Měli bychom si úvodem stručně připomenout starou řeckou báji, v níž Psyché byla nejmladší královskou dcerou, tak mladá a tak úžasně krásná, že ji prostí lidé začali uctívat jako bohyni namísto Afrodity. Ta se na Psyché, která vůbec za nic nemohla, pěkně naštvala a poslala svého syna Eróta, aby ji zasáhl šípem lásky a přisoudil jí toho nejohavnějšího ženicha. Avšak Erós se do Psyché sám zamiloval a přenesl ji do svého přepychového paláce. Trávil s ní vášnivé noci, leč potmě. Musela mu slíbit, že na něho nikdy nepohlédne. K ránu rychle mizel za božskými povinnostmi: střílel si beztrestně na lidi, přinášel jim lásku i bolest z nenaplněné touhy.
Závistivé starší sestry jednou Psyché přemluvily, aby slib porušila a na spícího milence si jedné noci pokradmu posvítila. Za to byla Erótem zavržena, těhotná pak bloudila světem i podsvětím a musela plnit ponižující nesplnitelné úkoly (například musela do rána roztřídit pšenici, ječmen, proso, mák, hrách, čočku a boby podobně jako naše Popelka). Když při posledním z nich upadla do spánku smrti, Erós, jehož asi nejvíc štvala prázdná postel, se nad ní konečně smiloval a milostivě jí odpustil. Zeus ji pak povýšil na bohyni (naštěstí nikoliv in memoriam), Afrodita jí také odpustila a Psyché Erótovi porodila holčičku Hedoné (Rozkoš). Tolik řecká mytologie. Odpuštěním a smířením vrcholí také Franckova symfonická báseň.
Psyché začala lyrickým úvodem, v němž ihned zaujalo hluboce prožité nosné sólo prvního klarinetu. Tomuto nástroji byla, jak jsem seznal později, přisouzena v Psyché dosti zásadní role, jíž se mimořádně úspěšně zhostila první klarinetistka Jana Dvořáková, která koncert od koncertu vyzrává v mimořádnou osobnost filharmonie. Zaujaly rovněž syté, mnohotvárné smyčce, trubky, trombóny a barevné harfy.
Bylo zjevné, že dirigent Petr Altrichter téměř neznámé Franckovo dílo detailně a pečlivě nastudoval. Gradace směřovaly od působivých líbezných pianissim k bouřlivým vrcholům a zase zpět s výrazně vybudovanou plasticitou. Altrichter jasným gestem velmi účinně dynamicky korigoval žestě, takže instrumentace zůstala ve všech vrcholech naprosto vyvážená. Zdůraznil charakteristické rysy Psyché: nekonečnou melodii, zářivou instrumentaci a lyriku. Originalitu díla poněkud snižují četné názvuky proslulé Franckovy Symfonie d moll. Nešvarem této hudby jsou i četná opakování. Každé dvojtaktí, každý motiv zazní v určité tónině repetován, než se hudba posune dál. Dlužno říci, že po Franckovi tento rys podědil Claude Debussy, jemuž to nikdo nevyčítá…
Především diferencovanou dynamikou a kvalitou ženských hlasů se ve Franckově Psyché předvedl Český filharmonický sbor připravený sbormistrem Petrem Fialou. V Psyché se objevuje ve třech vstupech a vyjma úplně prvního, souhrou i intonačně nejistého nástupu do ticha, u něhož si však nejsem jist, nakolik přesvědčivě ho dirigent ukázal, podal plnokrevný výkon. Jen ten skladatelem neobsazený bas mi trochu chyběl.
Po přestávce došlo na monumentální Druhou symfonii Johannesa Brahmse. Ač ji jako bývalý orchestrální hráč důvěrně znám, nyní jsem drahnou chvíli nemohl přivyknout uměřené beethovenovské instrumentaci, v níž chyběly harfy a vedlejší dechové nástroje. Trubky zde nemají vůdčí témata a tympány, jež vířily ve Franckových gradacích, se nyní omezovaly na jednotlivé údery. Brahmsova symfonie obsahuje zvláště ve svých krajních větách celou řadu ploch v silné dynamice, přičemž kontrastů skladatel dosahuje náhlými zlomy, nikoliv vývojem. Brahms nepochybně působí jako dokonalost sama; má nádherná nosná témata, rafinovanou tematickou práci, důmyslný kontrapunkt, stavbu, dokonalost formy, v jeho hudbě nelze změnit jedinou notu, ale… Bylo to zkrátka v mnoha ohledech zajímavé hudební srovnání, a Franck rozhodně nebyl vždy za outsidera…
Výborný úvod lesních rohů a dřev předznamenal úspěch celého provedení Brahmsovy Druhé symfonie. Ještě jsem přemýšlel nad otázkou, zda některá tempa ve Franckovi neměla přece jen být o koma rychlejší, když mě Altrichter překvapil svižností tempa první věty. Záměrně potlačoval onu brahmsovskou podsaditost, aby hudba měla svůj vzlet a dynamičnost, což mi přišlo sympatické. Druhá věta nepostrádala potřebnou hloubku a přemýšlivost, věta třetí vesnickou idyličnost a věta závěrečná dravost hlavního tématu, jež kontrastovala s klidnými oázami tématu vedlejšího. Výbornými sóly se zaskvěla první hobojistka Marcela Tománková, kultivovaným barevným přednesem a sólem na konci první věty zaujal i první hornista Karel Hofmann.
Intonačně precizními, vyrovnanými ansámbly se pochlubila dřeva. Zvuk smyčců ve velkém obsazení od 16 primů zněl barevně bohatě. Staccatové pasáže obou trií třetí věty, v nichž dřeva a smyčce na sebe vzájemně dosti složitě navazují, vyšly v divadelní akustice perfektně. Naproti tomu vzájemně navazující odpovědi doprovodných triolových motivů dřev a smyčců ve větě druhé se chvilku hádaly. Takových drobných nesouher bylo však jen pár. Symfonie vyvrcholila fanfárovým strhujícím závěrem čtvrté věty, kdy se orchestrální motor rozjel na plné obrátky až do finálních akordů.
Petr Altrichter sklidil v Brně bouřlivý úspěch a potvrdil pověst české dirigentské špičky. Je představitelem generace, která neváhala vynaložit maximum poctivé a tvrdé dirigentské práce za všech okolností. Velký dirigent a vrcholně poctivý muzikant. Z jeho dirigování, zkušenostmi prověřeného, cítím stále mladickou radost z hudby, která s věkem nepolevuje. Do Francka i Brahmse vložil celé své všeobjímající široké slovanské srdce. Na jeho temperamentním výkonu nebyla znát únava, tím méně snaha se nějak šetřit, jež by byla pochopitelná. Kéž mu mladický zápal a energie vydrží do doby, než v Brně otevřeme Janáčkovo kulturní centrum! Dělníci právě v těchto dnech betonují strop vestibulu 1. podlaží, stavba pomalu, ale jistě získává své obrysy a je radost to stavební hemžení sledovat…
Zahajovací koncert 71. sezóny Filharmonie Brno
20. září 2026, 19:00 hodin
Brno, Janáčkovo divadlo
Program
César Franck: Psyché, symfonická báseň pro smíšený sbor a orchestr RWV 47
Johannes Brahms: Symfonie č. 2 D dur op. 70
Účinkující
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala – sbormistr
Filharmonie Brno
Petr Altrichter – dirigent
