Děsivý příběh bratří Grimmů přeměněn na pohádkové libreto
Humperdinckova opera na motivy známého pohádkového syžetu o dvou dětech ztracených v lese, které vyzrají na zlou ježibabu v perníkové chaloupce, měla premiéru v roce 1893 ve Výmaru a dirigoval ji Richard Strauss. Publikum okouzlila nejen hravostí a originálním zpracováním pohádkového příběhu, ale zejména krásnou romantickou hudbou. Textové zpracování námětu pochází z pera skladatelovy sestry Adelheid Wette, která původní děj pohádek bratří Grimmů upravila do přívětivější podoby. Její libreto je vysoce ceněné pro literární kvality, poetický jazyk a celkový dramaturgický spád. Není tu zlá macecha a poddajný otec, ale milující se rodina prostého výrobce košťat se dvěma dětmi. Ty místo toho, aby pomáhaly doma s prací, tropí rošťárny. Rozzlobená matka posílá sourozence v podvečer na jahody do lesa. Tam ovšem žije zlá čarodějnice.
Otec přichází z trhu s veselou – prodal košťata a přináší jídlo. Zjišťuje, že jsou děti v lese a oba rodiče se svorně vydávají děti hledat. Ty však zabloudily, začíná se stmívat a děti dostávají strach. Dobrý skřítek Uspávač jim přičaruje klidný spánek. Andílci je v noci hlídají. Když je ale probudí víla Denice, děti zjistí, že se ocitly před perníkovou chaloupkou. Mají hlad a Jeníček začíná olupovat perníček, Ježibaba děti odhalí, chce si je vykrmit a upéct. Všechno dopadne dobře, Mařence se lstí podaří strčit Ježibabu do pece, a v tu chvíli ožijí děti, které byly upečené Ježibabou a přeměnily se na perníkové figurky. Přibíhají tatínek s maminkou a objímají se s dětmi. Z rozbořené pece je vytažena velká perníková figura Ježibaby a všichni se radují, že je konec jejím zlým čárám.
Pohádkové náměty byly v 19. století oblíbené, stačí si vzpomenout na Rusalku Antonína Dvořáka nebo Undinu Alberta Lortzinga, Pohádku o caru Saltanovi Rimského-Korsakova, příběh o Popelce zkomponoval Gioacchino Rossini, Jules Massenet a balety se pohádkovými tématy jen hemží. Perníková chaloupka v sobě podobně jako varianty Rusalek propojila svět lidí a nadpřirozených bytostí, jejich prostřednictvím ožívá příroda, jejíž součástí člověk je. V Humperdinckovi se promítá křesťanská víra, jasně formulovaná v závěrečném textu – „když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší.“ Poetika, napětí a humor dělá z Hänsel und Gretel ideální operu pro celou rodinu.
Humperdinckova Perníková chaloupka na našich jevištích
Dílo mělo po uvedení velký úspěch a záhy proniklo z Německa na zahraniční jeviště. Již v roce 1895 se hrálo v Plzni i v Praze v Národním divadle, do češtiny jej přeložil Augustin Eugen Mužík a v jeho překladu se opera pod názvem Perníková chaloupka provozovala v tuzemských divadlech další léta. Zatímco v německy mluvících zemích je jedním ze základních děl repertoáru, v našich končinách zájem o ni po roce 1945 utichl.
Poválečnou inscenační historii Perníkové chaloupky začala psát až několik desetiletí po válce liberecká a plzeňská opera. V Divadle F. X. Šaldy byla nastudována v roce 1975, v Plzni uvedení Humperdinckovy opery na konci 80. let inicioval dirigent Ivan Pařík a tehdejší šéf opery Oldřich Kříž objednal pro plzeňskou inscenaci nový překlad u Evy Bezděkové. Hudebně dílo nastudoval František Drs a režíroval legendární choreograf Gustav Voborník. Premiéru měla Perníková chaloupka ve Velkém divadle v únoru 1989, setkala se s velkým ohlasem publika a patří nejen z dramaturgického, ale i inscenačního hlediska mezi významné umělecké činy plzeňské opery. Byla to kouzelná inscenace, na kterou diváci ještě po letech vděčně vzpomínají.
Po zdařilém uvedení v Plzni sáhlo po Humperdinckově titulu v překladu Evy Bezděkové Národní divadlo v Praze a uvedlo jej úspěšně v roce 1992 (nastudovalo i německou verzi). Státní opera v Praze inscenovala Humperdinckovo dílo roku 2015 v režijně upravené podobě Matěje Formana. Originální libreto Forman adaptoval a přeložil spolu s A. Sodomkovou a R. Malým, místo tradičního českého titulu se hraje pod názvem Jeníček a Mařenka. Perníková chaloupka byla uvedena v Brně v Redutě 1991 v překladu Vojena Drlíka a v roce 2004 v Janáčkově divadle v německém originále. Na začátku letošního roku nastudovalo titul v překladu Evy Bezděkové a v kontroverzní režii Elišky Říhové Moravské divadlo Olomouc.
Hudební nastudování bez poezie
Divadlo J. K. Tyla uvádí dílo v překladu Vojena Drlíka, který byl použit v Brně pod titulem Jeníček a Mařenka. Pro českou verzi by byl ovšem vhodnější název s dvojslabičnými jmény – Honzík a Grétka (Margareta), aby Ježibaba nemusela komicky volat „Máňo, Máňo!“ na Mařenku. Bezděkové překlad není ideální, zřejmě proto nyní sáhla plzeňská opera po Drlíkově. Ale i jeho verze diskutabilní. Oběma překladům chybí literární kvality originálu Adelheid Wette a ne vždy souzní s hudbou. Ukazuje se, že Humperdinckova opera by potřebovala nový, skutečně adekvátní překlad. V tom Drlíkově je navíc (podobně jako v aktuální pražské inscenaci) sloučena sopránová role dvou skřítků Sandmännchen (uspává děti pískem do očí) a Taumännchen (budí je rosou), obvykle překládaná jako Uspávač či Večernice a Denice, pouze do jediné postavy – Víla.
Humperdinckova partitura nezapře vliv Richarda Wagnera, její odlehčenost a svěží melodika je ryze romantická, charakterizuje ji bohatá instrumentace. Už atraktivní předehra navozuje celkovou atmosféru poezie a hravosti, v díle samém se střídají působivé instrumentální mezihry závažnějšího charakteru s veselými částmi – dětskými scénami, s písničkami, tanečky, výstup Ježibaby je komediálně laděný, vše uzavírá optimistický sbor obživlých dětí a šťastné shledání celé rodiny. Libreto a hudba jsou ruku v ruce nositeli poezie.
Jiří Štrunc dosáhl přesné souhry v Orchestru opery DJKT, korektní nastudování mělo však daleko k půvabu Humperdinckovy hudby. Její tok se valil hřmotně stylem „start – cíl“ bez výrazných známek dynamických změn a agogiky. V provedení bez plastičnosti a skutečného hudebního výrazu bylo dominantním únavné forte, ačkoliv notový zápis je plný značek p a pp. Lyrické momenty se výrazově jen málo lišily od dramatických, fráze postrádaly zpěvnost, což se nepříznivě podepsalo především na vyvrcholení celé opery – scéně Jeníčka a Mařenky s Ježibabou.
Pěvecké výkony v obou obsazeních vycházely nikoliv z hudebních požadavků skladatele, ale hlavně ze scénického pojetí režiséra, ač by tomu mělo být naopak. Výsledkem byla malá kultivovanost projevu, party byly často pouze neplasticky odzpívané, srozumitelnost textu byla nezřídka nulová.
Role Mařenky (Gretel) měla být obsazena lehčím sopránem, než jaký mají Lenka Pavlovič a Yukiko Smetáčková Kinjo. Vynikajícími představitelkami Gretel byly v minulosti například Lucia Popp a Edita Gruberová. Plzeňským Mařenkám dělaly problémy nejvyšší tóny, srozumitelnost textu byla nepatrná. Styl parlanda je obtížný i v partii Jeníčka (Hänsel). Na premiéře se ze začátku zdálo, že by Barbora de Nunes-Cambraia mohla vytvořit svým čistým zpěvem a dobrou výslovností půvabnou chlapeckou postavu, ale už na konci prvního výstupu jí hlas ztěžkl, a tak to zůstalo až do konce opery. Podobně se vedlo i Janě Piorecké v alternaci. Zejména na pěveckých výkonech těchto čtyř sólistek se ovšem výrazně podepsal také režisér, když je vedl ke zveličování emotivnosti přednesu a tím je připravil o uvolnění nezbytné pro kvalitní zpěv. Silové provedení závěrečného vítězného Knusper Walzu bylo v obou obsazeních Humperdinckovi na hony vzdáleno.
V obou premiérách zpívala Jana Foff Tetourová příliš afektovaně Matku (Gertrud). Daniel Kfelíř v roli Otce (Peter) má krásný silný hlas, neúměrně jej však přepínal a spodní poloha zůstávala za všech okolností málo znělá. Radka Sehnoutková jako Víla se snažila o ušlechtilý projev, který však zanikal ve zvuku orchestru. Alternující Vanda Šípová překvapila v této drobné roli tvrdostí hlasu a nepřesnou intonací.
Roli Ježibaby (Knusperhexe) sice napsal Humperdinck pro zpěvačku, ale ještě za jeho života byli proti jeho vůli do role obsazováni muži (buffo tenor či baryton) kvůli zvýšení komediálního rázu. Z tohoto přístupu se postupem času stalo nepsané pravidlo. V Plzni vyřešili obsazení Ježibaby šalamounsky – v roli alternují dva tenoristé Richard Samek (první premiéra) a Tomáš Kořínek (druhá premiéra) s mezzosopranistkou Janou Foff Tetourovou. Oba pěvci jsou ovšem doma v oboru kantabilním, nemají tak průraznou střední polohu jako tenor buffo, a protože se v komické roli Ježibaby nemohli soustředit na znělý zpěv, působili matněji. Z nich o poznání vyrovnanější výkon podal Tomáš Kořínek, kterému bylo i lépe rozumět.
Všechny výkony sólistů se vyznačovaly přemrštěným vyjadřováním emocí a nedostatky v pěvecké technice, především v její významné součásti, v artikulaci textu. Výjimkou byl Jakub Hliněnský jako Otec na první premiéře, který dokázal zpívat uvolněně, a proto byl jeho znělý pružný baryton vyrovnaný v celém rozsahu, zněl příjemně, bez tlaku a bylo mu velmi dobře rozumět.
Závěr opery patří sboru oživlých dětí. Nastudoval jej Kajetán – dětský sbor opery DJKT (sbormistryně Anna Marie Lahodová, Zuzana Kuncová). Sezpívány byly děti dobře, na první premiéře bylo však provedení vyšších tónů velmi nedotažené, na druhé už zněl sbor mnohem lépe.
Antiiluzivní režie Štěpána Pácla a zásahy do děje
Štěpán Pácl patří k režisérům, kteří se cítí být oprávněni přepracovávat hotová umělecká díla, vytvořená někým jiným. Je především režisérem činoherním a k hudbě podle všeho nemá vztah. Jeho režie nevycházela ze zákonitostí opery jako žánru, hudbu jako by ani nevnímal. Snaží se o modernost, ale pohádku jen zcivilnil, přirozenost nahrazuje povrchní stylizací. Jeho postupy jsou antiiluzivní, třebaže dnešní děti znalé Harryho Pottera by iluzi nepochybně uvítaly. Mnohá scénická řešení jsou dokonce antidivadelní, když se zříká logických a v Humperdinckově partituře předepsaných akcí, zvláště ve scéně Ježibaby.
S textem a obsahem si Pácl mnoho starostí nedělá. Inscenuje jiné akce, než o nichž se zpívá. Příkladem je původní scéna mlsání perníku, děti na plzeňském jevišti si ale pochutnávají na cukrové vatě. Zcela změnil konec, a dokonce jej prezentuje v obsahu opery v programu DJKT jako Humperdinckův originál: Ježibaba vstrčená do pece se v Plzni neupeče, ale vrací se mezi děti živá, zdravá a zřejmě polepšená, protože má místo tmavého oblečení světlé jako při předehře. Po jejím návratu z pece se všichni na jevišti sbratřují, smysl toho lze hledat jen těžko.
Jako pěst na oko působí nepohádková scéna (scénografie Adéla Szturcová) ohraničená třemi šedými stěnami, zadní ve druhém a třetím dějství mizí. Boční stěny mají malá okénka, je-li jeviště prázdné, vyvolává dojem opuštěného panelákového sídliště před půlnocí. Les symbolizují zavěšené tyče s náznakem kořenů, vznášející se nad jevištěm. Kostýmy (Linda Boráros) hlavních postav sice odpovídají jejich charakterům, Ježibaba je však stylizována v ryze současném odění jako kyprá bodrá seniorka v šátku. Večerní Víla s průsvitným svítícím pláštěm či křídly a zářící ježatou čelenkou evokuje dámu z nočního kabaretu a vzhledem k těžko identifikovatelným dalším bytostem (dětský sbor) – bílé postavy připomínající ovečky s tykadélky, opatřenými žárovečkami, některé s křídly můr – dostává inscenace nesmazatelný ráz kýčovité revuální produkce ze současnosti. Menší děti jsou unifikovaně šedé.
Dětský sbor obstarává kromě zpěvu i tanečky v orchestrálních mezihrách, ty však svým charakterem nejsou s hudbou v souladu (děti s košťaty lehce poskakují v divoké předehře druhém dějství Hexenritt (Jízda čarodějnic), narážka na Wagnerovu Jízdu Valkýr). Andílky, o kterých se zpívá a kteří mají hlídat spící děti, režisér nahradil oněmi podivnými bílými tvory.
Perníková chaloupka bez perníku
Hlavní inovací režijního ztvárnění je zrušení perníkové chaloupky. Místo ní přivezou technici na jeviště malou pouťovou maringotku, příbytek čarodějnice. Perník tu není (pardon, jedno perníkové srdce na stěně visí), jen plno chomáčů růžové cukrové vaty, kterou Ježibaba místo perníku připravuje. Do růžového plátu je už v předstihu zabalen Jeníček a v podobných jsou také později zakukleny další „upečené“ děti. Do pece vedou malá nezřetelná dvířka pod maringotkou, nicméně když se v nich topí, rudě září celá maringotka, zákonitě tedy působí jako jedna velká rozpálená pec; Mařenka se v ní však vesele prochází a hospodaří.
Místo odpovídajících akcí se snaží Pácl dodat jiné, jsou však nelogické, nepřirozené a celek působí křečovitě. Humperdinck přímo předepisuje řadu gagů, mimo jiné Ježibabu letící na koštěti. Však se o létající Ježibabě i zpívá! Pácl místo toho režíruje nesmyslný tanec Ježibaby s koštětem na jednom místě (pohybová spolupráce Richard Ševčík). Také finální scéna Ježibaby a sourozenců byla dokladem režijní bezradnosti – Ježibaba vleze do pece nevěrohodně v podstatě sama. Načež z těchto malých dvířek pak symbolicky vylézá nekonečný proud dětí zabalených v růžových plátech. Žádné napětí, vrchol opery vyšuměl.
Že hudba Štěpánu Páclovi nic neříká, dokládá inscenování předehry. Na prázdné jeviště důstojně přicházejí bílé postavy, přibíhá také plno dětí, jezdí na koloběžce, hrají badminton, dupou. Neodpustitelně ruší. Přijde Ježibaba ve světlých šatech, děti ji honí, ona se vrátí a dává jim cosi ze své kabely, děti za ní odcházejí. Hudba je zcela nepodstatná. A to natolik, že na druhé premiéře po předehře nikdo nezatleskal. Hru orchestru zkrátka publikum vůbec nevnímalo.
Je zřejmé, že Štěpán Pácl myslel především na to, jak udělat Humperdinckovu operu jinak, aby se profiloval jako modernista. Výsledkem je však jen nezáživná prázdnota. Humperdinckovu operu zbavil jejího pohádkového kouzla a ustřihl křídla fantazii, kterou může dílo v dětském i dospělém publiku probouzet.
Opera patří jako žánr mezi takzvaná krásná umění. Na začátku 3. dějství jásají Jeníček a Mařenka nad nádherou perníkové chaloupky. Místo ní však přijede ošklivá budka na kolečkách. S tím se bohužel nedá nic dělat, režii už v její podstatě měnit nelze. Ale vzhledem k lepšímu výkonu dětského sboru na druhé premiéře tu je jistá naděje, že v reprízách by se mohlo hudební provedení vytříbit. Pak by snad přinesla tato inscenace alespoň kvalitnější hudební zážitek.
Engelbert Humperdinck: Jeníček a Mařenka
18. října 2025, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo
Inscenační tým
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc / Jiří Petrdlík
Režie: Štěpán Pácl
Scéna: Adéla Szturcová
Kostýmy: Linda Boráros
Asistent režie: Vojtěch Jansa
Pohybová spolupráce: Richard Ševčík
Mistr světel: Jakub Sloup
Dramaturgie: Vojtěch Frank
Sbormistryně sboru Kajetán: Anna Marie Lahodová, Zuzana Kuncová
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Nápověda: Viktorie Šimůnková
Inspice: Petra Kuldová Tolašová
Obsazení
Jeníček: Barbora de Nunes-Cambraia / Jana Piorecká
Mařenka: Yukiko Smetáčková Kinjo / Lenka Pavlovič
Tatínek: Jakub Hliněnský / Daniel Kfelíř
Maminka: Jana Foff Tetourová / Veronika Hajnová
Víla: Radka Sehnoutková / Vanda Šípová
Ježibaba: Jana Foff Tetourová / Tomáš Kořínek / Richard Samek
Orchestr opery DJKT
Kajetán – dětský sbor opery DJKT
Balet DJKT
