PKF – Prague Philharmonia: Bonbonek v podobě orchestrální verze Brahmsovy klarinetové sonáty

Jako první zazněla Serenáda Es dur pro třináct dechových nástrojů od Richarda Strausse, která díky svému formálnímu schématu připomínala klasicistní hudbu s romantickým nádechem a patří mezi nejstarší díla tohoto skladatele. Již při prvních tónech vstoupila do sálu elegance a noblesa hudby, která byla podpořena skvělou kulturu zvuku instrumentalistů a citlivě provedeným přednesem. Skladba působila svěže, neotřele a dechové nástroje v celém jejím průběhu ladily. Tempo bylo přiměřené, stupňující se melodie v hoboji modulovaly do jiné harmonie, jež připravovala obecenstvo na dramatičtější úsek hudby. Poté se nálada hudby opět uvolnila a proměnila svůj charakter na tanečnější a optimističtější. Skladbu ukončilo menší sólo příčné flétny, která svojí lehkostí frázování připomínala odlétající ptactvo.

Po dechovém zahájení koncertu nastoupily i smyčce a společně přednesly ryze klasicistní dílo Wolfganga Amadea Mozarta předehru k singspielu Divadelní ředitel. Hudba energicky jiskřila, dynamika byla prováděna pohotově. Housle vyšívaly jemnou techniku, violoncella vyzpívávala stupnicové pasáže a melodie byly stylově frázovány. Orchestr byl dobře sehraný, lehká spiccata zajišťovala hudbě vzdušnost a éteričnost. Pro svoji bezstarostnou atmosféru byla tato skladba před Brahmsovou melancholickou sonátou velmi dobrým dramaturgickým počinem.

Premiéra Sonáty pro klarinet a klavír f moll se konala v roce 1895. Byla zkomponována pro klarinetistu Richarda Mühlfelda a již samotný Brahms ji za svého života zaranžoval pro violu a klavír. Velmi zdařilou orchestrální úpravu tohoto večera napsal Darko Butorac.

Začátek odstartoval orchestr, krátce nato se připojil i klarinet. Technika ve violoncellové sekci připomínala mořské vlny, posléze si motiv hravě předávaly housle s klarinetem a i s violoncelly. Výstup Andrease Ottensamera působil energicky společně s pohybem na pódiu. Hudba v jeho podání plynula přirozeně, interpret dosahoval zlehka vysokých poloh, které byly díky své kulatosti příjemné na poslech. Naopak spodní tóny měly sytý a temně zabarvený témbr. Ve druhé větě hrál klarinet líbezná melancholická sóla, někdy za doprovodu pizzicat v orchestru a sólový prostor zde získaly i housle, které zdatně sekundovaly sólistovi. Třetí věta probíhala v tanečnějším tempu a o poznání živěji než je zvykem a v závěrečné větě se naplno projevila virtuozita sólisty. Protože se jedná o komorní hudbu, hrál sólista z not, ale při klasickém koncertu se očekává určitý dresscode, a černá obuv s bílou podrážkou je vhodná spíše pro volný čas než na tuto příležitost. Nicméně diváci ocenili především hudbu a hudebník tak sklidil velký potlesk. 

Po přestávce následovala majestátní Gounodova Symfonie č. 2 Es dur. Poutavá melodie byla protkaná energickými tremolly smyčců, lehkými spiccaty, stupnicovitými pasážemi a další náročnou technikou. Komunikace orchestru byla dobrá, zajímavý byl dialog mezi houslovou a violoncellovou sekcí. Ve druhé větě se harmonie proměnila a melodické oblouky zajišťovala sóla dechových nástrojů, které poté převzaly smyčce. V přednesu této hudby se nacházelo mnoho pěkných okamžiků. Třetí věta stupňovala dramatičnost v hudbě a finále tohoto koncertu uzavřela průraznější čtvrtá věta, kde se technické nároky na smyčce stupňovaly a kvalita zvuku ve vyšších smyčcích během rychlého tempa uvadala. Nicméně běžný posluchač si této nuance většinou není vědom a tak orchestr sklidil obrovský a dlouhotrvající potlesk.

PKF – Prague Philharmonia: Gounod. Mozart. Strauss.
8. května 2022, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň

Program:
Richard Strauss: Serenáda Es dur op. 7 TrV 106
Wolfgang Amadeus Mozart: Der Schauspieldirektor KV 486, předehra
Johannes Brahms: Sonáta pro klarinet a klavír f moll op. 120 č. 1 (orchestrace Darko Butorac)
Charles Gounod: Symfonie č. 2 Es dur

Účinkující:
Andreas Ottensamer – klarinet
Emmanuel Villaume – dirigent
PKF – Prague Philharmonia