Plzeň přivezla do festivalové Prahy hudebně i herecky vyzrálého Tita

Korunovační opera Wolfganga Amadea Mozarta La clemenza di Tito (česky Velkorysost Titova) vznikla na objednávku českých stavů pro korunovaci Leopolda II. na českého krále v roce 1791. Zakázka byla nejprve nabídnuta Antoniu Salierimu, po jeho odmítnutí byl osloven Wolfgang Amadeus Mozart, jehož úspěch Dona Giovanniho před čtyřmi lety byl v Praze stále živý. Nová korunovační opera měla zobrazovat ctnosti vladaře i jeho velkodušnost vůči ostatním.

Tento účel dobře naplňovalo starší libreto La clemenza di Tito od Pietra Metastasia o dvorských intrikách v antickém Římě a velkodušnosti císaře Tita, původně vytvořené pro Antonia Caldaru a do této doby užité i řadou dalších skladatelů. Výběr námětu měl sloužit jako podobenství, kdy v postavě římského císaře Tita lze najít zobrazení moudrého panovníka, shovívavého i ke svým nepřátelům a schopného sebezapření pro blaho státu. Aktuálně nastupujícímu císaři Leopoldovi II., jemuž byla Mozartova opera určena, byly připisovány podobné vlastnosti a z nich pak vykvétaly velké naděje českého národa na svoji obrodu.

Mozart objednávku přijal a vytvořil operu, která má v kontextu jeho pozdní tvorby poněkud zvláštní postavení. Podoba díla je jednak ovlivněna politickým účelem, k němuž byla stvořena, jednak tím, že byla psána v žánru italské opery seria. Metastasiův text byl již zastaralý, proto si Mozart nechal původní text přepracovat od Caterina Mazzoly, který právě v tomto roce zastával funkci vídeňského dvorního básníka. Mazzolà původní text výrazně zkrátil, takže ze tří jednání vznikla dvě, přičemž byly vypuštěny veškeré árie z původního druhého dějství a řada recitativních dialogů nahrazena ansámbly. Upravil i text. Nově vzniklo finále prvního jednání.

Mozart pak za pouhých osmnáct dní dílo zhudebnil a dokončil je den před korunovací. Vzhledem k časové tísni svěřil kompozici secco recitativů svému žáku Franzi Xaveru Süssmayrovi. Nutno podotknout, že jejich tvarování se Süssmayrovi mimořádně vydařilo a recitativy jsou jednou ze silných stránek hudebního zpracování opery. Dokázaly, že nemusí být jen formálním prostorem pro sdělení dějového vývoje, ale že se v nich může skrývat hudební závažnost. Oproti áriím však ona hudební kvalita není tak zřejmá.

Slavnostní zaměření opery La clemenza di Tito se projevuje též v absolutní převaze vznešených a láskyplných árií v pomalém tempu. Českému prostředí, kterému byla opera věnována, Mozart připravil melodie vzdáleně připomínající intervalové průběhy lidových písní (s rozklady durového nebo mollového kvintakordu či stupnicové chody obestírající uvedené akordy). Měl s tím již zkušenosti z předcházející zpěvohry pro Prahu, z Dona Giovanniho. Specifikem opery jsou dvě kalhotkové role Sexta a Annia, původně určené kastrátům. Další zvláštností je, že skladatel napsal pro klarinetistu Antona Stadlera do dvou árií virtuózní pasáže, které jsou zároveň dialogem se sólovým hlasem.

První uvedení opery La clemenza di Tito se konalo ve Stavovském (tehdy Nosticově) divadle v Praze 6. září 1791 pod taktovkou autora. Slavnostní premiéra byla dvorským publikem přijata rezervovaně, král byl unaven a údajně odešel po prvním jednání. Reprízy však Pražané přijali s nadšením. K úspěšnému znovuuvedení došlo v roce 1794 a právě touto operou se rozloučila italská operní společnost v Praze 24. dubna 1807 před definitivním ukončením své činnosti.

Poté bylo toto dílo na dlouho opomíjeno. Z jedné strany není divu, jeho dějová struktura je nevyrovnaná. Katarze příběhu – situace vedoucí k odpuštění zrádci císařem je dlouhou plochou, ke které se děj vine pavučinou málo přehledných milostných hrátek. Ty proběhnou v enormní zkratce.

Taková traktace příběhu pro potřeby slavnostního představení má však své opodstatnění. Mozartova opera, přestože zpracovává příběh z pohledu dnešního diváka psychologicky nevěrohodný, nabízí neobyčejný hudební zážitek plynoucí z jeho neutuchající melodické invence i z jeho schopnosti vytvářet neotřelá řešení ve formě i zvuku na platformě klasického hudebního stylu.

Připomeňme jen velmi pokročilé reprízování předehry v závěru prvního jednání, kdy vokálně instrumentální aparát kopíruje jen strmé dynamické zvraty předehry, tedy z úvodní akcentace kotlů, avšak melodicko-harmonická náplň je odlišná. Po stránce hudebního výrazu předjímá již na řadě míst hudební romantismus, neboť dává postavám skutečný život plný emocí.

Divadlo J. K. Tyla nastudovalo operu s dobře zvolenými škrty v italském originále, doprovázeném titulky v češtině a němčině.

Režisér Rocc vsadil na jednoduchost a zcela se soustředil na vykreslení duševních hnutí jednotlivých postav a budování vztahů mezi nimi. Rocc je i tvůrcem scény, která je minimalisticky strohá, a přesto z ní dokáže drobnými obměnami vykouzlit významotvornou záležitost, jakou je odhalení koster zdobných jehlanů ve druhém dějství opery. Kostýmy Belindy Radulovič po vzoru premiéry nejsou antické, ale současné, což podtrhuje nadčasovou platnost líčených vztahů a problémů. Významotvorná je tu i barva – bílá pro Tita, rudá pro Vitelii, tmavé odstíny pro ostatní. Poněkud méně srozumitelné jsou zvláštně stylizované kostýmy sboru a Publia. Jednoduchost scény i kostýmů k Mozartově hudbě dobře ladí.

Orchestr opery DJKT řízený Jiřím Petrdlíkem podal technicky precizní a plně vyrovnaný výkon. Dirigent Petrdlík udržel zvukovou hladinu v „mozartovské zvukovosti“ a kultivovanosti, aniž by ochudil hudební plastičnost. Hudba plynula v uměřených tempech, bezproblémově navazovaly recitativy, árie, ansámbly i sbory. Předehra zazněla v brilantním provedení, škoda jen, že byla narušena předčasným zvednutím opony a narežírovaným přidaným obrazem, který měl zřejmě uvést do děje. Part klarinetu (původně psaný pro basetový klarinet a basetový roh) výborně provedl Josef Sonnek, cembalového partu v secco recitativech se s úspěchem zhostil Jakub Zicha a violoncellového Zachar Fedorov. Orchestr nikde nepřekryl pěvce, ale citlivě umožnoval vyniknutí jejich hlasových kreací.

Pěvecké výkony, jež protagonisté podali ve festivalové inscenaci, lze charakterizovat jako vyrovnané. Všichni pěvci dostáli technickým parametrům Mozartovy hudby. Ze slavnostního charakteru korunovační opery též vyplývá určitá větší statičnost v pohybu pěvců, avšak po výrazové stránce jim dala režie dostatek svobody. Skutečný emocionální zážitek, alespoň pro mě, byl duet „Ah, perdona al primo affetto“ Annia (Barbora de Nunes-Cambraia) a Servilie (Zuzana Koś Kopřivová) v prvním jednání. Technická zdatnost a barevnost obou hlasů se zde setkaly i s patřičným hereckým projevem a pro diváka najednou nebylo potřeba ani čtecího zařízení, aby si byl jist, o čem se zpívá, a mohl si scénu patřičně prožít.

Provedení plzeňského Tita v Praze zaujalo především kvalitou hudebního nastudování. Soubor se tak připojil k řadě našich i zahraničních operních domů, které kvality této Mozartovy opery znovuobjevily.

Wolfgang Amadeus Mozart: La clemenza di Tito (Festival hudebního divadla OPERA 2025)
13. února 2025, 19:00 hodin
Stavovské divadlo, Praha

Inscenační tým:
Michael Hofstetter – hudební nastudování
Rocc – režie a scéna
Belinda Radulović – kostýmy
Kai Fischer, Jakub Sloup – světelný design
Vojtěch Frank – dramaturgie
Jakub Zicha – sbormistr

Účinkující:
Marek Žihla – Titus
Markéta Cukrová – Sextus
Barbora de Nunes-Cambraia – Annius
Barbora Perná – Vitellia
Zuzana Koś Kopřivová – Servilia
Jakub Hliněnský – Publius

Orchestr a sbor Divadla J. K. Tyla v Plzni
Jiří Petrdlík – dirigent
Jakub Žihla – sbormistr