Písně z Gurre ve Vídni

  1. 1
  2. 2

Pokud nějaké dílo dokonale ilustruje zlom, který ve vývoji hudby nastal začátkem 20. století, pak jsou to Schönbergovy Gurre-Lieder. Původně to měly být skutečně písně, jen s doprovodem klavíru, avšak báseň Jense Petera Jacobsena o králi Waldemarovi a jeho nešťastné lásce k Tove se proměnila v dílo obřích rozměrů nezařaditelného žánru, kantátu, oratorium a vokální symfonii v jednom. Jacobsen čerpal z pověsti o králi Waldemarovi, která má historické jádro. Není zcela jisté, který Waldemar byl oním „divým jezdcem“, o němž vypráví pověst a Jacobsenova báseň, zda Waldemar I. z 12. století, nebo Waldemar IV., dánský král v letech 1340–1375. Waldemar čtvrtý v pořadí zemřel na zámku Gurre a je možné, že pověst spojila osobu Waldemara I. s ním a přiřkla ji tedy panovníku o dvě století mladšímu (Tove měla být milenkou Waldemara I., v básni jmenovaná královna Helwig však byla manželkou Waldemara IV.). Trosky Gurre se zachovaly dodnes, působí velmi romanticky, a faktografie nehraje v pověstech roli.Schönbergova skladba vznikala jedenáct let. Koření v nejryzejším pozdním romantismu a končí rozloučením s ním. S obrovským instrumentálním aparátem a hýřivou instrumentací, v níž je 50 dechových nástrojů od nejvyšších po nejnižší (kromě jiného sedm pozounů od altového po kontrabasový, tři fagoty a dva kontrafagoty a čtyři Wagnerovy tuby), k tomu přiměřeně velký počet smyčců, čtyři harfy, celesta a velký soubor bicích včetně xylofonu, zvonkohry a řetězů, s požadavky na sbor, který potřebuje spojení nejméně tří těles (při světové premiéře to bylo údajně na šest sest zpěváků) a s náročnými sólistickými party se Schönberg dostal na hranici provozovacích možností. Byla to další „symfonie tisíců“, ta Mahlerova měla premiéru dva roky před Gurre-Lieder. Obří hudební produkce byly tehdy v kurzu, ovšem touto cestou už nebylo možné dále jít – nejen proto, že přišla válka, orchestrální tělesa byla zdecimována a zdeptané hospodářství si nemohlo nákladné produkce dovolit. Monumentální díla samozřejmě vznikala i později (na masové kantáty období socialistického realismu však raději nevzpomínat), přesto zůstalo 150 hudebníků orchestru, předepsaných skladatelem, výstřelkem doby. Do Velkého sálu vídeňského Hudebního spolku, kde byla i světová premiéra 23. února 1913, se celý aparát jen tak tak vejde, mužská část sboru musí být namačkána za orchestrem (a ten také nemá příliš místa), ženská na empoře a části postranních balkonů. Nejen z důvodů umělecké náročnosti, ale i z prostorových důvodů se může jen málokterý pořadatel uvedení takového díla odvážit. Premiéra roku 1913 se uskutečnila dva roky poté, co Schönberg vydal svou Nauku o harmonii, v níž se rozchází se zákony tonální harmonie, ale mimo jiné píše: „Umělec musí říkat něco víc, než jen předvádět, že umí techniku. Moje rozklady by měly vyvrátit víru v nutnost tonality, nikoli však víru v účinek uměleckého díla, jehož autor na tonalitu věří. Čemu věří autor teoreticky, jistě dokáže navenek svým dílem vyjádřit. Avšak vnitřně, tam, kde začíná pudový člověk, tam naštěstí jakákoli teorie selhává, odtamtud promlouvá to, co je lepší než jeho i moje teorie.“ Schönberg už tedy měl za sebou Komorní symfonii op. 9, Pět orchestrálních skladeb op. 16, Šest klavírních kusů op. 19 a první skandály měl za sebou jeho Pierrot lunaire. Ten pražský přišel přesně den po triumfální vídeňské premiéře Gurre-Lieder a tak se například v Prager Tagblattu objevilo upřímné přiznání bezradného kritika, že  „ani na básně, ani na zvuky, které zmatený text Pierrota lunaire doprovázely, jaksi nestačil“, ale k vlastní útěše zjistil, že „jsem nebyl sám jediný čistý bloud mezi přítomnými, protože mi to nikdo vysvětlit nedokázal. […] A hudba? Já žádnou neslyšel.“ Hned pod touto (ve srovnání s jinými ještě mírnou kritikou Pierrota) se objevila zpráva o vídeňské premiéře Gurrelieder, kterou do Prahy poslal pražský rodák německého jazyka Richard Batka: „Premiéra […] přinesla velmi kontroverznímu vídeňskému modernismu skutečný triumf. Jako by měl být Schönberg odškodněn za tolikeré křivdy dřívějších let, kdy se žádné uvedení jeho díla ve Vídni neodehrálo bez skandálu. Lidé jásali a nejkomičtější na tomto úspěchu bylo, že z něj Schönberg sám měl jen poloviční radost, protože už se od této skladby dnes vzdálil. Ani ten, kdo nemá sklon k tomu, připojovat se k orgiastickému tanci neochvějných schönbergiánů, bude muset přiznat, že dílo obsahuje velké krásy, ušlechtilou melodiku a charakteristickou barvu. Skladatel jistě není bohatý duch, žádná komplexní povaha; především jeho tvoření melodií a témat, kde vychází z Wagnera a Pucciniho, není jeho silnou stránkou. Je však přesto individualitou. Světu zvuků naslouchá vlastníma ušima, jeho harmonii i polyfonii. Je ryzí ve výraze a není jen obyčejný instrumentální skladatel. Jeho příležitostné ohyzdnosti jsou poctivé, nevznikají z touhy po senzaci, nýbrž s neúprosnou dialektikou vycházejí z procesu hudebního vývoje.“Batkův úsudek je smířlivý, dokonce uznalý , ale je také příkladem toho, jak se kritik může v charakteru posuzované umělecké osobnosti mýlit; málokterá umělecká povaha tehdejší doby byla komplexnější a duchovně bohatší než právě všestranně nadaný Schönberg. Gurrelieder komponoval de facto autodidakt, který kromě rad Alexandra Zemlinského a studia Brahmsových či Wagnerových partitur neměl žádné kompoziční školení. Mimochodem – orchestr, který Gurrelieder s Franzem Schrekerem u dirigentského pultu poprvé provedl, byl posílený vídeňský Orchestr hudebních umělců – ten, který vychoval a třináct let vedl Oskar Nedbal.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Schönberg: Gurre-Lieder (Vídeň 2.6.2012)

[Total: 2    Average: 5/5]

Související články


Reakcí (2) “Písně z Gurre ve Vídni

  1. dobrý den,

    měl jsem to štěstí, že jsem byl také na tomto koncertu. Zažitek to byl obrovský. Navíc jsem měl šanci slyšet dvakrát za sebou Nikolaie Schukoffa – před tím v Praze v koncertním provedení Fidelia. Tímto koncertem se mi splnilo přání zažít naživo Zubina Mehtu. Zdraví čtenář OperyPlus.

Napsat komentář