Plzeň: Mozart a smrt

Večer aktovek o mýtech z Mozartova života

Operní soubor plzeňského divadla realizoval v budově Velkého divadla premiéry dvou operních aktovek pod souhrnným názvem Mozart a smrt. V režii šéfa opery Tomáše Pilaře, na funkční, minimalistické scéně Aleše Valáška, který obstaral také barevně laděné kostýmy, s velmi pěkným světelným designem Antonína Pflegera a Jakuba Sloupa.U dirigentského pultu musel na poslední chvíli zachránit prekérní situaci dirigent Jakub Zicha, angažovaný italský dirigent se jaksi neosvědčil. Zjistilo se to trochu pozdě, až před podstatným generálkovým týdnem, tedy až těsně před finále.

Jde pod souhrnným názvem o dvě díla. Jednak o známou aktovku ruského skladatele Nikolaje Rimského-Korsakova Mozart a Salieri, ve druhé části večera o soudobou operu Významné tajemství italského autora Sergia Rendineho. Světová premiéra tohoto druhého dílka se uskutečnila v Monte Carlu roku 1992. Skoro čtvrt století je ale stále označováno adjektivem soudobý, ač v širším časovém smyslu slova. Motivem pro zařazení dvou aktovek je zejména festival soudobých oper v Budapešti, jehož se již v minulosti plzeňská opera účastnila a letos tomu na konci června bude podobně.

Dvě dílka, rozdílná časem vzniku a tím i stylem, se shodně dějově zabývají mýty kolem vztahů Mozarta a Salieriho. Do soudobé Rendineho buffy je vtažena trochu fantaskně i postava Rossiniho. Tomu údajně Mozart sám komponuje opery. Když Mozart zemře, zde až v třiasedmdesáti letech, Rossini již nikdy nic nenapíše, neboť bez Mozartova talentu nic sám nezplodí. Chudák Rossini, takto zde být dehonestován! Mýty se zde vedou až ad absurdum, hudební historii neodpovídají vůbec. Leč ve formě buffy je vše odpuštěno, na podobných quasi záhadách je zde postavena nejen dějová linie, ale i snaha o humorné situace. Ba co víc! Hudební zpracování se vyžívá v citacích, reminiscencích nebo alespoň rezonancích slavných děl Mozarta a Rossiniho, které zde skladateli ohromně posloužily v jinak ekleticky a konformně stavěné harmonii. Kdo má obavy z moderních postupů, z disharmonií (a možná proto již první premiéra nebyla publikem zdaleka zaplněna, což je nezvyklé), vůbec je mít nemusí. Toto dílko zahrne posluchače více reminiscencemi na dané velikány, se spíše konzervativní, to jest „poslouchatelnou“ sazbou, dostává se až k jakési revuální i muzikálové charakteristice. Osobně jsem čekal více odpovědi na cesty soudobé opery, která je dosud žánrem neuzavřeným, na rozdíl od klasické operety. Důležitého uměleckého ozvláštnění, osobitosti, mnoho nepřináší. Určitou odpověď na soudobé hledání v žánru opery sice dává, ale ve smyslu zalíbit se, zavděčit běžnému posluchači, psát tedy maximálně konsonantně. Dostává se místy až na hranu quasi muzikálu, využívá hojně rezonance citací. Jedna z mnoha odpovědí na dosud neuzavřený žánr opery, který je stále ve fázi úporného hledání již poměrně dlouho, to ale jistě je. Skladatelé nonartificiální hudby si musí najít svůj okruh posluchačů. V dnešní komerční a kýčovité době to víceméně platí dvojnásobně.

Vhodně navazuje a tématicky se napojuje v režijní koncepci režiséra Tomáše Pilaře na hudebně osvědčenou aktovku Nikolaje Rimského-Korsakova Mozart a Salieri. Ta náleží již k vrcholnému, zralému období oper ruského skladatele započatém Sadkem a konče slavnou Kitěží a Zlatým Kohoutkem. Byť ne zcela typickým oproti jiným světově proslulým dílům Korsakova. Rimskij-Korsakov sám říká v Letopisech mého života, že se chtěl přiblížit stylu Dargomyžského Kamenného hosta. Ale i forma a modulační plán nejsou zde tak nahodilé jako v díle Dargomyžského. Pro doprovod volil záměrně zmenšené obsazení orchestru. Sám velmi akcentuje, že na prvním místě byla linie pěveckých oblouků, jejich deklamace, s maximálním důrazem na slovo. I zde je inspirátorem Alexandr Sergejevič Puškin, jenž vtiskl osobitý ráz ruské národní kultuře a vřadil ruský jazyk poprvé v historii do světového proudu.

Pro mne osobně se problémem větší jevištní účinnosti obou provedených děl jeví zejména interpretace v originálních textech. Právě v tomto světě konverzačního typu opery by neobyčejně pomohl divadelnímu účinku dobrý český překlad! U Korsakova existuje, mimo jiné je krásná nahrávka v pražském rozhlasu s Ivo Žídkem v roli Mozarta. V případě italského autora by se jistě musel překlad pořídit. Ale již v provedení intimnějšího díla Rimského-Korsakova se mi dopad slova jevil až překvapivě málo účinný. Replika ze Svěrákova znamenitého filmu Kolja, totiž, že rusky rozumí trochu každý Čech, se u mne poprvé zpochybnila. Ruštinu solidně znám, rozumím jí v operách obvykle dobře. Zde jsem nerozuměl skoro nic ani v jednom obsazení. Patrně zde chybí zkoušková práce dirigenta se slovem, s frázováním, dikcí. Mladá generace již ruštinu nemůže znát. Ale to vše je u mne jen úporné hledání omluv. Bude-li opera nesrozumitelná, u běžného diváka prohraje. Modulace frází vychází ve výrazu jen částečně. Mám pocit akademického typu představení, kostýmovaného koncertu. To je ale trochu málo pro specifický konverzační typ opery, kde je pravou podstatou výraz slova, výraz frází, jejich modulace, dynamika a důraz na nosné slovo. Což mi chybělo. Nezastírám, že jsem právě od Korsakova, kterého znám poslechově, čekal víc. Kostýmovaný koncert, pěvci zpívající soustavně do stran. Copak vymizelo ono staré dobré, že publikum je vpředu a do portálu se zpívá jen výjimečně? A pokud ano, tak ústa míří co nejvíc k obecenstvu?

Hudební nastudování bylo v rukou Jakuba Zichy, který italskou aktovku přebíral až v generálkovém týdnu. Je úctyhodné, jak se vyrovnal s tímto zadáním. Projevil obrovskou míru pohotovosti, flexibility. Patří mu zajisté pochvala, s jakým přehledem si v dané situaci vedl. Orchestr mu v obou aktovkách zněl v harmonii plně, uceleně, ale trochu silně, až tlustě. Dynamicky se nerad dostával do spodních dynamických stupňů. Tento fakt se podílel částečně právě na nesrozumitelnosti textů. Tolik jsem nepoužil čtecí zařízení snad nikdy jako tentokrát. A uvědomoval si, jak odvádí neblaze pozornost od vnímání hudby.

V prvé části večera imponoval pěveckou disponovaností, barevností svého fondu a krásně krytými výškami talentovaný pěvec František Zahradníček.V roli, kterou na premiéře zpíval legendární Fjodor Šaljapin, jemuž jistě rozumět bylo. Ostatně ruština byla jeho mateřským jazykem. Ale ani u Jevhena Šokala není srozumitelnost lepší, ač ruštinu zřejmě nezapomněl. Vyžívá se v produkci velkých, rezonanční expanzí velmi nosných tónů, ale Salieri mu trochu uniká, ač pozoruji zřetelnou snahu odvést pěvecky maximum možného. Postava Mozarta byla zjevem zřejmě koncipována à la Formanův Amadeus, takže mladý tenorista Michal Bragagnolo zde našel představitelsky svoji parketu (na druhé premiéře lyrický tenorista Tomáš Kořínek). Jak jsem zaslechl trefnou poznámku, Formanův film vykreslil tak ostře portréty Salieriho i Mozarta (byť ani on nikoliv historicky), že máme náhle pocit statičnosti a bezbarvosti.V živější, revuálně laděné části večera Rendineho buffy Významné tajemství, se prezentoval báječným pěveckým i hereckým projevem Jiří Hájek jako dílem sporně líčený Rossini. Bylo sympatické, jak se dokázal osvobodit od dnes tak opětovně vžitých operních konvencí, které zde dříve nebývaly. Rovněž Pavel Horáček si našel v postavě Padre Matteiho hezké charakterizační momenty v nadsázkách a situačním humoru, který jeho postava přináší. Radka Sehnoutková vykreslila půvabně svoji roli dominy Isabelly Colbram a využila i prostor k pěvecké prezentaci, který její part přímo nabízí. Jana Foff Tetourová překvapila v altové roli Průvodkyně s koloraturní charakteristikou, jevištní flexibilitou a pohybovou pružností. Oč působivější by byl její pěkný výkon v češtině! Publikum jistě zaujal i dětský výkon cepovaného maličkého Rossininiho  Jaromíra Dezorta, roztomilý v jevištní koncepci režiséra. V obsazení druhé premiéry na sebe upozornila nosným sopránem v roli Isabelly Anrea Puja, do hysterického afektu se vložila s pozoruhodnou věrohodností. Jevištně vtipně si vedl Dalibor Tolaš jako Padre Mattei. Průvodkyní druhé premiéry byla pěvecky nesporně disponovaná, pohyblivá, jen intonačně ne vždy zcela jistá Gosha Kowalinska.

Režisér Tomáš Pilař se svým týmem prokazoval především v Rendiniho buffě svůj režisérský rukopis, který jsem tak oceňoval u opery Bohuslava Martinů. Smysl pro revuální prvky díla, pro situační humor, barevnost jeviště. Ten by nalezl více ozvěn u auditoria, kdyby se odehrával v češtině. K čemuž se v konverzačním typu oper v Čechách, zaplať Bůh pro diváka, začínáme kajícně vracet. Zatímco interpretace Martinů mne dovedla nadchnout, zde jsem se do nadšení nutil, přesto se nechtělo dostavit. Jistěže osobitý rukopis a ozvláštnění hudební řeči i český jazyk Bohuslava Martinů bych s tímto dílkem nerad porovnával, je to ryze hudebně o něčem jiném. Ale osobitý režijní rukopis byl zřetelný. Měl jsem pocit, že u části publika si humor buffy nacházel sympatie.

Přeji plzeňské opeře, aby maximálně uspěla na festivalu v krásné maďarské metropoli. Atmosféra mezinárodních festivalů je o dost jiná, než realita každodenní produkce operního divadla. A do konce června se jistě leccos dotáhne a dobrousí hudebně i scénicky. Doufejme, že Jakub Zicha jako dirigent obou děl večera setrvá, nebude nahrazen někým dalším. Zasluhuje palmu večera, co v dané prekérní situaci dirigentsky dokázal. Pozoroval jsem jeho výkon se zaujetím. V gestu suverénní, pěvce vede vlastní, až sbormistrovskou artikulací. Je znát, že texty v italštině ovládá.

Překvapivá byla pro mne nízká návštěvnost premiéry. Hodně volných míst, druhý balkon jen málo obsazen. To jsem dlouho na první premiéře neviděl. Druhá premiéra na tom byla znatelně ještě hůře. Pokud je snad obava z extrémně moderního hudebního jazyka soudobé buffy, pak je zhola zbytečná, neb opak je právě zde pravdou.

Hodnocení autora recenze: 60 %

Mozart a smrt
Nikolaj Rimskij-Korsakov:
Mozart a Salieri
Sergio Rendine:
Významné tajemství neboli Namáhavé stáří
(Un segreto d’importanza)
Dirigent: Jakub Zicha
Režie: Tomáš Pilař
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Antonín Pfleger, Jakub Sloup
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr opery DJKT
Premiéry 20. a 21. června 2015 Velké divadlo Plzeň

Mozart a Salieri
Mozart – Michal Bragagnolo / Tomáš Kořínek
Salieri – František Zahradníček / Jevhen Šokalo (alt. Marc Labonette)
Slepý houslista – Pavel Feiferlík
Mozartova milenka – Natálie Ťoupalová / Eva Višňovská
Společnice Salieriho – Naďa Paboučková

Významné tajemství neboli Namáhavé stáří
Rossini – Jiří Hájek (alt. Luboš Skala)
Mozart – Michal Bragagnolo / Tomáš Kořínek
Průvodkyně – Jana Foff Tetourová / Gosha Kowalinska (alt. Jana Piorecká)
Isabella Colbram – Radka Sehnoutková / Andrea Puja (alt. Vanda Šípová)
Padre Mattei / Návštěvník – Pavel Horáček / Dalibor Tolaš
1. turista – Ivana Šaková / Eva Brabcová
2. turista – Ivana Klimentová / Monika Pešavová
3. turista / 1. Mozart za scénou – Martin Švimberský / Josef Jordán
4. turista / 2. Mozart za scénou – Jakub Turek / Daniel Kfelíř
5. turista – Miroslav Bartoš / Roman Dušek
Malý Rossini – Jaromír Dezort / Benjamín Hradil
Návštěvník – Pavel Feiferlík

www.djkt.eu

Foto Pavel Křivánek