Do Plzně na Libuši se nedostanu, proto děkuji České televizi za další živý operní přenos z českého divadla (snad budou následovat další, nejen z Plzně). V sobotu 9. května jsem tak mohl sledovat premiéru inscenace opery, které sám Smetana přidělil mezi svými díly výjimečné postavení. Je plzeňská Libuše také výjimečná? Hned na začátku píšu, že nevím, že jsem z ní velmi na rozpacích.
Režisérská dvojice Tomáš Pilař, Martin Otava předem upozornila, že nepůjde jen o oslavu národa, češství, že půjdou až ke kořenům a oslaví lidství obecně. Inscenaci umístili kamsi do neslovanského pradávna. Kostýmy (Tomáš Pilař) jsou bez alšovské stylizace, ale také bez čehokoli, co by je alespoň částečně sjednocovalo. Na jinak holé scéně Daniela Dvořáka stojí menhiry. Jeden z nich je občas zapojen do děje. Jinak jsou zbytečné.
Zajímavým inscenačním prvkem by jistě byly vyjíždějící, odjíždějící a různě jinak se hýbající části jeviště, kdyby byl jejich pohyb účelný. Ve většině případů jde ale pouze o demonstraci možností plzeňského jeviště. Zatím nic, co by urazilo, oslnilo.
Zůstane to na zpěvácích? Jak je režie povede? Nijak. Příchody, odchody, tradiční gesta a výjezdy na plošinách. Psychologii postav, rozehrání vztahů mezi nimi jsem nepostřehl. Kde je Smetana? V orchestru (dirigent Oliver Dohnányi) a ve sboru (sbormistr Tvrtko Karlovič)? Ano, tam ho lze často slyšet. Ze sólistů umí zpívat Smetanu pouze a jen představitel Přemysla, Martin Bárta (kultivovaný, ve všech polohách jistý a znějící baryton, s krásnou smetanovskou kantilénou. Výkon, který se bez ostychu může měřit s pány Zítkem, Jindrákem, Bednářem). V těsném závěsu za ním je Chrudoš Františka Zahradníčka (více emocí by mu neškodilo – především ve vztahu s Krasavou a Šťáhlavem je režie měla naplno rozehrát). Potom dlouho nikdo a nic. Jiří Kubík s velmi náročnou rolí Radovana bojoval, rozumět mu bylo, ale nemám pocit, že by mu role sedla. Jevhena Šokala (Lutobor) režie natolik znevýraznila, jako by ani nebyl. Valentin Prolat zpívá Šťáhlava až příliš dramaticky. A dámy? U všech jsem měl veliké problémy se srozumitelností zpívaného slova. S Krasavou (Lívia Obručník Vénosová) jsem nemohl prožívat její trápení, protože jsem jí prostě nerozuměl a ani jsem na ní náznaky trápení nezpozoroval. Eva Urbanová (Libuše) mě nepříjemně překvapila již uváděnou nesrozumitelností slova a velmi ostře (až nepříjemně) znějící vyšší, občas i střední, polohou (pianissima a všeobjímající úsměv mi nestačí).
Režiséři se chtěli vrátit ke kořenům. Kam a k čemu se vrátili, jsem nepochopil. Co se vrátit ke Smetanovi? Co Libuši zahrát podle inscenačních poznámek v libretu? Co Smetanu zazpívat jako Smetanu? Co se neschovávat za kořeny lidství a obyčejně oslavit naše češství? Možná už ani nevíme jak, a proto hledáme jiná řešení.
O parukách nepíšu. Nenacházím slov.
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto DJKT Plzeň
