Peter Konwitschny režíruje v Divadle Na Vídeňce Verdiho Attilu

redakce, 02.07.2013 15:15

Před nedělní premiérou poskytl režisér rozhovoru listu Der Kurier (2. 7. 2013), zaznamenal Peter Jarolin

Pohodový večer to nebude. Neboť kde je za tím Peter Konwitschny, vždycky hrozí výbuch. Sotva některý režisér polarizuje tolik jako on. Mnohokrát ho publikum vybučelo, nadávalo mu, a dokonce po něm házelo rajčata. Přesto se už řada jeho kdysi prudce napadaných inscenací dostala mezi ty kultovní a jsou zcela právem považovány za umělecké milníky. Zda se to Konwitschnému podaří také s Verdiho Attilou, uvidíme v neděli v Divadle Na Vídeňce. Také tentokrát usiluje o odstranění veškerých klišé.
Kurier: Attila je jednou z Verdiových oper, v nichž se staví za politické sjednocení Itálie. Hunský panovník Attila (v závěru ho zabije žena, Odabella) měl údajně symbolizovat habsburskou monarchii.

Konwitschny: Já to tak vůbec nevidím. Všimneme-li si Attily a jeho protivníků podrobněji, dojdeme ke zničujícímu závěru. Jeden, Odabellin milenec, je strašlivý zbabělec. Druhý, vojevůdce Ezio, změní nejméně třikrát politický názor a jde mu jen o moc. Důsledný v jednání je jedině Attila. A také vlastně Odabella, to je skutečná raketa.

Co chtěl Verdi touto operou říci?

Domnívám se, že chtěl ukázat, jak je lidský život neustále určován válkou a mocenskými boji. Bylo tomu tak v čase premiéry roku 1846 a dnes tomu bohužel není jinak. Postavy, které tu Verdi načrtává, jsou všichni zajatci své minulosti, okolí a vlastní ctižádosti. Mně je tenhle Attila velmi sympatický.

Ale nakonec je přece zabit…

U nás ne tak docela. V naší inscenaci je Attila jakousi cestou v čase. Na začátku se ještě bojuje kuchyňským nádobím. Pak přijde bolestné překročení prahu k dospělosti a každý musí dělat to, k čemu je předurčen. Zbraně jsou teď skutečné. Protagonisté hrají také ruskou ruletu, s několika mrtvými. Na konci jsou všichni vyřízení, jezdí s chodítky po domově důchodců, možná jsou i dementní. Ale boj pokračuje, jen už nemají sílu k zabíjení.

To zní hodně pesimisticky.

Je to jen obraz našeho světa. Janáček, jehož si jako skladatele velmi vážím, prohlásil: „V každém tvoru je jiskra boží.“ Já tomu tak úplně nevěřím. Ve zvířatech ano! Ale v lidech? O tom pochybuju.

Po Attilovi budete inscenovat ve Štýrském Hradci Janáčkovu Její pastorkyni…

Ano, a mám velkou radost, že spolupráce se Štýrským Hradcem tak krásně pokračuje. Vůbec mám teď v plánu hodně Janáčka. Také Věc Makropulos, a možná i Výlety pana Broučka.

Ve Vídni nemáte nové plány?

Moje inscenace Traviaty přesídlí v příští sezoně do Divadla Na Vídeňce. Ale jinak není zatím nic konkrétního. Jsem režisér, jemuž záleží na kontinuitě spolupráce s různými operními domy. Takových kontinuit bych si přál víc. V Divadle Na Vídeňce jsem šťastný, protože zpěváci a vůbec všichni táhnou za jeden provaz.

A co činohra? Naposledy jste inscenoval Fausta a tehdy jste řekl: Víc už nejde.

Já vím. Ale úplně od činohry přece jen neodejdu, budu režírovat Marii Stuartovnu. A v opeře se připravuju na Halévyho Židovku. Její hudba mi sice není moc blízká, ale zajímá mě téma. Otázky víry, vztah k ní a jakýkoli druh fundamentalismu, to je děsivě aktuální.

Věříte, že by mohly opera, divadlo a umění vůbec změnit svět k lepšímu?

V tom jsem ze zásady opatrný. Ale musí se to aspoň zkoušet. Myslím si totiž, že opera není prostě jen proto, abychom se při ní pohodlně opřeli a relaxovali. Jde mnohem hlouběji, může se, a dokonce musí dotýkat životního nervu.

Má také vyvolávat vzrušení a děs?

Proč ne? Může se to stát. Ale nikdy nejde o provokaci, vždycky jen o přiblížení k pravdě. A mně je teprve 68. To se ještě leccos může přihodit.