Plzeňské divadlo včera, dnes a zítra

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

K tomuto zamyšlení mě přimělo otevření Nového divadla v Plzni. Zahájení provozu v budově na Jízdecké ulici neznamená zdaleka jenom nahrazení uzavřeného Komorního divadla novou budovou, jak znělo původní zadání. Využití budovy tak, jak je koncipována a postavena, bude znamenat zásadní změnu v profilaci Divadla J. K. Tyla jako celku. Dovolil jsem si trochu se zamyslet nad problematikou plzeňského divadla v minulosti, v současnosti a zejména v určitém následném časovém horizontu. A snažil jsem se tyto úvahy zasadit do poněkud širších souvislostí ve více aspektech.

Omlouvám se za drzost, s kterou to činím, ale snad mne k tomu poněkud opravňuje půlstoletí aktivit v českém divadle, z čehož velká část byla právě v divadlech, jež jsou středoevropskou specialitou, tedy v divadlech vícesouborových. Dále pak je to můj dlouhodobý zájem o organizaci a řízení divadelního provozu jinde než v české kotlině a moravských úvalech a „last not least“ také proto, že jsem pět let a čtyři měsíce stál v čele Divadla J. K. Tyla.

Nebylo to tehdy lehké. Díky pracovnímu zaujetí a nasazení mých spolupracovníků, z nichž naprostá většina chápala a brala své působení v divadle mnohem více než jako pouhé zaměstnání, taktéž díky jejich patriotismu a v nemenší míře vztahu Plzeňanů k svému divadlu, se nám tehdy podařilo zabránit odlivu diváků. Jsem si vědom toho, že to bylo namnoze díky tomu, že jsme na čas rezignovali na progresivní představy o potřebách dalšího vývoje divadla a snažili jsme se „udržet“ diváky i za cenu jistého konzervativismu, za což jsem byl posléze některými mladšími divadelníky právem kritizován.

Tradice plzeňského divadla
Plzeňské divadlo má v dějinách českého divadla zcela mimořádné postavení. Plzeň byla po Praze druhým městem, kde byla zahájena pravidelná profesionální činnost českého souboru. Stalo se tak 1. listopadu 1862, když společnost ředitele Pavla Švandy ze Semčic uvedla Shakespearova Romea a Julii. Byla rovněž po Praze druhým městem, v němž byla postavena po všech stránkách reprezentativní divadelní budova, a od zahajovacího představení dne 27. září 1902, kterým byla Smetanova Prodaná nevěsta, divadlo fungovalo jako takzvané „kamenné“ divadlo se stálým souborem.V době, kdy se v celé Evropě sériově stavěly vysoce funkční a perfektně vybavené budovy německých a rakouských architektů, především vídeňských stavitelů Fellnera a Helmera, město Plzeň zadalo výstavbu českému architektu Antonínu Balšánkovi a výzdobu provedli rovněž čeští umělci včetně Augustina Němejce, který vytvořil reprezentativní oponu. Bylo to výrazem tehdejšího postavení Plzně a plzeňské české buržoazie. Plzeň na rozdíl od mnoha měst v Čechách a zejména na Moravě měla v té době již českou radnici. Díky tomu si Plzeňané vytvořili velmi specifický vztah k budově svého divadla, jemuž se posléze začalo říkat Velké. A tento vztah se projevil naplno například v době rekonstrukce divadla a jeho následného otevření. Této skutečnosti by si měl být každý, kdo se nějakým způsobem podílí na řízení plzeňského divadla, plně vědom a podle toho řídit své kroky.Plzeň tedy měla své „české“ divadlo, ale jeho fungování nebylo ani zdaleka jednoduché. Muselo se potýkat s permanentním nedostatkem finančních prostředků, čemuž se musel přizpůsobovat repertoár. Plzeň byla vždy baštou činoherního divadla a soubor činohry byl především díky průkopnické tradici a práci, kterou odvedl otec zakladatel Vendelín Budil, v přemnoha případech startovací linií pro špičky českého hereckého umění. V opeře, na jejíž provozování jsou mnohem větší finanční nároky, bylo nutné vždy překonávat značné překážky a baletní soubor v Plzni prakticky začal existovat až na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Zde existoval rozdíl nejen mezi Plzní a Prahou, ale také ve srovnání s Brnem a Ostravou, kde už v době první republiky byla situace příznivější. (V Brně to bylo díky rostoucímu významu města jako významného politického, vysokoškolského a kulturního centra, v Ostravě sehrál svou roli multikulturní charakter města a jeho tehdejší bohatství. V případě obou těchto měst, zejména Brna, fungovala také významná konkurence kvalitních německých divadelních souborů.)

Pro dnešek je ovšem nejdůležitější mít na paměti jedinečný význam a postavení, které mělo divadlo ve společenském a kulturním rozvoji města, a to nejen obecně, ale zcela konkrétně s důrazem na význam historické budovy Velkého divadla, která pro Plzeň znamená svým způsobem totéž, co historická budova Národního divadla pro Prahu. Tuto pozici nemůže nová budova přes veškerou moderní technologii, kterou je vybavená, přinejmenším v dohlédnutelném časovém horizontu převzít.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat