Peníze kvalitu nedělají, ale kvalita peníze ano

Napsat těchhle pár řádků a poslat je redakci webu o opeře a vážné muzice mě přiměly nejen mnohé diskuse čtenářů nad úrovní operního divadla u nás v Česku, ale i vlastní divácká zkušenost a i tak trochu „pohled za oponu“ operního a koncertního provozu u nás.Teď mnohé hudební nadšence pohorším, ale myslím si, že není pravda, že (ne)kvalita našeho operního divadla se odvíjí od množství peněz, které jsou sypány z veřejných rozpočtů do lokálních operních domů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Kvalita je pojem, který není svázán ani tak s množstvím hmotných prostředků, jako s poctivostí a radostí z odvedené práce, se zápalem pro danou věc, s nadšením a láskou, se kterou se dělá, s profesionalitou. A to platí ať už pečete housky, vyrábíte dětské koloběžky nebo jste produkčním muzikálu, manažerem operního souboru, orchestru nebo „jen“ hráčem na hudební nástroj co člen takového tělesa, popřípadě profesionálním zpěvákem.

Často se v diskusích objevuje povzdech nad tím kolik peněz jde na kulturu u nás a v západoevropských zemích. Často ti, kteří vyrážejí za hudbou a divadlem do Německa, Rakouska, Itálie, Švýcarska, ale i Maďarska nebo Polska žasnou nad tím, jak kvalitativně jiné jsou v těchto zemích poměry pro provozování hudebního divadla. A kvalitativně jiné jsou i výsledky. A nemyslím si, že je to jenom tím nedostatkem hmotných prostředků, kterým se ohánějí naši umělci, aby zdůvodnili výsledky vlastní nepříliš kvalitně odvedené práce. Ty (výsledky jejich práce) jsou tím nedostatkem financí ovlivněny jen zčásti. Jistě, kultura u nás je podfinancovaná, stejně tak je ale podfinancovaná v Německu, ve Francii, v Itálii. Přesto rozdíl v kvalitě poznáte na poslech prvního tónu. Tamní instituce fungují tak, že většina financí jde (řekněme to zjednodušeně) na umělecké aktivity a ta menší část na zajištění provozu. Tamní instituce fungují také tak, že umějí sdružit prostředky, koprodukovat, složit se na kvalitní účinkující, hudební tělesa nejsou dedikovaná, ale pracují ve více režimech jako komorní či symfonické orchestry i jako tělesa doprovodná operní.

Naše domácí operní divadla a orchestry spotřebovávají většinu prostředků na svůj vlastní (skoro ve 100% případů) neefektivní provoz. Neumějí spolupracovat, kooperovat, sdružovat náklady. Každé operní divadlo má svůj vlastní orchestr, k tomu mnohá bývalá krajská města mají také jakési filharmonie či další promenádní orchestry. Každé operní divadlo má svůj vlastní soubor, šiky provozních zaměstnanců, dílny,… O tom, že by opera v Opavě nastudovala něco v koprodukci s Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě jsem neslyšel co pamatuji. Stejně tak, že by se s dobrými inscenacemi nastudovanými v některém z lokálních operních divadel, či třeba v Brně nebo v Národním v Praze cestovalo po vlastech českých, aby se utilizovala dobrá práce i spotřebované finance.A tak provoz našich operních divadel a orchestrů ujídá mnohdy víc než tři čtvrtiny vlastních rozpočtů, stejně tak neefektivní administrativa, marketing. Na umělecké zaměstnance pak mnoho nezbývá. Inscenace netvoří týmy lidí s koncepcí, ale jedinci, kteří nazkouší upachtěná představení s kostýmy nakoupenými na vietnamských tržnicích a kulisami z papundeklu. Hudební nastudování pak zajistí orchestr, který nemá důvod umělecky růst, protože žádná z dirigentských osobností, která má věhlas, v Česku nezůstane a hráči jsou průměrnými pobírači státního platu, který je sice malý, ale chodí pravidelně na účet. A nikdo je nedonutí k profesnímu růstu ani silou své dirigentské osobnosti, ani apelováním na profesní čest jich samých. A o sólistech ani nemluvě. Dobří zpívají v zahraničí, doma zpívat je nejspíš za trest. Ne kvůli honoráři, ale kvůli neprofesionalitě celého tohoto kolotoče od orchestru po mnohé kolegy až po mnohé managementy lokálních divadel. No a tak je to u nás začarovaný bludný kruh, který se občas rozevře, když se některý z ministrů a jejich úředníků začne zajímat o to, jestli by se s tím nedalo něco udělat. Začnou křičet všichni umělečtí pracovníci, prostřednictvím svých odborových předáků. Křičí nám do uší o tom, jací jsou chudáci, že dělají svou práci za almužnu a oni je chtějí transformovat. Pak zase vše utichne a jede se po starém.

A tak až se ze zkostnatělých institucí stanou instituce, kde umělecká kvalita je na prvním místě a poměr se otočí, pak si budeme moci říci, že patříme ke kulturní Evropě. Zatím je to tak, že jsme na tom rok od roku hůř, už víc než dvacet let. A můžeme si za to především sami. Tím, že diváci nestojí o kvalitu v kamenných divadlech, nepoukazují na neefektivitu, nevyžadují profesionalitu a jsou spokojeni s průměrností, ba se šmírou… Pak jsou ochotni dát vydělat soukromníkovi, který k nám doveze světové hvězdy typu Netrebko a jehož přístup k umění je čistě komerční, přestože přináší vrcholnou kvalitu a danému soukromníkovi i nemalý zisk.

Vina je v nás, milí domácí operní a koncertní fanouškové, nikoliv v penězích a v politicích. Dokud budeme spokojeni s průměrností a bude nám stačit přenos koncertu či opery v kině nebo pár dovezených světových hvězd účinkujících na koncertu v Praze či na vybraných festivalech, nikdy nebudeme mít kulturní vyspělost a zázemí sousedního Rakouska nebo Německa a nikdy to u nás nebude s operou, baletem i vážnou hudbou lepší, než nyní. A tak vězte, že i když platí, že peníze samy o sobě na vytvoření kvalitního umění nestačí, kvalitní umění naopak peníze umí vydělat!
I váš text rádi v Blogu čtenářů uveřejníme. Naše adresa: [email protected]