Petr Nekoranec “barokně” s bassem continuem

Na to, že byl jako první Čech frekventantem Lindemannova programu pořádaného newyorskou Metropolitní operou, že působí jako sólista Stuttgartské opery, že se stal absolutním vítězem jedné z nejprestižnějších pěveckých soutěží, Mezinárodní soutěže Francesca Viñase v Barceloně (a takto bychom mohli pokrčovat dále), u nás o Petru Nekorancovi neslyšíme až tolik. Naše skromná informovanost je zřejmě dána tím, že má tento mladý tenorista své závazky převážně v Německu. Čas od času však spolupracuje i se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

Po předchozím výčtu úspěchů a zkušeností tohoto mladého pěvce už asi není třeba se výrazně rozepisovat o jeho příjemné barvě hlasu, vysoké technické vyspělosti a schopnosti prožít zpívaný text. Alespoň tedy pár poznámek, které se přímo týkají dnešního koncertu…

Nekoranec tentokrát nevsadil na virtuózní árie jako na záruku bouřlivého potlesku; jeho výběr se zaměřoval spíše na kantilénu a výraz. Ukázal se nám v mnoha charakterových polohách a bylo znát, že každá z nich je opravdu prožitá, přestože je na Nekorancovi znát, že v průběhu árií nežije pouze konkrétní situací operní postavy, kterou zrovna ztvárňuje, ale také krásou tónů, které se mu linou z hrdla. Kromě základní výrazové osy árií však Nekoranec zvládá právě zvolenou formou hlasového projevu odstiňovat i charakter jednotlivých frází, popřípadě i slov (k vypíchnutí se nabízí jeho výrazová práce s opakujícím se slovem „drop“ v Purcellově písni Music for a while z činohry Oedipus).

Možností k předvedení různých výrazových poloh měl Nekoranec toho večera dostatek, díky různorodému koncertnímu repertoáru, který byl široce pestrý, mnozí by možná řekli až nesourodý. Přestože se totiž jednalo o koncert „staré hudby“, často jsme skákali od baroka ke klasicismu a zase zpátky – těžko se v takovém případě hledala zamýšlená dramaturgická linie. (Čtenář může posoudit sám podle programu na konci této recenze.) Alespoň celková struktura však byla jasná: koncert byl pomyslně rozdělen na čtyři hlavní bloky, ve kterých jsme slyšeli vždy tři až čtyři árie či písně. Kromě přestávky byly tyto bloky rozděleny také dvěma sonátami pro violoncello, které obstarala vynikající violoncellistka specializující se na starou hudbu Hana Fleková. Většina posluchačů ji pravděpodobně zná jako členku orchestru Collegium 1704, ale slyšet její krásný tón sólově byl jedinečný zážitek.

Kromě těchto dvou „nepěveckých“ výstupů byla Fleková součástí bassa continua, které ve své celkové podobě (cembalo, violoncello a theorba) doprovázelo Petra Nekorance po většinu času trvání koncertu. Výjimkou byla pouze již zmíněná Music for a while Henryho Purcella, kde nebylo zapojeno cembalo, Mozartovy písně, které byly naopak interpretovány pouze s cembalem (William Kelley), a dva madrigaly staršího data, Amarilli mia bella Giulia Cacciniho a Si dolce è’l tormento Claudia Monteverdiho, jež doprovodila pouze theorba (Jan Krejča). Ve většině ostatních případů byly party pravděpodobně upraveny tak, aby byly schopny zastoupit orchestr. Vše ale i přes tento netradiční způsob interpretace působilo vcelku přirozeně; i rozhodnutí ztvárnit Cacciniho a Monteverdiho pouze s theorbou bylo stylové a navíc zvukově osvěžující.

Co však vyvolalo poněkud zvláštní dojem, bylo spojení Nekorancova hlasu vyhovujícího požadavkům dnešní estetiky klasického zpěvu se zvukem starých nástrojů. Samozřejmě ne každý, kdo se v současné době zabývá starou hudbou, se musí dát cestou historicky poučené interpretace, pak se ale, dle mého názoru, hodí k moderně pojatému hlasovému projevu zvolit i moderní nástroje. Nekorancův hlas sice není zatížen přílišným vibratem a nevkusnými operními manýrami (pouze v Caro mio ben Tomassa Giordaniho jsme mohli slyšet drobná glissanda před začátkem frází), a tak tento stylový rozpor nebyl zpočátku úplně „do uší bijící“, ale projevil se hlavně v druhé polovině koncertu, kdy se Nekoranec opravdu vášnivě rozezpíval a své basso continuo zanechal ve zvukovosti „staré hudby“ až hořce osamoceno. V těchto chvílích by se jeho hlas jistě daleko více hodil ke klavírnímu, nebo orchestrálnímu zvuku. Avšak oceňme zajímavý experiment; nápad přidat k původně plánovanému recitálu pouze s cembalem ještě violoncello a theorbu jistě celkovému dojmu napomohl.

Petr Nekoranec
Praha, kostel sv. Šimona a Judy, 7. května 2019 od 19:30 hodin
Koncertní řada FOK: Stará hudba

Program

Giovanni Bononcini: Per la gloria dˇadoravi (árie Ernesta z opery Griselda)
Henry Purcell: Music for a while (píseň z hudby k činohře Oedipus)
Georg Friedrich Händel: Verdi prati (árie Ruggiera z opery Alcina)
Joseph Bodin de Boismortier: Sonáta pro violoncello G dur č. 2, op. 50
Giovanni Paisiello: Nel cor più non mi sento (árie ze sbírky Arie antiche, arr. Alessandro Parisotti)
Tommaso Giordani: Caro mio ben
Alessandro Scarlatti: Già il sole dal Gange (árie Saladina z opery L’honestà negli amori)
Giulio Caccini: Amarilli mia bella (madrigal ze sbírky Le nuove musiche)

(přestávka)

Wolfgang Amadeus Mozart: Oiseaux, si tou les ans, KV 307 a Dans un bois solitaire, KV 308
Antonio Caldara: Sebben, crudele (árie Aminty z opery La constanza in amor vince l’inganno)
Antonio Vivaldi: Sonáta pro violoncello a moll, RV 44 (výběr)
Christoph Willibald Gluck: O del mio dolce ardor (árie Parida z opery Paride ed Elena)
Claudio Monteverdi: Si dolce è’l tormento (madrigal ze sbírky Quarto Scherzo delle ariose vaghezze)
Alessandro Stradella: Pietà Signore

Petr Nekoranec – tenor
William Kelley – cembalo
Hanou Fleková – violoncello
Jan Krejča – theorba