V rámci probíhajícího festivalu Opera 2015 se ve čtvrtek 29. ledna v pražském Národním divadle představil také operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni s inscenací opery Bohuslava Martinů Voják a tanečnice, a to téměř přesně po roce od plzeňské premiéry. Této autorovy operní prvotiny (komponované v letech 1926–1927) se ujal tehdy novopečený šéf tamního operního souboru pětadvacetiletý Tomáš Pilař. Suverénně nejmladší umělec na tomto postu u nás již předtím prokázal svou dovednost v pozici dramaturga Národního divadla Brno, ale zvláště svými režijními úspěchy, které prozrazují schopnost „tahu na bránu“ ve smyslu jasné a velmi poučené tvůrčí představy, napřklad Evžen Oněgin (Komorní opera Brno/JAMU), Síla osudu (Divadlo F. X. Šaldy Liberec) či velmi odvážně nerustikálně pojatá Polská krev (Národní divadlo Brno). Jeho přizvání k režii Vojáka a tanečnice tak slibovalo výsledek souznějící s mladistvým elánem, srdečností a entuziazmem či až patologickým optimismem – vlastnostmi pro Tomáše Pilaře tak typickými.
O řadě jevištních děl Bohuslava Martinů můžeme směle říci, že se dost liší od klasického pojetí opery. Je to koneckonců pro autora ovlivněného dobovými avantgardními proudy typické a přineslo to pozitivum ve smyslu hledání nových tvarů hudebního divadla spíše než snahu o naplňování starých forem. Voják a tanečnice se tak nejvíce podobá revue, která bez skrupulí paroduje klasiky literární (libreto Jana Löwenbacha je částečně postaveno na parodii Plautova Lišáka Pseudola – Plautus v díle i osobně vystupuje ve stylizovaně patetickém dialogu s Molièrem) i hudební (sbor oslavující „senátora Bambulu“ je brilantní parodií smetanovského stylu pro poučeného diváka k popukání).
Mohlo by se zdát, že takové „ležérní“ dílo se režíruje prakticky samo, nabízejíc řadu pojetí i příležitostí k dotváření (až je to podezřelé). Inscenační tradice Vojáka a tanečnice často tuto možnost více či méně využila (viz Eva Velická: Voják a tanečnice, dizertační práce, Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, 2014) a inscenátoři jako by měli potřebu dílo dotvářet a jednotlivé místy až nesouvislé kabaretní skeče propojovat.
Režisér Tomáš Pilař, zdá se, tuto cestu úspěšně opustil, důvěřuje charakteristickému noblesnímu smyslu pro humor a hudebně dramatickému talentu Bohuslava Martinů. Rozhodl se tedy v díle uměle nezdůrazňovat jeho kabaretní či avantgardní charakter, protože obojí je zde samo o sobě dostatečně zjevné, a soustředil se na prosté naplnění formy. Naprosto spontánně tak mohou do děje vběhnout například zmatení hasiči jak z němé grotesky a zase zmizet, aniž by se kdokoli ptal po dějovém zdůvodnění. Režisér zvolil svým způsobem jednoduchý klíč, kterým se nesnažil přelstít logiku díla, a jistě ani netrpěl obavou, že by do inscenace nemohl vložit dost vlastní invence. Tu do značné míry prokázal přinejmenším vymýšlením „špílců“, kterými se inscenace jen hemží a také tím, že přeci jen vtiskl celku jistý jednotící charakter – pojal jej jako příběh starého muže, jenž objevil po letech své hračky a zasnil se v dětské vzpomínce.
Pro inscenaci je tato prostá rozverná dětská hravost jako nostalgická vzpomínka červenou nití a v celkovém vyznění bravurně kontrastuje se satirickými okamžiky děje. Ve stejném duchu je pojata i scéna a kostýmy (Aleš Valášek, Ivana Miklošková), které by se oboje dalo označit za „důmyslně naivní“. Scéně dominuje obrovská mechanická hrací skříň(ka) s tanečnicí, která je funkčně využívána včetně její zadní strany s „roztomilými“ pohyblivými kolečky. Kostýmy mají příznačně charakter hraček a loutkového divadla (včetně Kašpárkovy železné „štangle“ – vodicí tyče trčící z hlavy), oproti tomu antický Plautus a barokní Moliére jsou coby hosté ze záhrobí důmyslně zanedbaní.
Světe, div se, výsledkem tohoto přístupu není torzo, ale divákův pocit účasti na dokonalém tvaru. Z hlediska interpretace takový druh inscenace s každou další reprízou „zraje jako víno“, čím svobodnější se v díle cítí interpreti. Provedení Vojáka a tanečnice plzeňským souborem na festivalu Opera 2015 se dle hodnocení většinou nadšeného publika nenechalo svázat trémou ze zlaté kapličky či pocitem prestižnosti akce. Hudební interpretace tak byla soustředěná a téměř bezchybná, solidní pěvecké výkony většiny interpretů dobře kombinovaly operní belcanto s kabaretním projevem, což lze považovat za jeden z výrazných plusů hudebního nastudování. Celkové vyznění působilo nenuceně a uvolněně, jako by nám soubor chtěl naznačit: „Hrajeme to tu obden.“
Kdyby autor recenze necítil intuitivní potřebu ponechat si v procentuálním hodnocení vždy nějakou rezervu, neváhal by v tomto případě přidělit 100 %. U plzeňské inscenace Vojáka a tanečnice došlo k jedinečné symbióze autora, režiséra i celého inscenačního týmu. Je namíchán vtip – jemný i břitký, ale vždy nevulgární, satira padni komu padni, zároveň však laskavá a nezraňující, tak jak jsme zvyklí u Bohuslava Martinů na prahu jeho umělecké zralosti.
Hodnocení autora recenze: 95 %
Festival Opera 2015
Bohuslav Martinů:
Voják a tanečnice
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Tomáš Pilař
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Ivana Miklošková
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Richard Ševčík
Orchestr opery DJKT
Sbor opery DJKT
Balet DJKT
Premiéra 25. ledna 2014 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 29. 1. 2015 Národní divadlo Praha)
Šimon – Pavel Horáček
Paní Malina – Jana Foff Tetourová
Kalidorus – Tomáš Kořínek
Pseudolus – Jiří Brückler
Bambula – Pavel Klečka
Fenicie – Radka Sehnoutková
Aloisie – Michaela Kapustová
Harpax – Jan Ondráček
Kuchař, Měsíc – Jan Adamec
Domovnice – Iveta Koppová Žižlavská
Socha – Michael Kubečka
Černoška – Dasha
Cato, Plautus – Vladimír Müller
Moliére, Kritik – Jaroslav Someš
Režisér – Antonín Kaška
Nápověda – Jakub Hliněnský
Lucerny – Jaromír Bína, Martin Švimberský, Martin Borovský, Josef Jordán, Václav Soubusta, Miroslav Bartoš
Aedilové – David Cody, Miroslav Bartoš, Plamen Prokopiev, Roman Dušek
www.djkt-plzen.cz
www.festival-opera.cz
Foto Pavel Křivánek
