) repertoárem?
S francouzským repertoárem jsem se před Lovci potkal teprve dvakrát. Nejprve to bylo ještě v letech vysokoškolského studia a šlo o poměrně rozsáhlý part Anacreona ve stejnojmenné barokní opeře J. Ph. Rameaua. První kontakt s operou 19. století byl Morales v Bizetově Carmen. Tuto epizodní postavu však nelze srovnávat se Zurgou.

Nabízí se zde přímo otázka, jak bys sám porovnal tyto dvě Bizetovy opery?
V Lovcích jsou exotické motivy a ohlasy klasického operního romantismu, také instrumentace je více „velkooperní“, ba přímo „wagnerovská“. Carmen je osobité dílo zralého autora, který už se dívá za horizont vývoje.  

Jak se ti studovalo Bizetovo dílo v porovnání s Rachmaninovem?
Myslím si, že v Rachmaninově hudbě je cítit to, co si autor skutečně prožil. Hloubka daného okamžiku a příznačné emoce je dokonale přetavena do samotné hudby. U Bizeta spíš vnímám krásu hudební fráze než její skutečný mimohudební odkaz. Musím se také přiznat, že při prvním poslechu Lovců jsem měl místy pocit že „toto jsem už někde slyšel“. Lovce můžeme více vnímat jako kompilát nádherných romantických motivů. To nemyslím jako kritiku této mimořádné Bizetovy opery, je to prostě otázka stylu. Hudba je to nesmírně krásná, přímočará a křišťálově čistá, proto mi také studium Zurgova partu šlo víceméně dobře od ruky. Co se týká Rachmaninovových partů Malatesty a Barona, ty si žádaly více času. Vokální obtížnost je myslím podobná jako u Zurgy v Lovcích perel, Bizet však „vyzbrojil“ svůj part „ossiami“ (pasážemi nabízejícími drobné interpretační alternativy, pozn. aut.) na nichž má zpěvák větší možnost demonstrovat vokální technickou připravenost a muzikalitu.

Máš nějaké své operní preference? V jakém repertoáru se cítíš nejlépe?
V tomto ohledu nemám jasného vítěze. Interpret se může nechat inspirovat od autorů jakékoliv epochy a regionu – a také se naučit mnoho užitečného. Prostřídání repertoáru může interpreta upozornit a následně pomoci odstranit řadu pěveckých zlozvyků. Nerad se proto upínám pouze na to, co mi jde nejlépe a o čem vím, že mi imponuje z hudebně-estetického hlediska. Člověk by potom mohl ztratit motivaci pracovat na sobě a přijít o mnoho inspirativního. Když jsem studoval v Itálii, byl jsem přesvědčený, že celý život budu zpívat pouze baroko – hudba raného a vrcholného baroka mne vždy fascinovala. Později jsem se viděl jako interpret Mozarta a následně Rossiniho. Když jsem pak přišel do kontaktu s Bellinim, Verdim, Puccinim a mnohými dalšími autory 19.,  20. i 21. století, pochopil jsem, že si jednoduše nedovedu vybrat svého oblíbence, že jsou všichni pro mne značně inspirativní. Zkrátka, není pro mne až tak důležité ,,co” zpívám ale ,,jak“ zpívám a „jak“ ke mně dílo promluví.

Jak se ti spolupracuje s libereckým souborem?
Rád bych, aby to neznělo jen jako zdvořilostní fráze, ale opravdu velmi dobře. Tým, se kterým jsem spolupracoval při Rachmaninovi i nyní při Bizetovi měl a má profesionální přístup, zároveň mám v Liberci pocit jisté rodinné atmosféry a v takovém prostředí se mi pracuje nejlépe – člověk není tolik vystavován stresu a dovede se více soustředit a tím spíše ze sebe něco vydat. Také se vždy velmi těším na spolupráci s dirigentem Martinem Doubravským. Fascinuje mne, jak dovede vést kontrastní hudební složky při schopnosti zaměřit se na fungující detaily. Stejně tak je v Liberci vynikající orchestr a sbor. Vždy se tam velmi těším. 

Jak si podle tebe stojí tuzemské scény v porovnání s těmi světovými, které jsi poznal?
Navzdory podmínkám, které jistě nejsou všude ideální z hlediska materiálního i samotného fungování (ale to ani v „bohatší“ cizině) myslím si, že české scény si vedou z hlediska kvalitativní úrovně dobře. Hlubšímu srovnávání bych se však raději vyhnul, nebylo by to myslím zcela objektivní. V jádru vždy velmi záleží na sestavení produkčního týmu.   

Šaldovo divadlo v Liberci aktuálně prošlo rekonstrukcí ve prospěch akustiky? Pociťuješ nějaký výraznější rozdíl?
Už na prvních zkouškách s klavírem jsem postřehl pozitivní změnu. Myslím si, že výslednou kvalitu však ohodnotíme až s diváky v hledišti. Vždy je to během představení jiné, než zpívat v prázdném divadle. (Rozhovor se děl v době hlavních zkoušek, ještě před premiérou Lovců perel, která v Šaldově divadle ukončila bezmála půl roku trvající diváckou odstávku, následkem jarní karantény a plánované rekonstrukce interiéru divadla, pozn. redakce).

Co tě v příštím čase čeká – na co se těšíš?
Po premiéře Lovců perel bych si měl zaletět do Německa, zpívat Guglielma  při koncertním  provedení Cosi fan tutte. Dále bych měl v Brně ztvárnit Radovana v Libuši. Také se těším na Bohému se Státní operou Praha, kde zpívám Marcella, později pak ve stejném operním domě Dona Giovanniho. A také se těším na případné další nabídky z Liberce.