Petr Holman: Myslím si, že to nejkritičtější ještě není za námi

Celkem na začátek: jak mám Vašemu kvartetu říkat správně? Je to Zemlinského kvarteto, nebo Zemlinsky Quartet?
Záleží to pouze na zemi, ve které se nacházíme. V Česku je to Zemlinského kvarteto, anglicky je to Zemlinsky Quartet, německy Quartett, ve francouzštině pak Quatuor Zemlinsky atd. Je běžné, že se název přizpůsobuje tomu, kde soubor vystupuje.

Budu se toho tedy držet. Je to zodpovědnost, nést název po konkrétním skladateli?
Zodpovědnost ano, ale snadná. Jelikož jsme hráli už skoro všechny Zemlinského skladby, máme představu a názor na to, jak je interpretovat. Když pak budu poetičtější, zodpovědnost tkví i v šíření skladatelova odkazu. Cítíme též zodpovědnost vůči Zemlinského nadaci ve Vídni, která nám tento název oficiálně propůjčila.

Původně jste se ale jmenovali Penguin Quartet, název jste prý změnili i kvůli tomu, že marketingově příliš nefungoval….
Je důležité zmínit, že naše kvarteto nevzniklo na HAMU či konzervatoři, nýbrž ještě na základní umělecké škole. Na konzervatoř jsme nastoupili až krátce poté. Studovali jsme tam později i společně, jako kvarteto, podobně tomu bylo na HAMU. Posléze se nás ujalo Pražákovo kvarteto a studovali jsme i u Waltera Levina, nejlepšího kantora druhé poloviny 20. století. Postupovali jsme stále výš a dnes jsme, i když to o sobě říkám nerad, profesionální kvarteto. A myslím, že ne úplně špatné. Abych se vrátil k otázce: v kontextu toho, jak jsme začínali, je název Penguin Quartet naprosto v pořádku (úsměv). Až tím, jak jsme se posouvali, začal být trochu nepatřičný. S negativními komentáři jsme se setkali zejména v zahraničí. Pořadatel nám například vytknul, že když uvede na plakátu takové jméno, není jasné, zdali je to klasika, jazz, nebo pouze nějaký vtip. Rozhodli jsme se tedy, že kvarteto přejmenujeme, byť Česku s naším původním jménem nebyl tolik problém. Jako Penguin Quartet jsme hráli i na Pražském jaru.

Svou prezentaci máte teď, co se týče webových stránek nebo fotografií, velmi precizně zvládnutou. Je to dnes již nevyhnutelnost?
Jednoznačně. Jsme, tak jako mnozí jiní, muzikanti na volné noze. To znamená, že potřebujeme, abychom se lidem líbili a aby nás angažovali. Člověk může být skvělý muzikant, ale je nutné být i ekonom a zvládat marketing.

Letos jste slavili jubilejní, 25. sezonu.
Ano, a půlka jí zmizela.

Budete plánované koncerty nějak nahrazovat? Podařilo se alespoň část přesunout?
Ohlašuje se sice, že jsou koncerty přesunuty, jenže mnohé z nich byly součástí festivalů, na které bychom jeli příští rok stejně. Navíc situace je stále nejasná a velcí organizátoři se pořád bojí. Z našeho srpnového, původně třítýdenního, turné po Evropě tak zůstaly pouze dva koncerty. Velké festivaly totiž nemůžou do poslední chvíle čekat, jak se situace vyvine a aplikovat nová nařízení pár dní před událostí. Raději to zruší, respektive přesunou. Myslím si proto, že to nejkritičtější ještě není za námi.

Zorganizovali jste během krize něco, co hodnotíte pozitivně?
Nijak zvlášť. Jako všichni, i my jsme měli najednou spoustu času. Já, jelikož se o kvarteto trochu starám, jsem se tedy tento čas snažil využit k tomu, abych se tomu věnoval víc. Nebylo to ale příliš hezké období. Měli jsme navíc tu smůlu, že náš violoncellista trávil krizi ve Švýcarsku, kde napůl žije. Nemohli jsme se tedy moc realizovat, natočili jsme pouze jeden stream bez violoncella, ve třech, jen do jedné skladby jsme si pozvali absolventa konzervatoře, violoncellistu Filipa Halečku. Podpořili jsme ho, protože stejně jako všichni absolventi všech hudebních škol přišel o svůj absolventský koncert. Sám ale nejsem velký příznivec live streamů. V dané situaci to bylo určitě lepší než nehrát vůbec, ale příliš mě to nebere. Nejraději bych ten čtvrtrok vymazal (smích).

Zmiňovali jsme, že jako kvarteto fungujete již 25 let. Za tu dobu asi už dovedete českou hudební scénu zhodnotit. Co Vám tady, i ve srovnání se zahraničím, chybí?
V České republice řešíme hlavně jeden tradiční problém: že na kulturu nejsou peníze. To je fakt, jež se nese ještě z komunistického režimu a nedaří se to změnit. Kultura je u nás ta poslední, co se týče financování. Společenská hodnota klasického koncertu, a i honorářů s ním spojených, je velmi nízko. Platí to také o hráčích v orchestru. Rodinu z platu orchestrálního hráče nelze uživit – snad s výjimkou České filharmonie. Naproti tomu hráči i menších německých orchestrů tuto možnost rozhodně mají. Čeští hráči musí přidat kšefty, natáčení nebo učení.

Je to jen věc peněz, nebo i nastavení společnosti?
Jde to jedno s druhým. Pokud by si kultury začala více vážit celá společnost, začalo by si jí více vážit i vedení této země (i když to současné bohužel asi ne)… Všímám si, že vědě nebo vzdělání se již postupně připisuje větší důležitost, kultuře však stále ne. To ale neříkám nic nového, všichni víme, že oproti zahraničí je to velký rozdíl. Na druhou stranu, pozoruji tady bohaté kulturní dění a myslím, že na Česko lze nahlížet jako na kulturní zemi. Kvalitou se projekty samozřejmě liší: je nesmysl komentovat úroveň pražských turistických koncertů. Jsou ale instituce, jimž se daří přizvat sem čím dál tím lepší dirigenty a sólisty, zejména je v tom úspěšná Česká filharmonie nebo Pražské jaro. Kéž by se to dařilo i víc. Souvisí to ale opět s financemi, protože když je někdo zvyklý hrát v Německu za německý honorář, těžko přijede do Prahy za pražský honorář.

O vašem kvartetu byl natočen jeden díl v sérii dokumentů České televize, která měla název České komorní zlato. Je česká komorní scéna opravdu tak výjimečná?
Určitě ano. Často dostávám otázku, jestli existuje česká kvartetní škola, a pokud ano, co to je. Odpovídám, že existuje a že tradice komorní hudby a zvlášť smyčcového kvarteta je v Česku opravdu veliká, asi počínaje Českým kvartetem, které bylo na konci 19. století vůbec prvním profesionálním kvartetem v Evropě. Velký boom pak nastal po druhé světové válce. Objevila se nová kvarteta, Smetanovo, Vlachovo, Janáčkovo kvarteto a Kvarteto hlavního města Prahy, která začala již krátce po válce působit v české kultuře na velmi vysoké úrovni.

Vystupovala v zahraničí a prezentovala tam českou hudbu, a také tady vychovávala další hudebníky. Vzhledem k tomu, že komorní hra na HAMU nebyla nikdy obzvlášť dobře organizována, přestali se tito profesoři zaměřovat pouze na hodiny na Akademii. Když se objevilo nadějné kvarteto, pozvali si ho na víkend k sobě domů nebo o prázdninách na týden na chalupu. Studenti dostali jídlo, postel a intenzivně pracovali. Ve velké míře to organizovali pro své žáky „smetanovci“. My jsme takto jezdili ke členům Pražákova kvarteta. To je jedna stránka české kvartetní školy. Můžeme pak také mluvit o interpretačních specifikách. Obecně je v české kvartetní škole zvykem být expresivnější, a také používat více vibrata. Stejně to máme i my. A i když je teď ve světě trend používat vibrato méně, držíme se spíš tohoto stylu. Řekl bych, že jsou národy, které hudbu některých svých autorů hrají nejlépe. V Rusku Šostakoviče, v Maďarsku Bartóka, ve Francii Debussyho a u nás Dvořáka a Janáčka. Je to o pochopení, jež vychází z prostředí, z lidové muziky, ale i z řeči, z její intonace, umístnění důrazů a podobně.

Jde to opravdu takto intuitivně? Nepotřebujete to analyzovat?
Je to z velké části intuitivní, právě proto, že to navazuje na přirozenost jazyka. Jednou jsme například hráli Janáčka a od pana Škampy ze Smetanova kvarteta jsme se dozvěděli, že jedna fráze pochází z lidové písničky. Měli jsme k dispozici její text a jakmile jsme si to zazpívali, bylo nám okamžitě jasné, jak to hrát. Jistě jsou ale i díla a styly, ke kterým musíme přistoupit jinak a zamyslet se nad jiným způsobem hry.

Do svého repertoáru občas zařazujete i transkripce. Na koncertě 21. září, který hrajete v rámci komorní řady PKF – Prague Philharmonia, zazní úprava Dvořákova Larga z „Novosvětské“ a dechového sextetu Mládí Leoše Janáčka. Čím vás transkripce lákají?
Neřekl bych, že transkripce vyhledáváme cíleně, Mládí je něco velmi specifického. Skladbu hrajeme v úpravě Kryštofa Mařatky, což je neuvěřitelný hudební tvor. Někomu se jeho tvorba nesmírně líbí, někomu naopak příliš nesedí. Nikdo mu ale nemůže upřít, že je to neskutečný muzikant, osobnost, že má obrovský přehled a že přesně ví, co napsal a co s tím chce udělat. Byl to Kryštof, kdo přišel s myšlenkou Mládí upravit. Říkal, že přemýšlí nad transkripcí pro kvartet již dlouho a zeptal se, jestli bychom mu to zahráli. S tím jsme okamžitě souhlasili. Janáček je náš oblíbený autor, jsme tedy moc rádi, že jsme touto cestou získali k jeho kvartetům další dílo, navíc dílo skvěle napsané. Tato skladba se výborně hodí do dramaturgie koncertu v PKF. Je to program s dechovými nástroji, takže Mládí, původně zkomponované pro dechový sextet, zapadá do koncepce velmi smysluplně. Largo pak navrhla Lenka Filová, která bude hrát na anglický roh. Když se chce někdo zaskvět v tom krásném sólu i komorně, jednoduše potřebuje transkripci (úsměv).

Kromě Lenky Filové vystoupí i hobojistka Jaroslava Tajanovská, hrajete v kombinaci s dechovými nástroji často?
Každé kvarteto má v repertoáru i řadu nejrůznějších kvintetů, takže kombinace s jinými umělci je celkem běžná. Často hrajeme s klarinetem, klavírem, violou, ale také například s flétnou nebo hobojem.

Jak orchestr PKF vnímáte? Bude to poprvé, co v rámci jeho programů vystoupíte?
PKF vnímám velmi pozitivně, mezi členy orchestru mám množství kamarádů a v rámci komorní řady jsme už s PKF spolupracovali dvakrát. Orchestru velmi držím palce, nejen v této situaci. Už samotná myšlenka Jiřího Bělohlávka založit orchestr s mladými lidmi je totiž skvělá.

Je něco, na co se v souvislosti se svými blízkými aktivitami zvlášť těšíte?
Těšíme se, až budeme hrát. Z toho, co jsme měli hrát v létě, se velká část zrušila, ale v září se asi zblázníme. Řada českých organizátorů přesunula akce z jara, tudíž budeme mít dohromady dvanáct koncertů. Snad se všechny opravdu uskuteční…