Plzeňský Voják a tanečnice na festivalu Opera 2015

Jiří Bartoloměj Sturz, 07.02.2015 13:05

V rámci probíhajícího festivalu Opera 2015 se ve čtvrtek 29. ledna v pražském Národním divadle představil také operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni s inscenací opery Bohuslava Martinů Voják a tanečnice, a to téměř přesně po roce od plzeňské premiéry. Této autorovy operní prvotiny (komponované v letech 1926–1927) se ujal tehdy novopečený šéf tamního operního souboru pětadvacetiletý Tomáš Pilař. Suverénně nejmladší umělec na tomto postu u nás již předtím prokázal svou dovednost v pozici dramaturga Národního divadla Brno, ale zvláště svými režijními úspěchy, které prozrazují schopnost „tahu na bránu“ ve smyslu jasné a velmi poučené tvůrčí představy, napřklad Evžen Oněgin (Komorní opera Brno/JAMU), Síla osudu (Divadlo F. X. Šaldy Liberec) či velmi odvážně nerustikálně pojatá Polská krev (Národní divadlo Brno). Jeho přizvání k režii Vojáka a tanečnice tak slibovalo výsledek souznějící s mladistvým elánem, srdečností a entuziazmem či až patologickým optimismem – vlastnostmi pro Tomáše Pilaře tak typickými.O řadě jevištních děl Bohuslava Martinů můžeme směle říci, že se dost liší od klasického pojetí opery. Je to koneckonců pro autora ovlivněného dobovými avantgardními proudy typické a přineslo to pozitivum ve smyslu hledání nových tvarů hudebního divadla spíše než snahu o naplňování starých forem. Voják a tanečnice se tak nejvíce podobá revue, která bez skrupulí paroduje klasiky literární (libreto Jana Löwenbacha je částečně postaveno na parodii Plautova Lišáka Pseudola – Plautus v díle i osobně vystupuje ve stylizovaně patetickém dialogu s Molièrem) i hudební (sbor oslavující „senátora Bambulu“ je brilantní parodií smetanovského stylu pro poučeného diváka k popukání).

Mohlo by se zdát, že takové „ležérní“ dílo se režíruje prakticky samo, nabízejíc řadu pojetí i příležitostí k dotváření (až je to podezřelé). Inscenační tradice Vojáka a tanečnice často tuto možnost více či méně využila (viz Eva Velická: Voják a tanečnice, dizertační práce, Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, 2014) a inscenátoři jako by měli potřebu dílo dotvářet a jednotlivé místy až nesouvislé kabaretní skeče propojovat.

Režisér Tomáš Pilař, zdá se, tuto cestu úspěšně opustil, důvěřuje charakteristickému noblesnímu smyslu pro humor a hudebně dramatickému talentu Bohuslava Martinů. Rozhodl se tedy v díle uměle nezdůrazňovat jeho kabaretní či avantgardní charakter, protože obojí je zde samo o sobě dostatečně zjevné, a soustředil se na prosté naplnění formy. Naprosto spontánně tak mohou do děje vběhnout například zmatení hasiči jak z němé grotesky a zase zmizet, aniž by se kdokoli ptal po dějovém zdůvodnění. Režisér zvolil svým způsobem jednoduchý klíč, kterým se nesnažil přelstít logiku díla, a jistě ani netrpěl obavou, že by do inscenace nemohl vložit dost vlastní invence. Tu do značné míry prokázal přinejmenším vymýšlením „špílců“, kterými se inscenace jen hemží a také tím, že přeci jen vtiskl celku jistý jednotící charakter – pojal jej jako příběh starého muže, jenž objevil po letech své hračky a zasnil se v dětské vzpomínce.Pro inscenaci je tato prostá rozverná dětská hravost jako nostalgická vzpomínka červenou nití a v celkovém vyznění bravurně kontrastuje se satirickými okamžiky děje. Ve stejném duchu je pojata i scéna a kostýmy (Aleš Valášek, Ivana Miklošková), které by se oboje dalo označit za „důmyslně naivní“. Scéně dominuje obrovská mechanická hrací skříň(ka) s tanečnicí, která je funkčně využívána včetně její zadní strany s „roztomilými“ pohyblivými kolečky. Kostýmy mají příznačně charakter hraček a loutkového divadla (včetně Kašpárkovy železné „štangle“ – vodicí tyče trčící z hlavy), oproti tomu antický Plautus a barokní Moliére jsou coby hosté ze záhrobí důmyslně zanedbaní.Světe, div se, výsledkem tohoto přístupu není torzo, ale divákův pocit účasti na dokonalém tvaru. Z hlediska interpretace takový druh inscenace s každou další reprízou „zraje jako víno“, čím svobodnější se v díle cítí interpreti. Provedení Vojáka a tanečnice plzeňským souborem na festivalu Opera 2015 se dle hodnocení většinou nadšeného publika nenechalo svázat trémou ze zlaté kapličky či pocitem prestižnosti akce. Hudební interpretace tak byla soustředěná a téměř bezchybná, solidní pěvecké výkony většiny interpretů dobře kombinovaly operní belcanto s kabaretním projevem, což lze považovat za jeden z výrazných plusů hudebního nastudování. Celkové vyznění působilo nenuceně a uvolněně, jako by nám soubor chtěl naznačit: „Hrajeme to tu obden.“

Kdyby autor recenze necítil intuitivní potřebu ponechat si v procentuálním hodnocení vždy nějakou rezervu, neváhal by v tomto případě přidělit 100 %. U plzeňské inscenace Vojáka a tanečnice došlo k jedinečné symbióze autora, režiséra i celého inscenačního týmu. Je namíchán vtip – jemný i břitký, ale vždy nevulgární, satira padni komu padni, zároveň však laskavá a nezraňující, tak jak jsme zvyklí u Bohuslava Martinů na prahu jeho umělecké zralosti.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Festival Opera 2015
Bohuslav Martinů:
Voják a tanečnice
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Tomáš Pilař
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Ivana Miklošková
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Richard Ševčík
Orchestr opery DJKT
Sbor opery DJKT
Balet DJKT
Premiéra 25. ledna 2014 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 29. 1. 2015 Národní divadlo Praha)

Šimon – Pavel Horáček
Paní Malina – Jana Foff Tetourová
Kalidorus – Tomáš Kořínek
Pseudolus – Jiří Brückler
Bambula – Pavel Klečka
Fenicie – Radka Sehnoutková
Aloisie – Michaela Kapustová
Harpax – Jan Ondráček
Kuchař, Měsíc – Jan Adamec
Domovnice – Iveta Koppová Žižlavská
Socha – Michael Kubečka
Černoška – Dasha
Cato, Plautus – Vladimír Müller
Moliére, Kritik – Jaroslav Someš
Režisér – Antonín Kaška
Nápověda – Jakub Hliněnský
Lucerny – Jaromír Bína, Martin Švimberský, Martin Borovský, Josef Jordán, Václav Soubusta, Miroslav Bartoš
Aedilové – David Cody, Miroslav Bartoš, Plamen Prokopiev, Roman Dušek