V Čechách máme jednoho dobře ukrytého světového hudebního skladatele – jmenuje se Zdeněk Liška (16. března 1922 – 13. července 1983), mága filmové hudby. Roku 1990 je in memoriam vyznamenán diplomem „cenou za celoživotní dílo“, od 27. října 2011 navíc laureátem Ceny Ministerstva kultury „za výjimečný tvůrčí přínos v oblasti filmové hudby“. Protože však nedbal na světskou slávu, na vlastní medializaci – existuje doslova jen pár fotografií a jediný rozhovor s ním, a to ještě velmi banální, a psal jen a jen k filmům, těžko neobyčejný význam a extrémní rozsah jeho tvorby docenit.
Jak tedy uctít výročí tohoto nekorunovaného krále ze Smečna jinak než prožíváním starých filmů, tedy v koncertním sále? Samozřejmě skrze suity, viz naposled skvělá koláž Jana Duška, kterou uvedl 16. ledna 2012 Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Stanislavem Vavřínkem. Ovšem koláže a suity jsou vždy rybou vyňatou z vody. Liška totiž filmu rozuměl výsostně, jeho hudba je vždy s obrazem tolik svázána; drží jeho rytmus či jej sama utváří, tvoří nerozdělný amalgám, kdy nedílnou součástí audio stopy jsou i ruchy, šumy, dialogy či elektronické příměsi.
Je však třeba také říci, že naše starosti, tedy jistá skrytost jeho tvorby širšímu posluchačstvu, by byly Liškovi dosti vzdálené. Byl úspěšný a velmi oceňovaný, svými kolegy skladateli i filmaři obdivovaný. Miloval hudbu (především Janáčkovu a Martinů), miloval filmy (například Vláčilovy a Švankmajerovy), miloval život (ženy a své děti). Komponoval prakticky nepřetržitě, často několik „filmů“ najednou. Prostě jiné věci vezdejších ho příliš nezajímaly. Bohužel i na autonomní hudbu. Říkal, že na takové „věci“ nemá čas.
Ovšem existují i studnice relativně dobře čerpatelné koncertním pódiem, totiž hudba, kterou Liška skládal pro Persii, pro šáha Rezu Pahlavího a císařovnu Farah v letech 1971 – 1978. Tuto exkluzivní zakázku získala československá organizace Art Centrum, v čele s ředitelem Hubertem S. Matějčkem. Myšlenka se zrodila při reciproční návštěvě Ludvíka Svobody v Íránu v listopadu 1969, při níž šáh Reza prezidentovi svěřil, že byl okouzlen československým pavilónem na světové výstavě EXPO´67 v Montrealu a požádal, zda by se nemohli jeho autoři ujmout výstavy k chystaným oslavám 2500 let perské monarchie.
Existuje však ještě jedna možná trochu mytická teorie: totiž že Reza a Farah Pahlaví cestovali po světě a hledali skladatele, který by jim hudbu složil. Tak v Tokiu oslovili Leonarda Bernsteina. Ten jim prý ovšem řekl, že zná pro tyto účely lepšího skladatele: je strašně tlustý, žije v Praze a jmenuje se Liška.
Ať tak nebo tak, Liška pro císařský pár psal. První vzniklý projekt se jmenoval Heritage of Ages – Dědictví věků. Klíčovými postavami následné dlouhotrvající spolupráce se stali režisér Jaroslav Frič a právě Zdeněk Liška; Frič byl dokonce časem šáhem považován za člena královské rodiny.
Hudba, která vznikla k různým audiovizuálním instalacím realizovaným v Teheránu či pro íránské pavilony všude po světě, má tu velkou výhodu, že byla skládána před tvorbou expozic, případné prezentace byly střiženy dle Liškova rytmu. Ne naopak, jako u filmů. Jde díky tomu o rozsáhlejší a uzavřené formy, jaké jinak v Liškově tvorbě nemají obdobu. Navíc jsou vhodně určeny pro velké symfonické těleso, včetně klavíru, cembala, dvou harf, mnoha bicích a zesílené skupiny žesťových nástrojů. Nechybí samozřejmě ani smíšený sbor, pro Liškovu barvu tolik typický.
A právě z této oblasti Liškovy tvorby vznikla suita, pojmenovaná Hudba pro perského šáha, která v sobě zahrnuje kromě symfonických kusů také koncertantní věty pro trubku, pro klavír a pro soprán, přičemž žádná se skladeb v Praze dosud nikdy nezazněla. Tedy když si odmyslíme, že se tu před zhruba čtyřiceti lety natáčely, na čemž se podílela i Česká filharmonie s legendárním dirigentem Františkem Belfínem a Kühnův smíšený sbor se sbormistrem Pavlem Kühnem.
Premiérového provedení Hudby se ujme Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK s dirigentem Jaromírem M. Krygelem. Zpívá Alena Hellerová a Kühnův smíšený sbor, na klavír hraje Ivo Kahánek, na trubku Marek Vajo. Stane se tak již tuto neděli 18. března 2012 v 16 hodin ve Smetanově síni Obecního domu, Český rozhlas událost přenáší v přímém přenosu. Nepřenese však všechno, na plátně se totiž bude promítat původní obrazový materiál.
