Plzeňská filharmonie na Dnech Bohuslava Martinů

Třiadvacátý ročník festivalu Dny Bohuslava Martinů, konaný tradičně v prosinci, pokračoval 12. 12. 2018 koncertem Plzeňské filharmonie v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci. Orchestr existuje s měnivými tituly a měnivým společenským vřazením už od roku 1919. Dnešní tvářnost orchestru je povzbudivá, mládí převažuje.

Zahájili martiunovsky- Divertimentem – Serenádou č. 4 pro komorní orchestr, H 215.  Je to koncertantní, hravá skladba pro sólové housle a violu a malý orchestr, v níž housle, viola a klavír mají výraznou roli přednášeče, orchestr fráze přejímá a doplňuje, dotváří do originálně výrazného vyznění. Symfonikové začali nadmíru razantně, to co mělo být ukázkou skladatelova rafinovaného umu, vždyť skladba je z roku 1932, tedy z času kompoziční zralosti, překlopilo se v nadbytečné halasení. Jinak naložili s divertimentem Jana Málka (*1938). Jeho Divertimento č. 1. Paví pero je z roku 1979, duchaplná, precizně vystavěná umělecká výpověď. Dvorská kurtoazie zní od prvého tónu, pavana, tanec dávných dob je spojnicí jednotlivých dílů, vždy nový vstup do pasáží intenzívní emotivity, nabídky silného prožitku. Autor dává i návod, kudy vést představivost – Modrá, Zelená, Černá, Fialová, Zlatá  a nemíní tím abstrakci barev, jemu je „modrá jako hřebeny hor v dálce…zelená jarních keřů a stromů… hrozivá černá…poněkud mystická fialová pozdního soumraku…zlatá, veselá jako pampelišky na louce nebo nablýskané křídlovky vesnické kutálky.“ Posluchač žasne nad důmyslným využitím smyčců, jak tmavě, hrozivě zní třeba černé hluboké tóny basů a jaké zvláštnosti lze vyloudit pro intenzitu lila. Paví pero je nezapomenutelná fantazie a osobitý kompoziční styl dokonale poučený.

Jiří Teml (foto: archiv OP)

Jiří Teml (*1935)  napsal Concerto per clavicembalo ed orchestra da camera  v roce 2008 z podnětu interpretky Moniky Knoblochové. Nástroj zná důvěrně, to dosvědčují i jeho cembalové skladby předchozí. Tentokrát vytvořil dílo překvapivé rasance, sólo cembalo zahajuje Drammatico a orchestr navazuje stručně až výhružně, odehrává se výrazné drama, důmyslně stavěné pro nástroj, kterému bychom přisuzovali leda umírněnou historičnost. Jiří Teml angažuje plně i dechové nástroje, škoda, že žesťům (horny s trubkami) i percusím dovolil dirigent zbytečně syrové znění. Také Corale dává cembalu sólový prim vsazený do bohatě dimenzovaných orchestrálních prostor, včetně fanfár i výmluvného tremola smyčců a ticha. Finale je briskní běh a Monika Knoblochová dala naplno také do zdobných, jemných pasáží cembalového sóla svou hráčskou suverenitu a velké pochopení díla. Koncert pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 Bohuslava Martinů zná orchestr a sólista Petr Nouzovský důvěrně, (před několika lety uskutečnili společnou nahrávku kompletního violoncellového díla Martinů pro vydavatelství Dabringhaus und Grimm, vyšla roku 2017 získala mnoho cen a provází je vynikající recenze.)

Petr Nouzovský je cellista s vyhraněnou hrou a životní filozofií a jeho hluboká znalost díla Martinů zní zřetelně znělým tónem, sytým, vřelým, mnohavrstevným. Koncert z roku 1930 a ještě dvakrát cizelovaný, má bohatost krás. Bohuslav Martinů začíná působivě patetickou intrádou a vtáhne do atmosféry napětí bohatě strukturovaného Allegra moderata, sentiment Adagia navozují dechové vábničky, jsou jak nápěvky domoviny a jejich melodickou lyriku zvýrazňuje v sólových vstupech Petr Nouzovský excelentně. Ostatně závěrečné Allegro mu dává  prostor dokonalé prezentace, v souhře s orchestrem  i v sólové kadenci s violou. Výtečná interpretace výtečného díla a také živá připomínka, jak plně a nenahraditelně zasahuje Bohuslav Martinů do jádra české hudební tradice – mladší druh Antonína Dvořáka, jehož  Legendy op. 59, č. 1, 4 a 3 hráli Plzeňští na závěr. Sám Dvořák bral Legendy jako dílo zdařilé, a jistě ne proto, že Eduard Hanslick, proslulý vídeňský kritik, je přijal „velmi slavně“. Tyto symfonické miniatury nejsou přímo díly programními, ale jakýsi quasi děj nabízejí. Plzeňští hráli s velkým elánem, který bohužel nestavěl na detailním propracování. Nejlépe vyzněla Legenda č. 4 v oslavném hymnickém tónu. V kontrastních pasážích Legendy č. 3. pak radostný jásot, podaný spíš nadbytečně hřmotně, doplnila poetická něha idylických částí hezky slavnostně. Dirigent Chuhei Iwasaki nastudováním děl našich současníků.

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na