Plzeňská filharmonie ve znamení Jupitera

Plzeňská filharmonie prošla další personální obměnou. Její mezinárodní složení bylo prohloubeno. Noví hráči zasedli k notovým pultům především ve smyčcové sekci, mladé tváře jsem zaznamenal i v dechové skupině. Úlohy koncertního mistra se již naplno zhostila Olga Alicja Osmolińska, jež dosud střídala Hanu Hložkovou. Ve srovnání s mojí poslední návštěvou koncertu Plzeňské filharmonie v březnu tohoto roku musím konstatovat, že se zvuk tohoto orchestru změnil. V souladu se sžíváním nových instrumentalistů s tělesem lze předpokládat, že proces vývoje bude dále pokračovat. Zvuk Plzeňské filharmonie na koncertě v posledním květnovém týdnu zaznamenal ještě další změnu v tom, že skupina violoncell byla více vzdálena od kontrabasů, a zvukově tedy více akusticky navazovala na violy. Rozložení smyčcové sekce se tedy liší v pojetích šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho a hlavního hostujícího dirigenta Jana Schultsze. Z interpretace skladeb zazněvších na sledovaném koncertě bylo možné zaznamenat vyšší individualizaci kontrabasového zvuku i posílení tenorových partií ve violách a violoncellech. Dirigent Jan Schultsz má k tomuto zvukovému tvaru zcela jistě své specifické důvody.

O+

Kvalita interpretační stránky večera měla stoupající tendenci. V jeho úvodu zazněla koncertní předehra Tiché moře a šťastná plavba od Felixe Mendelsohna-Bartholdyho. Dílo je sice z roku 1828, vzniklo tedy jen rok po smrti Ludwiga van Beethovena, ale svojí programní kresebností již spadá plně do romantického slohu. Popis mimohudebního obsahu skladby Tiché moře a šťastná plavba směřuje od tísnivého pocitu z nekonečné mořské hladiny, přes zpodobnění rychlosti plavby lodí až po její šťastné dosažení pobřeží. V hudební struktuře se skladba blíží typu, ve kterém introdukce uvádí hybné allegro. Právě nové okolnosti zvuku orchestru přinesly stav, kdy dirigent nevytvořil v dlouhé pomalé úvodní pasáži adekvátní hudební napětí. Hudba se pak rozpadala do nespojitých frází, a tak nedošlo k probuzení autorem zamýšlené napjaté atmosféry. V allegru pokračoval stav zvukové nevyrovnanosti, kdy se dynamicky propadaly smyčce a na jejich úkor, ve vysoké zvukové ostrosti dominovaly pasáže dechů, někde dokonce zněly v odlišném intonačním klimatu. Skladba však vyvrcholila jistým sólem trubek ve vítězných fanfárách. Celkově nelze zásadně mluvit o technických chybách hráčů, spíše uvedená dilemata lze směřovat k dirigentské koncepci.

V následující skladbě se v nejlepším světle představil mladý barytonista Dominik Klapka, toho času student pražské HAMU ze třídy prof. Ivana Kusnjera, absolvent plzeňské konzervatoře. Dominik Klapka zastoupil svého vysokoškolského profesora při provedení Sedmi písní z poslední doby od Gustava Mahlera. Nebyla to vskutku záviděníhodná role. Z nahrávek je totiž široce známo, že interpretace pozdně romantických skladeb je u Ivana Kusnjera nebývale charismatická. Přidáme-li ještě fakt, že mladý barytonista Dominik Klapka zpíval skladby pozdního Mahlera s posíleným tématem smrti, nemůžeme se zbavit pocitu, že na bedra Dominika Klapky byl vložen přímo balvan. Mladý umělec se s úkoly vypořádal se ctí, mnohá obsahová specifika se mu podařilo vyjádřit modelací svého měkkého hlasu, a cyklus pak vygradoval v závěrové fázi do dynamického maxima. Mahlerových Sedm písní z poslední doby je sestavou, která vznikla až po smrti autora. Není dílem textově sourodým. Jsem si jist, že by jej Mahler takto nikdy nenapsal. Byl vytvořen zhudebněním pěti básní Friedricha Rückerta, cyklus byl pak doplněn dvěma částmi na lidově zabarvené verše z antologie Chlapcův kouzelný roh. Posuďte sami: Subjektivistické básně Friedricha Rückerta, autora textů k Písním o mrtvých dětech, jsou doplněny quasi lidovými, poněkud naivními promluvami o tragickém osudu vojáka ve válečné vřavě. Mahlerovo zhudebnění Rückerta je jiné než zhudebnění lidových veršů, a to i přesto, že se v písních na Rückerta epizodicky ozývají pasáže z lidového, popřípadě městského folkloru, obdobně, jako je tomu u písní tak zvaně lidových. Barytonista Dominik Klapka při řešení nastíněných interpretačních nástrah pozoruhodně využil spolupráci se zkušeným dirigentem Janem Schultszem v písni Bubeníček o popravě vojenského tambora. Pěvecký part má zde pouze polyfonní funkci ve vícehlasu, tedy nikoliv místo vůdčí. To plní orchestrální instrumentace založená na zvuku pochodového bubínku. Při takové zvukové ilustraci popravy v sále nikdo ani nedutal. Píseň uzavřela první polovinu večera a končila posledními slovy odsouzeného: „Volám silně za ozvěnou: Já si beru dovolenou! Dobrou noc! Dobrou noc!“ Orchestr zněl v Mahlerově instrumentaci již výrazně vyrovnaněji. Dirigent Jan Schultsz našel v partituře mnoho komorní intimity, kterou citlivě realizovali všichni protagonisté. Pěvec i orchestr si pak za provedení Mahlerova díla vysloužili upřímné ovace.

Vrchol večera přinesla Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“, poslední symfonie v tvorbě Wolfganga Amadea Mozarta. Zkoumáme-li staré písemnosti ze života Plzeňské filharmonie, dříve Plzeňského rozhlasového orchestru, dočteme se v několika promluvách významných osobností o tomto tělese, že v něm dřímá duch klasicismu. Myslím si, že popsané fluidum je v něm stále. Na koncertě 29. května vyrostlo pod rukama dirigenta Jana Schulstze jedno z vrcholných Mozartových děl. Každá z jeho čtyř vět byla modelována všemi interprety do specifické poetiky a dílo gradovalo ve strhující větě finální. Je zajímavé, že zmizely všechny bariéry z interpretace Mendelsohnovy skladby z první poloviny večera. S takovým provedením Mozarta se koncertní večer stal výjimečným. Za úspěšného provedení Mozartovy symfonie bylo možné přemýšlet o charakteristice tohoto díla Petrem Iljičem Čajkovským, který ho prý označil za „zázrak symfonické hudby“. V Mozartově Symfonii „Jupiter“ je mnoho paradoxů – formalismus klasické hudby v první větě, obnažený třídobý taneční doprovod bez melodie ve větě druhé či drsné souzvuky průběžných harmonií ve větě závěrečné. Přesto hudební souvislosti, které kolem těchto úkazů kolují, jim dávají tak unikátní kontext, že dílo patří do zlatého pokladu světové hudební kultury. Poslední část skladby na sledovaném koncertě ukázala, jak se jednotlivé hlasy v kombinaci sonátové formy a fugy osamostatnily a přinesly takový polyfonní efekt, jež posiluje vnímání prostorovosti hudby. A tak lze nakonec souhlasit i s názvem symfonie „Jupiter“, který není od Mozarta. Název přidal dílu londýnský hudební podnikatel Johann Peter Salomon před jeho premiérou v tomto městě.

Koncerty Plzeňské filharmonie bývají vyprodány. Ani tento nebyl výjimkou. Také po jeho odeznění odcházeli posluchači spokojeni.

Mozart & Klapka & Schultsz
29. května 2025, od 19:00
Měšťanská beseda, Plzeň

Program:
Felix Mendelssohn-Bartholdy
Klid moře a šťastná plavba, koncertní předehra D dur, op. 27
Gustav Mahler
Sedm písní z poslední doby
Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 41 C dur, KV 551 „Jupiter“

Dominik Klapka: baryton / baritone
Jan Schultsz: dirigent / conductor
Plzeňská filharmonie