Plácido Domingo: Když odpočívám, rezavím

Vraťme se o šestadvacet let zpátky, do šťastného roku 1990, kdy celá Evropa žila nadějemi na svou budoucnost. A právě v tomto roce, konkrétně ve čtvrtek 7. června, v římských Caracallových lázních došlo k události, která se mimořádně výrazně zapsala do historie operního umění. Nehrála se tam sice žádná opera, ale na koncertu věnovaném mistrovství světa ve fotbale, které bylo následujícího dne zahájeno, vystoupili tři hvězdní tenoristé pocházející ze Španělska a Itálie, tedy zemí hudbě – stejně jako fotbalu – zasvěcených, aby tisícům návštěvníků v auditoriu a více než dvěma miliardám televizních diváků ve sto sedmnácti zemích po celém světě přednesli ve svém neopakovatelném podání klenoty světové operní tvorby. Těmi muži byli Ital Luciano Pavarotti a dva občané Španělského království, syn aragonského otce a baskické matky Plácido Domingo a Katalánec José (Josep) Carreras.

Ať chceme, nebo nechceme, musíme přiznat, že tento koncert (a dlouhá série jeho repríz, které následovaly v dalších letech) významně zpopularizovaly operní žánr tam, kde se těšil přízni pouze nepříliš velkého počtu svých milovníků, a především v zemích, kterým jsme v době existence ‚říše Dobra a říše Zla‘ byli zvyklí říkat třetí svět.

Nejstarší z interpretů, Luciano Pavarotti (narozen 1935), nás opustil před devíti lety. Letos v prosinci oslaví své sedmdesátiny benjamínek trojice José Carreras a 21. ledna máme příležitost vzdát hold a zazpívat Happy Birthday nejvšestrannějšímu z tria, Plácidu Domingovi.

Kde a jak vše začalo?

23. ledna 1941 se v lidnatém severozápadním předměstí Madridu Salamanca narodil chlapec, který byl na křestní list zapsán jménem José Plácido Domingo Embil. (Na tomto místě si dovolím malou poznámku. Španělé obvykle v oficiálních dokumentech uvádějí dvě příjmení, tím prvním je jméno otce, tím druhým jméno matky. Běžně se pak užívá pouze jednoho, většinou otcova příjmení. Jsou ale výjimky: Například u největšího španělského básníka a dramatika dvacátého století Federika Garcíi Lorky, bývá obvykle uváděno matčino příjmení Lorca.)

Otec Plácido Domingo senior i matka Josefina (Pepita) Embil byli zpěváci věnující se interpretaci populárního španělského divadelního žánru, zarzuely. Zarzuela je jakási specificky španělská forma operety, která vznikla v osmnáctém století a její interpretaci se věnují často špičkoví španělští operní sólisté. Svůj název má podle královského loveckého zámku Zarzuela nedaleko Madridu, jenž za svůj název vděčí slovu zarza (španělsky ostružina), protože okolí zámku prý bylo těmito plody doslova poseto.

Prostředí, v němž vyrůstal, pochopitelně malého Plácida silně ovlivnilo. Když mu bylo pět let, odjela rodina Domingových do Mexika, kde jeho rodiče nejprve cestovali se zájezdovým souborem po Mexiku a poté si založili svůj vlastní soubor, který, mnohdy za cenu značných osobních obětí, řídili.

Domingo junior, jehož dětství a mládí proběhlo dle jeho vlastního svědectví ve znamení zarzuely, v jejíchž inscenacích účinkoval v dětských rolích. Do života si odnesl lásku k hudbě a po rodičích zděděnou pracovitost, vytrvalost a úpornost. Obyvatelé Aragonie a Baskové bývají tvrdohlaví a neústupní a sám Domingo o tom řekl: „Je to užitečné dědictví pro každého, kdo chce uspět na divadle.“

Aktivity a plné nasazení v každé činnosti, tak charakteristické pro Plácida Dominga ve zralém věku, se u něj projevovaly už v mládí. Jako každý pořádný hispánský kluk hrál s plným nasazením fotbal, který si oblíbil pro celý život, ale především se věnoval muzice, doprovázel matku na piano, později jako dospívající mladík hrál na klavír při tanečních produkcích i v barech.

Hře na klavír se nejdříve učil soukromě, poté ji studoval na Národní konzervatoři hudby v La Ciudad de México (Mexico City). Navštěvoval také hodiny dirigování u významného francouzského dirigenta ukrajinského původu Igora Markevitche, a když u něj na škole objevili pěvecký talent, bral určitou dobu i soukromé lekce zpěvu u Carla Morelliho. V šestnácti se stačil zamilovat do své spolužačky, oženit se a zplodit syna. Toto první manželství ale mělo krátké trvání.

Domingo se začal plně věnovat zpěvu. Dlouho nebylo jasné, zda z něj bude tenorista, anebo barytonista. Jako sedmnáctiletý mladík hrál a zpíval barytonovou roli v zarzuele Gigantes y cabezudos, a když onemocněl představitel hlavní tenorové partie v jedné z nejznámějších zarzuel Luisa Fernanda, tak po něm převzal jeho roli. V sedmnácti letech si také poprvé zkusil operu. V opeře významného španělského autora přelomu devatenáctého a dvacátého století Manuela Penelly El gato montés (Divoký kocour) byl představitelem čelné tenorové role Rafaela a v opeře skladatele Emilia Arriety Marina ztvárnil barytonovou partii Pascuala.

Vedle toho účinkoval v menších rolích i v činoherních inscenacích děl Antona Pavloviče Čechova, Federika Garcíi Lorky či Luigiho Pirandella, působil jako asistent dirigenta i produkčního a rovněž vyučoval zpěvu. V muzikálu My Fair Lady vystoupil v jedné z menších rolí a absolvoval v něm sto osmdesát pět představení na zájezdech po celém Mexiku.

V roce 1959 se zúčastnil předzpívání v opeře v hlavním městě Mexico City. Původně si připravil slavnou barytonovou árii Gérarda z Giordanovy opery Andrea Chénier, ale bylo mu doporučeno, ať raději zazpívá árii tenorovou. Přednesl tedy tenorovou árii z Giordanovy opery Fedora, a o jeho budoucím osudu byl rozhodnuto. Byl angažován jako sólista tenorového oboru.

První kroky v podivuhodném světě opery
Jeho první rolí, v níž vystoupil 29. září 1959, byl dvořan Borsa ve Verdiho Rigolettovi, v opeře, v které později zářil v postavě Vévody a dnes, po návratu k barytonovém oboru, v ní sklízí úspěchy jako interpret titulní role.

Sám Domingo teprve toto představení Rigoletta považuje za svůj skutečný operní začátek. Následovala řada drobnějších a středních úkolů, jako byli Kaplan v Poulencových Dialozích karmelitek, Císař Altoum a dvořan Pong v Pucciniho Turandot anebo Arturo v Donizettiho Lucii z Lammermooru. V Lehárově Veselé vdově zpíval jak hlavního mužského hrdinu Danila, tak Rosillona. Vedle toho působil rovněž jako korepetitor baletu a účinkoval v televizi. Hrál také menší role v činohře v inscenacích děl Antona Pavloviče Čechova, Federika Garcíi Lorky a Luigiho Pirandella. V té době se také podruhé oženil. Jeho budoucí životní partnerkou se stala mladá talentovaná zpěvačka Marta Ornelas. Stala se mu věrnou družkou, vzornou partnerkou a spolupracovnicí, kterou je dodnes. Na svět přivedli dva syny.

Později, když hodnotil své divadelní zážitky, napsal Plácido Domingo v knize My First Forty Years (Mých prvních čtyřicet let), která byla publikována v roce 1983: „Dnes, když se mne lidé ptají, jak jsem dokázal obstát v tak obtížné a náročné práci, kterou jsem si uložil, odpovídám: ‚Velmi brzy jsem přivykl značným nárokům na svou činnost a tento styl práce jsem si zamiloval…‘ “

První velká role přišla v roce 1961 na provinční scéně ve městě Monterrey. Byl jí Alfréd v Pucciniho Traviatě. O něco později následoval debut v USA. V texaském Dallasu vystoupil v roli Artura v Lucii z Lammermooru, kterého zpíval v inscenaci, v níž titulní roli ztvárnila Joan Sutherland. O rok později v sousedním městě Fort Worth už následoval Edgar, kde jeho partnerkou v titulní roli byla slavná Lily Pons, pro niž to bylo její poslední vystoupení na jevišti. V Hartfordu ve státě Connecticut se poprvé setkal s Verdiho operním zpracováním Otella. Tenkrát to ovšem nebylo ještě v titulní roli, kterou tam zpíval tehdejší dlouholetý bezkonkurenční interpret této postavy, Mario Del Monaco, ale v roli jeho pobočníka Cassia.

V roce 1962 přišla nabídka z izraelského Tel Avivu. Plácido i jeho žena Marta nabídku přijali a po dva a půl roku působili v tamějším operním souboru. Domingo zde ztvárnil dvanáct rolí ve 280 představeních. Tehdy ještě nebylo zvykem zpívat opery v originále, a tak telavivská opera byla mezinárodním konglomerátem. Mnohokráte se stávalo, že sólisté zpívali své party v nejrůznějších jazycích, jak je měli nastudované, a sbor jim sekundoval v hebrejštině.

Domingo zde byl obsazován do lyrických rolí, jako byl Nadir v Bizetových Lovcích perel nebo hrabě Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském, kde mu partnerkou v roli Rosiny byla jeho manželka Marta.

Manželský pár Domingových se v Izraeli představil také v Evženu Oněginovi, v němž Plácido ztvárnil roli Lenského a jeho choť Marta Taťánu. Oba také publikum zaujali svými výkony v titulních rolích Gounodovy opery Faust a Markétka. V Mozartově Donu Giovannim byl Domingo Donem Ottaviem a setkal se zde s rolemi, které posléze tvořily páteř jeho repertoáru, jako byli podobně jako již výše zmíněný Faust například Turridu v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Don José v Carmen.

Z dalších rolí, které v Tel Avivu ztvárnila Marta Ornelas-Domingo, připomeňme například ještě její mozartovské role, Fiordiligi v Così fan tutte a Zuzanku ve Figarově svatbě, Markétku ve Faustovi a Markétce, Micaelu v Bizetově Carmen a Musettu v Pucciniho Bohémě.

V roce 1965 nabídla Domingovi angažmá na letní sezonu tehdy velmi aktivní a úspěšná New York City Opera. Domingo měl původně poprvé v New York City Opera vystoupit v roli Dona José v Carmen, ale nakonec se tak stalo v červnu 1965 o několik dní dříve, když zaskočil za onemocnělého kolegu v roli Pinkertona v Pucciniho opeře Madama Butterfly.

22. června 1966 se New York City Opera přestěhovala do nového sídla v Lincolnově centru vedle nové budovy Met, jejíž otevření se chystalo na září 1966. Svou činnost ve svém novém působišti zahájila New York City Opera premiérou díla argentinského skladatele Alberta Ginastry Don Rodrigo, v níž Plácido Domingo ztvárnil titulní roli.

Kritik New York Times Harold Schonberg zhodnotil Domingův výkon následujícími slovy: „Pan Domingo byl působivý jako vždy – urostlý, statný zpěvák se znělým hlasem, který vypadá přesně tak, jak si představujeme hrdinu z doby gotického Španělska.“

V srpnu téhož roku poprvé vystoupil Plácido Domino se souborem Metropolitní opery v představení Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů v dnes již neexistujícím amfiteatru Lewisohn Stadium (byl zbořen roku 1973, v severní části Manhattanu). Domingo tehdy vytvořil jak postavu Turiddu v Mascagniho opeře, tak roli Cania v Komediantech.

V lednu 1967 pozval legendární hamburský intendant Rolf Liebermann Dominga do hansovního města. Jeho první role na hamburské scéně, kde od té doby byl pravidelným hostem, byl Cavaradossi v Tosce. V Hamburku také poprvé zpíval ve Wagnerově opeře, když několik dní před svými sedmadvacátými narozeninami poprvé vystoupil v titulní roli Lohengrina. Velice si toho vážil, protože do té doby byl obsazován víceméně pouze do hrdinů italských a francouzských oper.

V květnu 1967 poprvé vystoupil Domingo na jevišti vídeňské Státní opery. Vídeňanům se představil v titulní roli Verdiho opery Don Carlos. Jeho partnerkou v roli Alžběty byla Gwyneth Jones. Od té doby dodnes vystoupil v divadle na Okružní třídě 243krát. Zatím naposledy to bylo vloni 1. května v titulní roli Verdiho Nabucca. Poté následovaly v rychlém sledu Berlín, Baltimore, Houston, Chicago, Lima, Santiago a další prestižní scény, na něž se Domingo poté pravidelně vracel.

28. září 1968 vystoupil poprvé Plácido Domingo na jevišti Metropolitní opery. Bylo to v představení opery Franceska Ciley Adriana Lecouvreur, v němž měl původně v hlavní tenorové roli Maurizia vystoupit Franco Corelli. Přijetí u publika i kritiky bylo naprosto nadšené. Po Mauriziovi následovaly ještě v téže sezoně Cavaradossi v Tosce a Manrico v Trubadúrovi.

V květnu 1969 Dominga poprvé slyšelo londýnské publikum při provedení Verdiho Requiem, v němž zpíval tenorové sólo. A 27. června téhož roku poprvé zpíval v kolébce opery, v Itálii. Ve Veronské aréně slavil triumf v roli Kalafa po boku Turandot Birgit Nilsson. Sám se ke svému vystoupení vyjádřil následovně: „Vystoupit v Turandot s Birgit Nilsson byl pro mne jeden z vrcholných zážitků mého života, nejen jako umělce, ale také jako ctitele velkého pěveckého umění.“ A ve svém italském triumfu pokračoval v prosinci, když zpíval v zahajovacím představení nové divadelní sezony Verdiho Ernaniho v milánské Scale. (La Scala tradičně zahajuje svou sezonu 7. prosince.)

V téže době se také poprvé podílí na nahrávce kompletního provedení opery. Pod taktovkou Zubina Mehty nazpíval roli Manrika v Trubadúrovi. V květnu roku 1970 debutuje v postavě Enza Grimaldiho v Ponchielliho Giocondě ve svém rodném Madridu, v listopadu se při představení Tosky v Met poprvé setkává s tehdy sedmadvacetiletým dirigentem Jamesem Levinem, s nímž ho od té doby pojí pevné přátelství, a v prosinci poprvé vystoupil na jevišti londýnské Covent Garden. V New York City Opera účinkoval v pro něj nepříliš typické belcantové titulní roli v Donizettiho opeře Roberto Devereux.

V roce 1971 je mu za výkon v roli Radama v nahrávce Aidy (zpívala ji Leontyne Price) udělena poprvé cena Grammy. Celkem jich obdržel třináct. Z toho čtyři byly takzvané Latinské Grammy, které se udělují za nahrávky ve španělštině a portugalštině. 20. září 1971 zpíval při zahajovacím představení sezony v Met roli Cavaradossiho. Pocty vystoupit při zahajovacím představení sezony se mu v Met dostalo jedenadvacetkrát, čímž předstihl Enrika Carusa, který do té doby byl „rekordmanem“ se sedmnácti představeními. Plácido Domingo definitivně dobyl největší vrcholy, jichž může operní pěvec dosáhnout.

Králem opery
První polovina roku 1972  byla patrně nejrušnějším obdobím Domingovy umělecké kariéry. Absolvoval během ní devět debutů v různých částech světa (například v Mnichově, v Amsterdamu, v Curychu či v Teatro Colón v Buenos Aires, kde zpíval jednu ze svých nejmilejších rolí – Alvara ve Verdiho Síle osudu), vystoupil v devatenácti různých operách, účinkoval na čtyřech koncertech. Díky své psychické i fyzické síle a vynikající disciplíně to vše zvládl. Stal se suverénním představitelem nejobtížnějších partií takzvaného spinto tenorového oboru. V tomto období jej čekaly další závažné úkoly, například titulní mužská role v Gounodově Romeovi a Julii, Rudolf ve Verdiho Luise Millerové, Vasco da Gama v Meyerbeerově Afričance, kterého si velmi oblíbil, a v několika inscenacích v řadě divadel včetně Met také Arriga ve Verdiho Sicilských nešporách, jehož považuje za jednu z nejtěžších rolí mezi všemi, s nimiž se ve své kariéře setkal.

V květnu 1973 debutoval v roli Manrika v Paříži a téhož roku zahájil představením Traviaty v New York City Opera svou souběžnou úspěšnou dráhu dirigenta. V roce 1971 vznikla také nahrávka Domingo diriguje Milnese, v níž se v roli dirigenta a sólisty setkávají dva dlouholetí přátelé, kteří se poprvé potkali v době svých uměleckých začátků a poté se pravidelně setkávali v mnoha inscenacích různých oper.

V roce 1974 natáčí po řadě televizních přenosů představení svůj první film, kterým byl Trubadúr v režii Jeana-Pierra Ponella. Roli Leonory ztvárnila Katja Riciarelli a hraběte Luny Sherrill Milnes.

Mimořádně významným rokem se stal pro Plácida Dominga rok 1975. Na festivalu v Salcburku sklidil velký úspěch jeho Don Carlos pod Karajanovou taktovkou. V dalších hlavních rolích inscenace účinkovali Katja Ricciarelli, Christa Ludwig, Nikolaj Gjaurov a Franco Capucilli.

9. září 1975 poprvé v Hamburku vystoupil ve své životní roli, ve Verdiho Otellovi, jehož byl poté řadu let nedostižným představitelem. Zahrál si ho i před kamerami ve filmovém zpracování Franka Zeffirelliho, v němž Desdemonu ztvárnila Katja Ricciareli. Dirigentem nahrávky byl James Levine. Geniální představitel Otella sir Lawrence Olivier prohlásil o Domingově výkonu v této roli, že „hrál Otella tak, jak bych ho hrál já, kdybych měl takový hlas“.

Domingo září na světových operních scénách ve velkých tenorových partiích. Kromě již jmenovaných připomeňme alespoň Rudolfa v Bohémě, Krále Gustava/Richarda ve Verdiho Maškarním plesu, titulní roli v Giordanově Andreu Chénierovi a jednu z jeho nejmilejších postav, Lorise Ivanova ve Fedoře téhož autora.

V nahrávacích studiích se v sedmdesátých letech ale setkává i s dalšími náročnými úkoly. Jeho hlas v roli Waltera Stolzinga můžeme obdivovat na nahrávce Wagnerových Mistrů pěvců norimberských, stejně jako na nahrávce Massenetova Werthera, kterého zpíval pod taktovkou Richarda Chaillyho, a především ve třech pozoruhodných nahrávkách děl Hectora Berlioze, jejichž dirigentem byl Daniel Barenboim (Faustovo prokletí, Requiem a titulní mužská role v opeře Blažena a Beneš). V roce 1981 si jej James Levine obsadil po letech do velké belcantové role Polliona v Belliniho Normě. Plácido prokázal, že dokonale zvládá i tento žánr.

V roce 1982 je portrét Plácida Dominga zveřejněn na titulní stránce vysoce prestižního časopisu Newsweek pod titulkem Král opery. V témže roce účinkuje Domingo na benefičním koncertě ve Vatikánu a je přijat papežem Janem Pavlem II. V osmdesátých letech natáčí tři významné filmové nahrávky oper, s režisérem Frankem Zeffirellim Verdiho Traviatu, v níž je mu jako Alfredovi partnerkou v titulní roli Tereza Stratas, v moderně pojaté koncepci Bizetovy Carmen v režii Franceska Rossiho je představitelem Dona José a třetím filmem je již zmíněný Zeffirelliho Otello.

V roce 1985 postihlo hlavní město Mexika ničivé zemětřesení. Jeho oběťmi se stali i blízcí Domingovi příbuzní. Plácido Domingo se osobně zúčastnil vyprošťovacích prací. Poté uspořádal řadu koncertů ve prospěch obětí katastrofy. Vláda Spojených států mexických mu udělila Řád aztéckého orla, nejvyšší vyznamenání, které může v Mexiku obdržet cizinec.

V roce 1986 ztvárnil titulní roli ve světové premiéře opery Goya, kterou přímo pro něj napsal Gian Carlo Menotti. Dirigentem byl Rafael Frühbeck de Burgos. V tomto roce byl také obsazen do role Aenea v Berliozových Trojanech, které v Metropolitní opeře studoval James Levine. Domingo, jako vždy sám k sobě přísný a poctivý, roli odmítl, protože ji nepovažoval za vhodnou pro svůj hlas. Pouze díky naléhání přítele Jamese Levina roli nastudoval a velmi dobře se s jejími nároky vyrovnal.

Koncert tří tenorů a přelom století
V červnu 1990 vystoupil Plácido Domingo na již zmíněném koncertě tří tenorů. Připomeňme si jenom, že dirigentem orchestru, který byl složen z hudebníků orchestru Maggio Musicale Fiorentino a římské opery, byl Zubin Mehta. Koncert byl poté opakován při zahájení Mistrovství světa ve fotbale v roce 1994 v kalifornském Los Angeles, v Paříži v roce 1998 na Martových polích a v létě 2002 v japonské Jokohamě.

Celkem se uskutečnilo třicet čtyři těchto koncertů, řada z nich byla zaznamenána na nahrávkách. Významná byla World Tour, která proběhla v řadě metropolí v období 1996/1997, při níž byl dirigentem (s jedinou výjimkou, kdy ho vystřídal Marco Armiliato) James Levine. Plácido Domingo účinkoval jako sólista při dalších významných sportovních akcích, jako byly Olympijské hry v Barceloně v roce 1992 či v Pekingu v roce 2008.

V roce 2000 se stává ředitelem Opery v Los Angeles. Tuto funkci zastává dodnes a má smlouvu do roku 2019. V letech 1996–2003 se stal také uměleckým ředitelem opery ve Washingtonu, kde v letech 2003–2011 zastával rovněž funkci generálního ředitele. Za jeho působení washingtonská opera definitivně vykročila mezi špičková světová operní tělesa s velmi progresivním a kvalitně nastudovaným repertoárem. Byly zde například uvedeny operní novinky, jež vznikly na námět významných dramatických či literárních děl jako Pohled z mostu Williama Bolcoma, Tramvaj do stanice touha André Previna, kterou skladatel sám dirigoval, a Sofiina volba Nicholase Mawa.

V říjnu 1997 se aktivně zúčastnil jako sólista otevření madridského Taeatro Real po jeho dlouhé rekonstrukci. Zahajovacím představením byla novinka skladatele Garcíi Abrila na námět slavné divadelní hry autora Ramóna del Valle-Inclána Divina palabras (Božská slůvka). Domingo v ní vystoupil v roli Lcera. Premiéra sklidila mimořádný ohlas.

Devadesátá léta znamenají proměnu v Domingově repertoáru. Postupně se loučí s rolemi v romantických a veristických operách. Čekají ho nové úkoly. Ztvárnil hlavní roli ve Verdiho zřídka uváděné opeře Stiffelio, podílí se na koncertním uvedení opery Bitva u Legnana. Diváci jej mohou vidět a slyšet ve špičkových rolích francouzských oper devatenáctého století (Jan z Leydenu v Meyerbeerově opeře Prorok anebo Jan Křtitel v Massenetově Herodiade). Mezi jeho významné role můžeme započítat rovněž Periho v brazilské „národní“ opeře skladatele Carlose Gomeze Il Guayany. Přes četná přemlouvání se dlouho bránil roli Florestana ve Fideliovi, protože je v ní hodně prózy a Domingo cítil, že jeho němčina není na takové úrovni, aby tyto pasáže mohl dokonale zvládnout. Nakonec si Florestana zazpíval na nahrávce koncertního provedení, kterou pořídil dirigent Daniel Barenboim bez prózových pasáží. Vynikajícího hodnocení se dočkal Plácido Domingo za ztvárnění role Heřmana v Pikové dámě. Kritik Financial Times o něm napsal: „Domingo poskytl dokonale vše, co Čajkovskij potřebuje, sílu, intenzitu, romantickou velikost, péči o detail.“

Plácido Domingo se dokázal výborně vypořádat i s nejtěžšími wagnerovskými partiemi. Jeho hlas byl zaznamenaný na nahrávkách Mistrů pěvců, Bludného Holanďana či Tannhäusera, ale kromě Lohengrina se do roku 1991 nesetkal s žádnou wagnerovskou postavou na jevišti.

V roce 1991 nastudoval v New Yorku Parsifala, kterého dirigoval James Levine. Zpíval ho poté i ve Vídni a ve Scale. V letech 1993 a 1995 se v této roli představil i návštěvníkům bayreuthského festivalu a v roce 1998 v Salcburku. Velmi si zamiloval roli Siegmunda ve Valkýře. Na nahrávce jej můžeme slyšet také jako Siegfrieda. Pod hudebním vedením Jamese Levina se výtečně zhostil i titulní role v Mozartově Idomeneovi a svůj repertoár si rozšířil i o Oresta v Gluckově Ifigenii v Tauridě a Bajazeta v Händelově Tamerlánovi.

Z jeho dalších rolí jmenujme titulního hrdinu v Massenetově opeře Le Cid. Domingo svými výkony také přispěl k tomu, že se na operních scénách začaly objevovat některé zapomenuté opery autorů dvacátého století. V Cyranovi italského skladatele Federika Alfana ztvárnil titulní roli stejně jako v opeře Ermanna Wolfa-Ferrariho Sly, inspirované prologem k Shakespearovu Zkrocení zlé ženy. Ze soudobých novinek připomeňme operu mexického autora Daniela Catána Il Postino, v níž vystoupil v roli básníka Pabla Nerudy, a Císaře Quina v opeře První císař čínského autora Tan Duna, který sám světovou premiéru v Met dirigoval.

Po roce 1990 se k umělecké tvorbě vrátila i Marta Domingo, která poté, co se stala v polovině šedesátých let matkou dvou synů, se cele věnovala rodinnému zázemí. Od roku 1991 můžeme najít její jméno jako režisérky v řadě inscenací. Tou první byl, tuším, Saint-Saensův Samson a Dalila v Portoriku, v Seville nastudovala Tosku, v Los Angeles Rigoletta, v Bonnu a ve Varšavě Pucciniho Vlaštovku. V belgickém Liége Verdiho Traviatu, v Met operu Ermanna Wolfa-Ferrariho Sly, kterou si poté zopakovala v Tokiu, a v její režii se hrají v Sankt-Petěrburgu Hoffmannovy povídky, které nastudoval Valerij Gergijev.

Návrat k barytonovým rolím
V roce 2009 došlo v uměleckém životě Plácida Dominga k důležité změně. Jakoby se navrátil do doby svých začátků, opustil tenorový obor a své umění a obrovské zkušenosti začal uplatňovat s velkým úspěchem v rolích barytonových. Tou první byl titulní hrdina Verdiho Simona Boccanegry, jehož nastudoval pod hudebním vedením dirigenta Daniela Barenboima v berlínské Státní opeře; Barenboim je vedle Levina dalším blízkým a citlivým Domingovým spolupracovníkem. Boccanegru poté zpíval a hrál na řadě dalších scén. Po něm následoval další verdiovský hrdina, kterým se stal Rigoletto. Domingo se ve svém životě mnohokráte setkal s postavou Vévody, ale titulní roli si oblíbil více. Měli jsme možnost ho vidět v televizní inscenaci, která byla realizovaná přímo v Mantově, dějišti opery.

Další barytonovou rolí byl Neptun v hudební koláži sestavené z hudby barokních skladatelů na základě motivů ze Shakespearových her Bouře, Sen noci svatojanské a The Enchanted Island, jejímž autorem je hudební skladatel Jeremy Saints. V Massenetově opeře Thaïs ztvárnil roli Athanaela, ve Verdiho opeře Dva Foscariové postavu Franceska Foscariho. V další verdiovské roli, Giacomovi z Jany z Arku, se představil v roce 2013 návštěvníkům salcburského festivalu. V Met vyměnil Alfréda Germonta v Traviatě za jeho otce Jiřího, v berlínské Staatsoper Manrika v Trubadúru za Hraběte Lunu a v Macbethovi Macduffa za velkolepou titulní roli. V Londýně se poprvé představil v titulní roli Nabucca. V těchto rolích vesměs vystupuje na dalších scénách po celém světě. S úporností sobě vlastní svedl úspěšný boj se zákeřnou nemocí a věren svému heslu „When I rest, I rust“ („Když odpočívám, rezavím“) se pouští do stále nových úkolů.

Tím zatím posledním byla titulní role v Pucciniho jediné komické opeře Gianni Schicchi v Opeře v Los Angeles, která je uváděna v jednom večeru s Leoncavallovými Komedianty, které sám diriguje.

V České republice vystoupil Plácido Domingo třikrát, v letech 1994 a 2012 v Praze, v roce 2011 před sedmi tisíci diváky na festivalu v Českém Krumlově.

Doslova nabitý je Domingův program pro první polovinu roku 2016. Dne 17. ledna absolvoval koncert v Aréně v irském Dublinu, 1. února vystoupí na Estadio Centenario v uruguayském Montevideu a v březnu jej čeká v Opeře v Los Angeles reprezentativní koncert s Mirellou Freni.

V jarních měsících vystoupí v řadě představení v inscenacích Simona Boccanegry, Traviaty a Nabucca v Metropolitní opeře, v Berlíně, Barceloně, Paříži a Londýně. 29. června jej čeká galakoncert na obřím stadionu Santiaga Bernabeu v Madridu, kam jej přijde pozdravit řada umělců a přátel, mezi nimi například Andrea Bocelli.

Plácido Domingo, který podle údajů na svých webových stránkách nastudoval sto čtyřicet sedm rolí, natočil více než sto operních kompletů, více než padesát videonahrávek a jenom v Met více než šest set padesát představení v téměř padesáti rolích (ve výčtu bychom mohli pokračovat dále) obdržel po právu mnohá četná vysoce prestižní vyznamenání, mezi nimi i americkou Medal of Freedom. Je nositelem sedmnácti čestných doktorátů, mezi jinými i Harvardské a Oxfordské univerzity a nejstarší španělské univerzity v Salamance.

Plácido Domingo není jenom mimořádnou pěveckou hvězdou, zosobňuje určitý fenomén v dějinách opery, jeho život a dílo představují základní tendence vývoje opery na přelomu dvou tisíciletí, mimo jiné jsou symbolem toho, že lze spojit takzvané „vysoké“ umění s uměním takzvaně populárním. Předpokladem je ovšem talent, vysoká profesionalita a snaha po co největší dokonalosti. A tyto požadavky Plácido Domingo vždy plnil a plní v nevyšší míře.