Píšu, abych komunikoval…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s Vítem Zouharem 
skladatelem, muzikologem, prorektorem Univerzity Palackého v Olomouci, místopředsedou správní rady Nadace Bohuslava Martinů

Tento muž rozhodně ani jednu z představ o suchopárném akademikovi –  panu prorektorovi nenaplňuje. Naopak!  Je to energií sršící, milý a komunikativní člověk, soudě podle toho, jak jsem jej během našeho setkání v době nedávné měla možnost poznat. V době, kdy se rozhodovalo, v jakém termínu a jestli vůbec bude brněnské představení (nejen) jeho opery La Dafne, původně z důvodu nemoci zrušené, na pražském festivalu Opera 2013 uvedeno alespoň dodatečně, jako závěrečné festivalové ohlédnutí. Nakonec to vyšlo: Dafne uvidí pražští diváci už tuto neděli v Českém muzeu hudby. – Teď ale Vít Zouhar osobně na Opeře Plus:

Má představa o skladateli Vítu Zouharovi je silně ovlivněna vaší dlouholetou spoluprací na projektech spojených v olomouckém regionu s barokní hudbou. Podobně jako váš tvůrčí partner Tomáš Hanzlík i vy ve své tvorbě hodně často hledíte s nostalgií někam do období baroka… Je tento můj pohled správný?

Z mého pohledu to není nostalgické ohlížení do minulosti, nýbrž kombinování hudebních prostředků, což je přirozenou součástí mého hudebního jazyka. Myslím, že podstatnější, než historie, je v mé hudbě měnící se kontext. To, proč píšu a proč mě to tak baví, je hlavně příležitost komunikovat s divákem a posluchačem, možnost předávat energii, vyvolávat radost. Ono zdánlivě historické v mé hudbě nejsou tedy nostalgické ohlasy již dříve vzniklých skladeb, nýbrž to, co nazývám hudebními gesty. Jsou to jakási hudební madla, kterých se posluchači mohou přichytit podobně jako úchytů na ferratách. Jsou čímsi povědomým, čímsi známým. Nechci, aby posluchači potřebovali k mým skladbám komentáře, návody, jak je použít, nýbrž ponechávám jen na vůli každého, jak a zda li vůbec s nimi sám naloží.

Pracuji s jednoduchými rétorickými gesty, s jejichž pomocí jakoby překládám literární význam. Ten pro mě není tak rozhodující, jako emoce v něm obsažené. Ty jsou tím, na co se v „překladech“ soustředím.  Takto se dostávám k jednoduchým hudebně rétorickým gestům a také do historizujícího terénu. Takže ten historizující moment není pro mě reminiscencí, nýbrž jen důsledkem práce s hudebními gesty a jazyky. Odkazy k baroku vnímám pouze jako jednu z mnoha variant a i tu se snažím nasvětlit z více úhlů. Přitom mi primárně jde o ony energetické náboje, obsažené v afektech, sekundárně potom o vytváření nových kontextů. Co mě v posledních dvaceti letech jako autora baví, je používání a vrstvení různých jazyků, jejich propojování a proměny původních kontextů.

Teď mě vysloveně inspirujete k další otázce: nedávno jsme při povídání s panem profesorem Věžníkem narazili na téma tradice, na téma ctění tradice v operní tvorbě. Co vy a tradice?

Tradice je pro mě klíčová, ale nikoli ve smyslu potřeby naplňovat tradiční formy nebo koncepty, nýbrž coby východisko, impuls a součást širšího povědomí. Fascinuje mě například takřka identická grafická podoba operních libret vydaných na počátku 17. a 18. století. Jejich grafika je po více než sto letech stále stejná. To ale ještě není důvodem, aby byl můj jazyk přísně svázán a vázán s tradicí. Ta by neměla být silnější, než moje představa, můj záměr, ale musí ji znát, ctít a respektovat. Tak jako rád pracuji s kontextuálním posunem, stejně tak mě baví tradiční východisko a posuny kontextů, kdy to, co očekáváme, se třeba vůbec nestane!Ve vaší tvorbě je zajímavá úzká autorská spolupráce s Tomášem Hanzlíkem, a to hned na několika dílech. V době, kdy je preferován individualismus, je to pro mě velice sympatické. Jak vaše spolupráce funguje a jak vlastně vznikla? Kolik jako dvojce máte na kontě titulů? Přiznám se, že například u opery Dafne nejsem schopna rozeznat, který z vás dané číslo napsal…

A přesně o to nám šlo! Samozřejmě bychom mohli fungovat zcela diferencovaně, jako dvě protikladné skladatelské role, ale toto nebyl náš záměr ani v Dafne, ani v naší předchozí opeře Torso, kterou jsme také komponovali společně. Když člověk píše sám, musí se rozhodovat pouze sám za sebe. Když ale píše v tandemu, musí se rozhodovat navíc společně, což se může zdát komplikovanější, ale v našem případě nejen že není, nýbrž oba si tento způsob práce opravdu užíváme, neboť se navzájem inspirujeme a doplňujeme.

Pokud se budu držet toho, co jsem řekl v úvodu, že píšu, abych komunikoval, tak zde to platí dvojnásob! Na rozdíl od Tomáše jsem nikdy nebyl interpretem a tím pádem takřka vždy, snad jen s výjimkou elektronické hudby, komunikuji prostřednictvím interpretů. V tomto případě je komunikace přímá. Dafne jsme ale psali paralelně. Dlouho jsme o ní diskutovali, zvažovali různé koncepce, až jsme se nakonec dohodli, kdo se zhostí té které scény, a rozešli se do svých pracoven. Samozřejmě jsme i dále byli v kontaktu, ale nikoli tak, že bychom si pravidelně přehrávali, co kdo napsal. Naopak. Pro mě je báječné, když si pak ve finále navzájem pleteme naše části a v podstatě si říkáme, že je to výborně napsané tím druhým, abychom dodatečně přišli na to, že jsme to psali třeba sami. To je pro mě důležité z hlediska celku a semknutosti opery bez ohledu na to, kolik autorů ji napsalo.

Ptala jste se ještě na to, jak vlastně naše spolupráce vznikla. Bylo to vlastně díky nedostatku času. Naše první společná opera Torzo vznikla v roce 2003 vlastně jako záskok. Při návratu z turné po Pobaltí s Ensemble Damian a operou Coronide mi Tomáš Hanzlík líčil situaci, kdy jeho novou operu Yta innocens, jejíž premiéru plánoval pro olomoucký festival Baroko, rezervovalo pro Prahu Národní divadlo v rámci projektu Bušení do železné opony. Potřeboval proto novou operu a navrhnul mi, zda li bych společně s ním nechtěl napsat na nepoužité části libreta opery Yta innocens novou operu. Do premiéry zbývaly necelé čtyři měsíce, záměr mě nadchl a tak vznikla opera Torzo.

To libreto našel Tomáš Hanzlík, že?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář